Starec Efrém učil:
„Podvědomě cítíme, že se budou dít ničivé věci, a ony se vlastně dějí každý den.
A proto se utíkáme do klášterů a chrámů…
Neměli bychom se však bát.
Jen pomyslete, jestli se jeden řád andělů stal démony a způsobil tolik škody, jakou pomoc nám nabízí zbylých devět řádů andělských.Pokračovat ve čtení →
Pan Panagiotis vyprávěl:
„Od roku 2003 jsem trpěl velkými bolestmi žaludku. Lékaři mi předepisovali různé léky, ale bolesti přetrvávaly. V roce 2004 mi dali doporučení, abych podstoupil rentgen. Vyšetření ukázalo, že mám něco zvláštního v žaludku. Něco ve tvaru pomeranče. Znovu mi předepsali různé další léky, ale bolesti přetrvávaly. V červnu 2005 se můj stav ještě zhoršil. Lékař mi dal doporučení na gastroskopii.Pokračovat ve čtení →
Dne 13. července 1965 „zemřel“ Fotis Kontoglou, maloasijský spisovatel, malíř a ikonopisec, jeden z výjimečných členů generace 30. let 20. století, která usilovala o návrat ke kořenům. Jeho studenty byli významní malíři Spyros Vassiliou, Giannis Tsarouchis a Nikos Engonopoulos.
Fotis Kontoglou se narodil v Ayvali (starověké město Kydonias) 8. listopadu 1895 a byl synem Nikolaa Apostolelise a Despiny Kontoglou. Ještě jako kojenec ztratil otce a vychovávala ho matka a strýc, jeromonach Stefanos Kontoglou. Proto, když vyrostl, přijal příjmení své matky. Jeho spisovatelský a umělecký talent se brzy rozvinul. Jako student střední školy vydával časopis „Melissa“ (Včela) s texty, které sám a jeho spolužáci publikovali a které sám ilustroval.Pokračovat ve čtení →
Včera nás ve věku nedožitých 45 let opustila po dlouhé nemoci (bývalá) členka pěveckého sboru Dessislava Georgieva.
Desi přijela do Brna z Bulharska koncem roku 2012. Její profesionální hudební vzdělání a jazykové nadání předurčilo její příběh a roli v naší farnosti. Stala se nedílnou součástí Pěveckého sboru při chrámu sv. Václava na Špilberku, kde zpívala v altu a v případě potřeby sbor také dirigovala nebo pomáhala jako korepetitorka při zkouškách.Pokračovat ve čtení →
Co znamená Pravoslaví?
„Pravoslaví je intuice (tedy instinktivní poznání) o tom, jak se setkat s Kristem, skutečným Kristem.“
A dále starec Sofronij pravil:
„V dávných dobách, kdy víra v Krista byla společná všem a děti od útlého věku byly zvyklé modlit se k Bohu a žít pro Něho, mohli mladí lidé navštěvovat školy, kde se vyučovala teologie jako věda, protože sami byli již z předchozích let připraveni nejen ve víře v Krista, ale i v Jeho lásce. Stejně jako svatý Jan Kronštadtský absolvovali i tito věřící nějakou teologickou akademii, aniž by ztratili víru. Byli totiž plní zkušeností s vírou, která jim byla předávána od útlého dětství. V naší době je však výchova dětí velmi obtížným problémem. Naše školy jsou orientovány na sféru lidského rozumu a čistě pozemských zájmů. Protože jejich rodiče ztratili víru, mladí lidé, kteří jdou studovat teologii, ji studují jako jakoukoli jinou vědu: fyziku, chemii, zeměpis, lingvistiku atd. A to přináší hroznou škodu: studenti si zvyknou prožívat Boha „logickým“ způsobem.“
Zdroj: Basilica News Agency, Όσιος Σωφρόνιος Σαχάρωφ
připravil Michal Dvořáček
„Starče, máme Boha prosit, aby nám prodloužil život?
– A proč?
Neříká snad Žalm: „Počet našich let je sedmdesát roků“ (Ž 90,10)?
– Ale Žalmista také dodává: „Jsme-li při síle, pak osmdesát…“Pokračovat ve čtení →
„Jiní zase ze své rádoby „dobrotivosti“ říkají: „Neříkejte heretikům, že se mýlí, abychom projevili lásku.“ A tím všechno stavějí na jednu roveň. Kdyby žili v raných letech křesťanství, neměli bychom ani jednoho svatého.“
Jednou se starce zeptali:
– Starče, jak lze pomoci lidem s tolika věcmi, které se ve světě dějí?
– Tomu, kdo chce, aby mu bylo pomoženo, lze pomoci i malými, bezvýznamnými věcmi. Například se pohne lampa na stole nebo s vámi zatřese nějaké zemětřesení, a člověk se pak probere (přijde k sobě, pochopí, co a jak). Ti, kdo nevěří, se však ještě zhorší, když uslyší, že bude válka nebo nějaká katastrofa. „Nech ho být,“ řeknou mu někteří, „ať se pobavíme, když už ztrácíme život,“ a tak k tomu přistoupí zcela nesmyslně. Naopak se může stát, že dokonce i ti, kteří byli ke všemu lhostejní, když uslyší, že bude válka, tak přijdou k sobě a změní svůj život.
