Církev je „nové stvoření“, učiněné Kristem prostřednictvím Jeho Vtělení a sjednocení všeho pod jedinou Hlavu – Kterou je On sám.
První neděle svaté Čtyřicátnice – první neděle, zvaná „Neděle Pravoslaví“, kterou jsme zahájili velkopostní putování od Kristova Kříže k Jeho slavnému Vzkříšení, potvrdila hojnou účastí našich věřících hluboký význam, který toto posvátné období dodává naším životům.
Nespočetné zástupy věřících naší brněnské farnosti na čele se svými dětmi zaplnily chrámový prostor Husitského chrámu na Karáskově náměstí, kde jsme před časem nalezli útočiště. Rozhodli jsme však, každý z nás, který následuje našeho právoplatného duchovního otce a správce naší farnosti, že budeme raději snášet příkoří na straně s Kristem a s Božím lidem… jako kdysi svatý Bohovidoucí prorok Mojžíš, než stát na straně bezzákonnosti:
„Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem, než na čas žít příjemně v hříchu.“ (Žid 11,25)
Zástupy svatých Božích lidí, kteří kdy žili, od počátku lidského pokolení, v době Starého a daleko více ještě v době Nového zákona, dosvědčili svou víru vlastními bohulibými skutky. A jak nás poučuje svatý Apoštol Pavel, „ačkoli osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno“ (Žid 11,39), neboť Bůh ví, co činí, a všechno, co On zamýšlí, se děje k našemu duchovnímu užitku a spáse.
V době tak složitých církevních sporů, které prožíváme, v době tak složité a mezinárodně politicky napjaté, kde v naší bezprostřední blízkosti vznikají nové a nové konflikty, spory, ba i války, zůstává naší jedinou nadějí Boží mír, pokoj od Hospodina a Jeho milosrdenství, které trvá na věky.
„Hospodine, jenom ty nám můžeš zjednat pokoj, tak jako jsi nám odplatil za všechny naše skutky.“ (Iz 26,12)
„Neboť milosrdenství Tvé, Hospodine, na věky.“ (Ž 138,8)
Znajíce dobře to, co je nám, všem věrným následovníkům našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, od počátku věků zaslíbeno, vytrvejme v našem „běhu“, jak nás nabádá svatý Apoštol Pavel, a „odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí“ (Žid 12,1) a „upřeně hleďme na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle“ (Žid 12,2).
Když se byť jen na chvíli pozastavíme a věnujeme se poznávání naší svaté víry, uvědomíme si, že naše pravoslavná víra je naplněna velmi krásným učením, a díky tomu má také překrásný a sladký étos. Nedávno zesnulý řecký metropolita Jeremiáš (Gortynský) podotkl, že „opravdoví pravoslavní křesťané by si měli za cíl svého života stanovit dokonalé poznání Boha a svou lásku k Němu, aby žili v souladu s Jeho vůlí“. Podle tohoto blahé paměti zesnulého biskupa je však každý správný pravoslavný křesťan současně „velmi pokorný člověk, který nikdy nehledí na druhé povýšeně“.
A jak nás učí další blahodatný starec a pravoslavný teolog (dnes již zesnulý igumen svatohorského monastýru sv. Řehoře) – Georgios Grigoriatský, „bez pravoslavné pokory nemůže existovat ani pravoslavný život ani pravoslavná víra“.
Starec Georgios k tématu pokory dodává: „Vždyť bez této pokory nelze prožívat tajemství pravoslavné víry, ani nelze žít pravdivý pravoslavný křesťanský život.“
„Neboť bez pravoslavné pokory nemůže existovat ani pravoslavný život ani pravoslavná víra.“
A v čem spočívá pravdivý duchovní život?
Jednou ze základních pravd, vlastních pravoslavnému teologickému myšlení, je, že prostřednictvím svatých tajin se člověk stává účastným na nestvořené Kristově blahodati a sjednocuje se s Ním v jedno tělo a v jeden duch. Tento bezprostřední a osobní vztah mezi každým věřícím a Kristem „přivádí i samotné věřící k co možná nejtěsnějšímu sjednocení a obecenství druha s druhem. Tyto nové duchovní vztahy, k nimž dochází mezi Kristem a lidmi, vytvářejí Církev“[1]. A právě Církev je místem, kde člověk zápasí proti rozpolcenosti své osobnosti, proti individualismu a osamocení, k němuž vede současný svět.
Jak nás poučuje o našem vztahu s Pánem Ježíšem Kristem svatý Řehoř Palama, jemuž je zasvěcena Druhá Neděle svaté Čtyřicátnice, „díky blahodati jsme s Ním sjednoceni vírou a vytváříme jedno tělo Jeho Církve, majíce jednu hlavu – Krista; a jedním duchem jsme syceni díky blahodati Všesvatého Ducha; a jeden křest jsme všichni přijali; a všechny spojuje jedna naděje, a jeden je u nás Bůh, jsoucí nade všemi, a skrze všechny a ve všech nás“.
Církev je „nové stvoření“, učiněné Kristem prostřednictvím Jeho Vtělení a sjednocení všeho pod jedinou Hlavu – Kterou je On sám[2]. Nebe a země se sjednotily v Kristu, a v něm se zformovala jediná Církev, mající nebeskou a současně pozemskou přirozenost, v níž jsou současně shromážděni andělé i věřící. Cílem Církve je zbožštění věřících, a proto ji také (tj. Církev) svatý Řehoř Palama nazývá „účastí na zbožštění“[3].[4]
Příslušnost člověka k Církvi, jak učí svatý Řehoř Palama, není nezměnitelný fenomén, ale dynamická realita. Nejedná se zde o výsledek nějakého stvořeného daru, jenž by byl člověku jednou provždy darován, ale zachovává se zbožným životem, a je plodem jeho osobní účasti na nestvořené zbožšťující blahodati. Skrze svaté tajiny Křtu, Myropomazání a Eucharistie se člověk obnovuje a vchází do těla Církve; svou připoutaností ke světu, k tomu, co je cizí Bohu, se však naopak od těla Církve odděluje. Nebezpečí odpadnutí je reálné nejen pro jednotlivé členy Církve, ale i pro celá církevní společenství. Cílem člověka se proto musí stát nejen účast na Kristově Těle čili „vcházení v obecenství s Kristem“[5], ale rovněž „neustálé vrůstání[6] do tohoto mystického organismu“.[7]
Kéž nám k tomuto poznávání a vrůstání do života, zkušenosti a posvátné Tradice naší svaté Pravoslavné církve dopomáhá náš Milosrdný Bůh.
Michal Dvořáček
Poznámky pod čarou:
[1] МАНДЗАРИДИС, Г.: Обожение человека. По учению Григория Паламы. Свято-Троицкаяа Сергиева Лавра 2003, s. 34.
[2] Viz Ef 1, 10
[3] Csl. причастием обожения
[4] МАНДЗАРИДИС, Г.: Обожение человека. По учению Григория Паламы, cit. dílo, s. 52.
[5] Csl. приобщение
[6] Csl. воцерковление
[7] Viz ЕВТИЧ, А.: О Церкви и вечности. Материал подготовил иеродиакон Пантелеимон (Шустов). In: Встреча – студентический православний журнал, 1 (22)/2006.
Krátký videozáznam z dnešní Svaté liturgie:
Za fotografie i video děkujeme br. Rostislavovi!
