PRAVOSLAVNÁ CÍRKEVNÍ OBEC

Svatý Antonín Veliký jako profesor pouště

V předvečer svátku svatého Antonína Velikého zveřejňujeme krátké pojednání o asketické udatnosti, křesťanské vytrvalosti, trpělivosti a duchovní zralosti tohoto významného „vůdce“ a „iniciátora“ mnišského hnutí, který se pro všechna nadcházející pokolení křesťanů stal velkým „profesorem pouště“.

Ze života svatého Antonína Velikého (+356) se dozvídáme o tom, že když odešli k Pánu jeho zbožní rodiče, mladý Antonín[1], kterému v té době bylo asi 20 let, zaopatřil nejprve svou mladší sestru, a poté zatoužil odejít z města. Když přišel do chrámu, uslyšel evangelní čtení, které v něm utvrdilo jeho přesvědčení: „Chceš-li být dokonalým, jdi a prodej svůj statek a rozdej jej chudým, a budeš mít poklad v nebi, a pojď a následuj mne.“ (Mt 19,21) Antonín přijal tato slova k srdci jako Boží výzvu a odešel do pustiny, kde později svými modlitbami „utvrzoval celou ekuménu (celý svět)“[2]. Než mohl velký „Αbba Antonios“ pronést tato slova: „Já už se Boha nebojím, protože ho miluji. Láska totiž strach vyhání“[3] (srov. 1Jn 4,18), musel projít jistě celou pouští vnitřního sebepoznávání a duchovního zápasu, nicméně, naznačil nám tím, že ani půst ani noční bdění ani všechna námaha neznamená nic, pokud nezískáme skutečnou lásku. Ta se také zdá být i smyslem našeho života, či spíše živoucí energií na naší cestě k prameni Lásky, jímž je náš Hospodin. Jiný pouštní otec proto mohl říci: „Vymezením toho, co je křesťan, je napodobování Krista.“[4] A napodobováním Krista je vymezeno naše duchovní úsilí, jež vede k podobnosti s Bohočlověkem Kristem, k našemu zbožštění.Pokračovat ve čtení →