Brněnská pravoslavná farnost završila první velkopostní týden oslavou naší pravoslavné víry!
Církev je „nové stvoření“, učiněné Kristem prostřednictvím Jeho Vtělení a sjednocení všeho pod jedinou Hlavu – Kterou je On sám.
První neděle svaté Čtyřicátnice – první neděle, zvaná „Neděle Pravoslaví“, kterou jsme zahájili velkopostní putování od Kristova Kříže k Jeho slavnému Vzkříšení, potvrdila hojnou účastí našich věřících hluboký význam, který toto posvátné období dodává naším životům.
Nespočetné zástupy věřících naší brněnské farnosti na čele se svými dětmi zaplnily chrámový prostor Husitského chrámu na Karáskově náměstí, kde jsme před časem nalezli útočiště. Rozhodli jsme však, každý z nás, který následuje našeho právoplatného duchovního otce a správce naší farnosti, že budeme raději snášet příkoří na straně s Kristem a s Božím lidem… jako kdysi svatý Bohovidoucí prorok Mojžíš, než stát na straně bezzákonnosti:
„Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem, než na čas žít příjemně v hříchu.“ (Žid 11,25)
Zástupy svatých Božích lidí, kteří kdy žili, od počátku lidského pokolení, v době Starého a daleko více ještě v době Nového zákona, dosvědčili svou víru vlastními bohulibými skutky. A jak nás poučuje svatý Apoštol Pavel, „ačkoli osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno“ (Žid 11,39), neboť Bůh ví, co činí, a všechno, co On zamýšlí, se děje k našemu duchovnímu užitku a spáse.Pokračovat ve čtení →
Pocta svatému Pravoslaví a všem, kteří ho pro nás až dodnes zachovali!
Čím více se svatí snažili skrýt před světem,
tím více za nimi lidé ze světa přicházeli,
aby od nich získali poučení a útěchu!
Pravoslavné mnišství začalo hrát významnou roli zejména po skončení pronásledování Církve ze strany pohanských vládců, ačkoli probouzet se uvnitř Církve začalo již mnohem dříve.[1] Svědectví skrze krev (mučednictví) se proměnilo na svědectví skrze svědomí (askezi), a neúprosný zápas proti vášním a hříchu ve vědomí Církve proto ještě zesílil.
Mniši žijí tak, aby naplnili Pánova přikázání v souladu s Evangeliem, a díky své touze po Bohu usilují o dokonalé poznání svého duchovního stavu, aby se mohli postavit proti zlu, proti všemu, jak vysvětluje archim. Georgios, „co není v souladu s Boží vůlí“. „V tomto bodě se mnišská komunita stává vzorem i věřícím žijícím ve světě, neboť svým povoláním i životem naplňuje do důsledku evangelní výzvu k duchovní dokonalosti lidské osobnosti.“[2] Mnišství tak představuje plod asketického ideálu Církve. Tento ideál nalezl svůj výraz v hesychasmu, jenž se stal hlavním bohoslužebným a modlitebním zaměřením mnišské komunity.
Pravoslavné mnišství je snad právě proto považováno za „silnou zbraň“ a „těžkou artilerii“[3] (proti úkladům nepřítele); a také proto se mnišstvím zabývaly mnohé všeobecné sněmy, které se o něm vyjádřily jako o „božském díle“ a „plodu Ducha Svatého“[4]. Jak ve své knize Askeze v pravoslaví píše archim. Georgios: „Modlitby malé a velké schimy (mnišského postřižení) nás ujišťují o tom, že „povolání k mnišství“ není ničím jiným než pokračováním a nepřetržitou dokonalou oddaností asketickému životu, který započal každý křesťan žít okamžikem svatého křtu.“[5] Závěrem uveďme jeden ze známých výroků ctihodného Jana Klimakose, kterým dosvědčuje víru celé Církve, když říká, že „světlem mnichů jsou andělé“, a „světlem lidí jsou mniši[6]“[7].Pokračovat ve čtení →
„V blaženém spánku dej odpočinutí věčné zemřelému a světlo věčné ať mu svítí.“
Poslední rozloučení se vzácným člověkem
V těchto dnech nás opustil vzácný člověk, pan doc. PhDr. Aleš Brandner, CSc., emeritní docent Masarykovy univerzity a současně emeritní člen Ústavu slavistiky Filozofické fakulty.
