„Nebojte se kvůli svému pravoslaví; nebojte se, protože jako pravoslavní na Západě budete často izolovaní a vždy spíše v menšině.
Nedělejte však kompromisy (ve víře), ale ani neútočte na ostatní „křesťany“.
Nebuďte nijak zakřiknutí nebo v defenzívě, ale nebuďte ani agresivní.
Buďte prostě sami sebou.“
Zdroj: The Eastern Orthodox ChurchPokračovat ve čtení →
Zdroj: Το Περιβόλι του Αγίου Λαζάρου
Slovo úvodem
Mohlo se stát, že bych o těchto velkých křesťanských a důstojných mučednících ještě dlouho nenapsal. A přece mou mysl něco či někdo v těchto dnech pohnul, abych se vrátil k tématu, které mě zpovzdálí provází po mnoho let.
Při své dávné cestě do Rumunska jsem zavítal do jednoho bukurešťského chrámu; později jsem pochopil, že jde o chrám zasvěcený svatému Jiřímu Novému. V tomto chrámu, v centru Bukurešti, se kromě jiného nacházejí také ostatky svatých mučedníků Brâncoveanu, vévody čili knížete Constantina a jeho synů spolu s jejich rádcem.Pokračovat ve čtení →
Vznik této ikony Přesvaté Bohorodice se datuje od15. století a místně bývá spojováno se Svatou Horou Athos, ačkoli jiné prameny uvádějí jako místo jejího vzniku Konstantinopol.
Řecký název této ikony zní takto: „Ρόδον το Άμάραντον“, tj. Růže, která nevadne čili Nevadnoucí růže.
Literárním podkladem, který posloužil za vznik tohoto ikonografického zobrazení Přesvaté Bohorodice s Kristem mládencem, se staly texty byzantských Akathistů a také oslavné verše z různých bohoslužeb Pravoslavné církve. V těch jsou jak Panna Marie, tak i náš Spasitel Ježíš Kristus připodobněni k neuvadající květině a blahovonnému květu.
V Akathistu k Přesvaté Bohorodici (Velký Akathist) se v 3. Ikosu zpívá: Raduj se, prute neuvadající… A v 7. Ikosu: Raduj se, květino nevadnoucí. Zmíněn budiž rovněž Akathist k Ježíši Nejsladšímu, kde ve 12. Kondaku zaznívají tato slova: Ježíši, květe blahovonný, ovaň mne svou vůní.Pokračovat ve čtení →
Vypráví filolog Konstantin I. Roibas:
Samozřejmě, že stojí za zmínku něco, co se mi stalo na svátek svatého Charalamba, ačkoli si už přesně nepamatuji, jaký to byl rok!
Rozhodně jsem chtěl navštívit otce Paisije v nemocnici Theagenio a najednou jsem viděl, jak otec Mitrofan (Μητροφάνης Παπαϊωάνου) vchází do chrámu svatého Charalamba (v Soluni), který je metochem svatohorského kláštera Simonopetra, a řekl jsem si, že ho nyní použiji jako „návnadu“, abych mohl spatřit otce Paisije, protože mniška, která se o něj starala a všude ho doprovázela, by to nikomu nedovolila!
Po určitých námitkách otce Mitrofana jsme tedy konečně dorazili taxíkem do nemocnice Theageneia a poté, co jsem ho usadil na invalidní vozík, jsem ho vyvezl výtahem, nepamatuji si to už dobře, snad do 4. nebo 5. patra!Pokračovat ve čtení →
„Je třeba vědět, že nevíra pochází z pýchy.
Člověk pyšný tvrdí, že všechno pozná mocí své mysli a prostřednictvím vědy, ale poznání Boha pro něj zůstává nemožné, protože Bůh se dává poznat pouze zjevením Ducha Svatého.
Pán se zjevuje duším pokorným.
V nich Pán zjevuje svá díla, která jsou pro naši mysl nepochopitelná.“
Zdroj: Το μέγα Γεροντικόν
Car Mikuláš II.