Nyní je ale takových jen velmi málo. V minulosti náš národ žil duchovně, a proto mu Bůh žehnal, svatí nám zázračně pomáhali a my jsme porazili své nepřátele, kterých bylo vždy více než nás. Dnes říkáme, že jsme pravoslavní, ale bohužel často nám zůstává jen název „pravoslavní“, avšak pravoslavný život už postrádáme.
Zeptal jsem se jednoho duchovníka, který byl společensky aktivní a který měl mnoho svých duchovních dětí: „Co víš o tom rouhačském filmu?“ „Nic nevím,“ řekl mi. Nic nevěděl, a přitom žije ve velkém městě. (Vidíte?) Pomalu lidi uspávají. Nechají je tak, aby se nermoutili a bavili se. Neříkejte, že bude válka nebo že bude Druhý příchod, a že se (na něj) musíme připravit, jen aby se lidé kvůli tomu nermoutili. Jako některé staré ženy, které říkají: „Nemluvte o smrti, mluvte jen o radostech a křtech,“ jako by je smrt nečekala. A tak cítí falešnou radost. Zatímco kdyby si uvědomili, že ten stařeček, co žil kousek nad nimi, právě včera zemřel, nebo že ten druhý se už nachází v předdveří smrti a brzy zemře, anebo že pozítří bude vzpomínková bohoslužba (panychida) za toho, kdo byl mnohem mladší než oni, tak by začali uvažovat o smrti a řekli by: „Musím jít ke zpovědi, duchovně se připravit, protože brzy i mě Kristus může povolat do onoho života.“ Jinak smrt přijde později a zastihne je nepřipravené.
Autorem této ikony starce Paisije je současná řecká ikonopiskyně
Melpomeni Kazantzidou
„Jiní zase ze své rádoby „dobrotivosti“ říkají: „Neříkejte heretikům, že se mýlí, abychom projevili lásku.“ A tím všechno stavějí na jednu roveň. Kdyby žili v raných letech křesťanství, neměli bychom ani jednoho svatého.“
Tehdy křesťanům říkali: „Nemusíš zapřít Krista, jen hoď kadidlo do ohně.“ Oni to však nepřijali. „Tak jen předstírejte, že (něco) házíte do ohně.“ Ale ani to nepřijali. „Nemluvte tedy o Kristu (nevyznávejte Ho) a jen odejděte na jiné místo,“ avšak ani to nepřijali. Dnes vidíte svět ve stavu vroucí vody…
Svatý starče Paisiji, pros Boha za nás!
Podle: Starec Paisij Svatohorec, „Slova“, Sv. 2, „Duchovní probuzení“, vydáno Posvátným klášterem svatého Jana Theologa v Souroti, Soluň 1999 (s. 45–46)
Zdroj: Katanixi.gr
připravil Michal Dvořáček
Svatý Sofronij se jednou vyznal v tomto smyslu:
„Věřím v Krista. Věřím Kristu. Jsem spoután Kristovou láskou. Důvěřuji pouze Kristu, s Nímž jsem se setkal v Církvi. V určitém okamžiku mě hledání „autentického bytí“ přivedlo na Horu Athos. Nyní se celou silou své duše toužím podobat, byť jen trochu, Kristu, protože v Něm pro mě existuje autentický, věčný, Božský život. Přestal jsem hledat (jinde)…“
Svatý starec Sofronij také učil:
„Příčinou nekonečného utrpení lidí není absence Božího milosrdenství, nýbrž výhradně a jedině zneužívání daru svobody člověkem.“
Svatý otče Sofroniji, pros Boha za nás!
Zdroj: Όσιος Σωφρόνιος Σαχάρωφ
připravil Michal Dvořáček
„Nádobo blahodati, služebníku svatý, Bohem vdechnutá pýcho města Trikkis, písněmi tě světle oslavujeme, Dimitrii z města Platanos, neboť jsi zazářil, bohonosný (otče), jako hvězda jasem svých ctností, a proto osvěť i nás, kteří tě věrně oslavujeme, přímluvami svými.“
Stručný život svatého otce Dimitria (Gagastathise)Pokračovat ve čtení →
Ctihodný David Soluňský je mezi soluňskými svatými jedinečnou a výjimečnou postavou.
Tento světec, ačkoli původně nepocházel ze Soluně, byl pro ni velkým utěšitelem a dobrodincem.
Jeho původ byl z Mezopotámie.
Po tříletém asketickém zápase na mandloni svatý obdržel od Boha různé duchovní dary, například dar činění zázraků. Soluňští se k němu tak mohli uchylovat ve svých různých těžkostech, duševních i fyzických, a nacházet u něj okamžitého zastánce a lékaře.Pokračovat ve čtení →