„A půjdou ti (praví Kristus), kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu.“
V rámci liturgických i jinak obecně církevních textů svaté Pravoslavné církve se na mnoha místech setkáváme s pojmem „peklo“, který však není cizí ani literárnímu vyjádření Písma Svatého, ani duchovním poučením svatých Otců, které byly později zahrnuty i do bohoslužebných textů Církve. Abychom správně pochopili problematiku sestoupení Krista do pekla, a v této souvislosti i existenci podsvětí (řec. hádes), je třeba, abychom ji hned na počátku odlišili od reality věčného utrpení (řec. kolasis aionion), která bude spojena s druhým slavným příchodem Pána Ježíše Krista a všeobecným soudem.
Právě na něm budou souzeny nejen lidské duše, ale i těla, která budou podle slov Spasitele vzkříšena: „A půjdou ti (praví Kristus), kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu.“ (Jan 5,29). Svatý Jan, milovaný učedník Páně, k tomu ve své knize „Zjevení“ dodává: „Blahoslavený a svatý, kdož má díl v prvním vzkříšení. Nad těmi ta druhá smrt již nemá moci…“ (Zj 20,6) Ale nyní již k samotnému sestoupení Spasitele do pekel…
Do svého díla spásy zahrnul Ježíš Kristus celé lidské bytí, veškeré lidské pokolení počínaje prvním a konče posledním člověkem. On musel spasit i naše předky, když přišel na tento svět. Z tohoto aspektu bylo nevyhnutné, aby Ježíš Kristus sestoupil do pekel (do podsvětí, řec. hádes), kde se nacházely duše těch, kteří zemřeli do Jeho příchodu na tento svět. Kristovo sestoupení do pekel bylo v tomto kontextu zcela přirozené a jeho zvěstování v pekle bylo součástí Jeho spasitelného díla (viz Dogmatika pravoslavné církve o. archimandrity Justina Popoviče, Bělehrad 1980).Pokračovat ve čtení →