Stejně jako jeho otec dával Mikuláš II. přednost starobylému ruskému hlavnímu městu před novým moderním hlavním městem Petra Velikého. Podle francouzského historika Marca Ferra: „Mikuláš II. upřednostňoval Moskvu před Petrohradem, protože staré město ztělesňovalo minulost, zatímco Petrohrad představoval modernu, osvícenství a ateismus.“
Během své vlády vyjádřil Mikuláš II. svou touhu strávit Svatý (strastný) týden v bývalém ruském hlavním městě. A právě zde, během korunovačních slavností v roce 1896 a později i během oslav tři sta let vlády Romanovců v roce 1913, byly jeho city k městu opětovány vřelým přijetím ze strany obyvatel Moskvy.
Dnes se v Moskvě nachází nejméně tucet památek a bust posledního ruského císaře a cara. Mezi nimi je pět velkých památníků, včetně (1) památníku postaveného v září 2016 na Moskevské státní dopravní univerzitě; (2) památníku vytvořeného v říjnu 2013 carovi Michajlovi Feodorovičovi a caru Mikulášovi II. v Novospasském klášteře; 3) pomátníku postaveného v roce 1998 na půdě chrámu carských mučedníků na panství Pleščevo (v Podolsku); a (4) velkolepého jezdeckého památníku Mikuláše II. zřízeného na půdě Ministerstva obrany na Frunzeho nábřeží. Kromě toho existuje řada bust umístěných na různých místech v Moskvě i v jejím okolí.Pokračovat ve čtení →
Byla to jedna z nejznámějších vražd v historii, která ukončila tři století vlády Romanovců v Rusku.
Po celá desetiletí halila vraždu cara Mikuláše II. a členů carské rodiny v roce 1918 ve městě Jekatěrinburgu neproniknutelná záhada.
Ale po téměř století pátrání po různých stopách se vyšetřovatelům přece jen podařilo případ vyřešit, částečně také díky vzorku krve odebranému princi Philipovi (+9.4.2021).
Pozůstatky posledního cara Mikuláše, carevny Alexandry a tří z jejich pěti dětí byly nalezeny v mělkém hrobě na Porošenkově louce nedaleko Jekatěrinburgu v roce 1991.Pokračovat ve čtení →
V našem duchovním životě si nevybírejme jako vzory lidi světské, nýbrž naše svaté.
V každém případě je dobré vybrat si nějakou konkrétní ctnost a najít k ní Svatého, který ji získal. Jeho život pak musíme studovat.
Díky tomu uvidíme, že jsme ještě ničeho nedokázali, a jen tak budeme dále pokračovat s pokorou.
Když se pokoušíme napodobit ty, kteří jsou pokročilí (v duchovních věcech), tak se naše vědomí ztenčuje.
Když se ale díváme na ty, kteří jsou pozadu, ospravedlňujeme sebe sama a říkáme si, že naše chyby nejsou až zase tak velké ve srovnání s chybami druhých…
Zdroj: Ιερός Ναός Αγίου Γεωργίου Χαϊδαρίου
Martin Koplík, brněnský průvodce světem architektury, ve druhém díle jeho nepravidelného seriálu, který mapuje sakrální architekturu v Brně, postavenou v období První republiky, nahlíží na jednu opravdovou zvláštnost, kterou je funkcionalistický pravoslavný chrám svatého Václava.
Interiér kostela je velice světlý díky velkým oknům ve všech čtyřech průčelích a od stropu přicházejícímu světlu z bazilikální nástavby, řešené velmi podobně jako legendární koupelna rodičů, ve vile Tugendhat. Ve všech velkých oknech byly původně umístěny vitráže, které ale byly zničeny na konci druhé světové války během bombardování Údolní ulice. Zachovala se pouze vitráž v presbytáři s námětem Vzkříšeného Krista a v nedávné době byla obnovena vitráž se svatým Václavem na koni nad vstupním průčelím. Pokračovat ve čtení →