Otcovská náruč je pro nás otevřená a vždy očekává, že obejme ve své šíři všechny kajícníky…

Z kázání ctihodného starce Mojžíše Svatohorce

Nakonec se jeden Marnotratný syn stává svatým a na nebi se radují andělé a na zemi se raduje celá pozemská Církev.

Jiný člověk, spravedlivý, předstíraje svatost, je nakažen falešnou svatostí, a věří, že je někým (významným), a proto požaduje od ostatních uznání a úctu.

A právě tento druhý člověk je ve skutečnosti marnotratný a nekajícný, neboť se neúčastní radosti druhých a hrozně trpí v osamělosti svého vlastního egoismu.

Náš Otec, náš Rodič, náš Tvůrce a Bůh za nás trpí a soucítí s námi, miluje nás, ba doslova vroucně nás miluje, stará se o nás a zachraňuje nás. A tento náš Bůh činí z marnotratných synů světce, zatímco pokrytce (ve své dlouhoshovívavosti) snáší a pomáhá jim s velkou útěchou, aby se napravili, aniž by je kdy nutil k pokání a spasení.

A proto ani my nikdy neodsuzujme, jakkoli snadné to je, žádné „marnotratné syny“ (tj. své spolubližní). Nedomnívejme se, že dokážeme snadno rozpoznat ve svém okolí člověka svatého, neboť falešní svatí nás mohou oklamat a přivést k pádu…

V našem životě potřebujeme zvláště pokání.

Upřímné pokání, abychom získali pravou svatost. Otcovská náruč je pro nás otevřená a vždy očekává, že obejme ve své šíři všechny kajícníky, že je oblékne do světlého šatu, že jim obuje opánky pevného pokoje, že jim nasadí drahocenný prsten, že je vyšle do světa, aby zvěstovali velikost této Otcovské lásky.