V docentu Aleši Brandnerovi ztrácí Ústav slavistiky, Filozofická fakulta a Masarykova univerzita vědce a oblíbeného vysokoškolského pedagoga, lingvistu, rusistu, filologa, který se po několik desetiletí podílel na formování české rusistiky a slavistiky, odborníka, jenž svůj aktivní život zasvětil Masarykově univerzitě.Pokračovat ve čtení →
Patriarcha Pavle promlouvá o duchu naší doby…
„Pánu Bohu svému budeš se klaněti a jemu samému sloužiti.“ (Lk 4,8)
+ Blahé paměti patriarcha Pavle Srbský +
Drahé duchovní děti!
Žijeme v těžké době globalizace, v době pošlapávání základních lidských práv – lidských práv na život, práva dítěte na život, práva rodičů na výchovu a péči o své dítě, práva matky být pečující matkou svému manželovi, právo muže být mužem!
Vzniká monstrózní globalistická civilizace podle zvrácené morálky, bez kvasu věčného smyslu lidského života. Taková civilizace, pokud je v rozporu se vzkříšeným Kristem a jeho pokorným učením, nemůže přežít.Pokračovat ve čtení →
Prohlášení duchovního otce, farní rady a věřících PCO v Brně k vojenské agresi na Ukrajině!
Přesvatá Bohorodice, spasiž nás a všechny trpící!
Drazí bratři a sestry v Kristu!
Trpící věřící Ukrajiny!
Bez ohledu na to, z jaké části dnešní Ukrajiny pocházíte, bez ohledu na to, jaké politické přesvědčení máte, bez ohledu na to, kde se nyní nacházíte, my, zástupci Pravoslavné církevní obce, spěcháme, abychom Vám všem vyjádřili jménem naší farnosti hlubokou bolest a soustrast nad tím, jaká tragédie dnes v ranních hodinách zachvátila Vaši zemi, jaké těžkosti postihly Vás, Vaše příbuzné a milované, a jak velký zármutek se dotkl Vašich srdcí při pohledu na válečný stav ve Vaší zemi a na trpící a umírající ukrajinský lid.
My, členové naší Brněnské pravoslavné církevní obce, na čele s otcem Jozefem Fejsakem a otcem Markem Malíkem, prosíme Milostivého Hospodina, aby v prvé řadě osvítil všechny, kteří mají moc a Bohem svěřenou zodpovědnost za správu věcí lidských, aby tento hrozný a nečekanou silou se rozhořivší oheň války utišili a zastavili.
Obracíme se ve svých horlivých modlitbách k našemu Trojjedinému Bohu, aby svou mocnou pravicí, kterou „štípil vinohrad své svaté Církve“, zažehnal tento hrozný spor, promluvil do srdcí mocných tohoto světa a přivedl je k blahým závěrům, které okamžitě zastaví tento ničivý konflikt a vojenský vpád cizích vojsk na ukrajinské území.
Opakujme proto bez ustání tato slova našich Prarodičů Adama a Evy poté, co byli vyhnáni z Ráje: „Smiluj se nad námi, ó Pane, smiluj se nad námi!“
Nezbývá než se modlit a úpěnlivě volat v kajícné zkroušenosti k Milosrdnému Bohu našich Praotců a Otců, Bohu našich pravoslavných národů a všech pravoslavných věřících, aby „shlédl na pokorné služebníky své, vyslyšel nás z lásky, kterou k nám, lidem, chová, a smiloval se nad námi“!Pokračovat ve čtení →
Nový řecký filmový seriál o svatém starci Paisijovi Svatohorci a Arsenijovi Kappadockém získává srdce pravoslavných křesťanů…
„Svatý Paisij – Z Farasy až na nebesa“
„Svatý Paisij – Z Farasy až na nebesa“, tak se jmenuje nový filmový seriál o novodobém světci – starci Paisijovi Svatohorci – a jeho duchovním ochránci – svatém „Hadži Efendim“ Arsenijovi Kappadockém. Jen před několika dny se jeho první díl objevil v řecké televizi MEGA. Nyní jej mohou shlédnout i televizní diváci na Kypru.
