Napodobování, jež vede k podobnosti…
Před dvěma a půl tisíci lety řecký filosof Platón tvrdil, že nejvyšší smysl lidského bytí spočívá v „podobnosti s Bohem“[1], jejž lze dosáhnout skrze cvičení se ve ctnostech. Jinými slovy řečeno, člověk musí vést neustálý zápas, aby se skrze ctnostné skutky – nakolik je to jen možné – připodobnil Bohu: „Aby se, pokud člověku možno, konáním ctnosti připodobňoval bohu“ (Platón, Resp. 613b).[2] Bůh je podle Platóna „otec všech“ a je „nejspravedlivější“[3], ale ze všeho nejvíc je dobrotivý.[4] To je také důvod, proč lze člověka nazývat velkým jen tehdy, pokud se také on chce stát dobrým, aby se připodobnil Bohu.[5] „Významný je ten, kdo je dokonale dobrý. Ten, který má vlastní ctnost“ (Platón, Def. 415d).
Charis Skarlakidis ve svém díle Άγιον Φως (Svaté světlo), pojednávajícím o zázraku Velké soboty, resp. sestoupení Svatého světla na Hrob Páně, uvádí, že tyto Platónovy úvahy se zdají být naší době a jejím převládajícím názorům poměrně vzdálené. Dále zdůrazňuje, že podobnost s Bohem je skutečně tím „nejpodstatnějším duchovním cílem nejen pro člověka, ale i pro anděly a všechny ostatní duchovní bytosti, které existují v rámci nekonečného stvoření“[6].
Vypadá to, jako by výše uvedený cíl neměl pro dnešního člověka ani žádnou váhu, ačkoli skutečná krize, kterou dnes lidstvo zažívá, je primárně povahy duchovní a až sekundárně povahy ekonomické. Jedná se o krizi hodnot, která vede k sociálnímu úpadku.[7]Pokračovat ve čtení →