Výše zmíněný seriál, natočený v Řecku, pojednává o životě velkého novodobého řeckého světce – starce Paisije Svatohorce, jehož životní pouť je podivuhodná stejně jako historické události, které provázely jeho život od mládí až do jeho blaženého zesnutí.
Tento historicko-biografický seriál sleduje životní příběh svatého Paisije od jeho narození až do okamžiku, kdy se rozhodl stát se mnichem.
Scénář k filmu napsal Georgios Tsiakkas a režie se ujal Stamos Tsamis.
Maloasijská Farasa v Kappadokii, rodiště svatého Paisije
Natáčelo se v místech, kde svatý Paisij skutečně žil, jako např. v Konitse v řeckém Epiru, kde starec prožil své mládí, ale rovněž na Svaté Hoře Athos v Řecku, kde žil jako mnich.
Příběh začíná narozením svatého Paisije v maloasijské Farase v Kappadokii (v dnešním Turecku), kde při svatém křtu přijal jméno svého duchovního ochránce, svatého Arsenije Kappadockého, místního pravoslavného kněze.Pokračovat ve čtení →
Každý křesťan, který napodobuje Abrahamovu víru, je Abrahamovým dítětem…
V Bohu moudrá slova
otce Epifania Theodoropoulose
O důležitosti poznání a znalosti Starého zákona
Otče Epifanii, někteří říkají, že bychom neměli studovat Starý zákon, že ten je „židovský“.
Starec tehdy odpověděl:
To není židovská historie. Je to prehistorie našeho Pána Ježíše Krista! To si musíme všichni uvědomit! Abraham, Izák a Jákob jsou sice tělesnými předky Izraelitů, ale duchovně jsou to naši vlastní předkové!
Toto říká apoštol Pavel:
„A tak vidíte, že ti, kteříž jsou z víry, ti jsou synové Abrahamovi. Předzvěděvši pak Písmo, že z víry ospravedlňuje pohany Bůh, předpovědělo Abrahamovi: Že v tobě budou požehnáni všichni národové. A tak ti, kteříž jsou z víry, docházejí požehnání s věrným Abrahamem.“ (Gal 3,7-9)
A Hospodin řekl Židům: Nemyslete si, že říkat: „Otče, máme Abrahama,“ (srov. Mt 3,9[1]) má nějakou cenu, když nevedete život jako Abraham.Pokračovat ve čtení →
Otcovská náruč je pro nás otevřená a vždy očekává, že obejme ve své šíři všechny kajícníky…
Z kázání ctihodného starce Mojžíše Svatohorce
Nakonec se jeden Marnotratný syn stává svatým a na nebi se radují andělé a na zemi se raduje celá pozemská Církev.
Jiný člověk, spravedlivý, předstíraje svatost, je nakažen falešnou svatostí, a věří, že je někým (významným), a proto požaduje od ostatních uznání a úctu.
A právě tento druhý člověk je ve skutečnosti marnotratný a nekajícný, neboť se neúčastní radosti druhých a hrozně trpí v osamělosti svého vlastního egoismu.
Náš Otec, náš Rodič, náš Tvůrce a Bůh za nás trpí a soucítí s námi, miluje nás, ba doslova vroucně nás miluje, stará se o nás a zachraňuje nás. A tento náš Bůh činí z marnotratných synů světce, zatímco pokrytce (ve své dlouhoshovívavosti) snáší a pomáhá jim s velkou útěchou, aby se napravili, aniž by je kdy nutil k pokání a spasení.Pokračovat ve čtení →