„Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků…, vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo.“ (Žid 12,1)
Kaple svatého proroka Eliáše nad nejvyšší horou Lefkády nad vesnicí Engluvi
Slovo úvodem
Při rozhovoru s otcem Arseniem jsem byl dotázán na mého milovaného světce, na toho, kdo je mým skutečně nejctěnějším svatým v zástupech všech našich pravoslavných svatých… Ta přímá otázka mě trochu překvapila. Jako bych byl zaskočen něčím na jednu stranu tak samozřejmým, ale současně nesnadným a hlavně zcela nečekaným.
Jen jeden svatý?
Ano, otec Arsenios měl na mysli jen jednoho světce. Chtěl, abych mu řekl, kdo je mým nejoblíbenějším a nejmilovanějším ze všech.
Nebyla by to pravda, kdybych řekl, že jsem nebyl vyveden z míry. Vlastně jsem zaváhal… a nevěděl hned, co říci. Otec Arsenios vytušil moji nejistotu, a dal mi proto čas. Řekl, že mi mezitím něco ukáže, ať si to ještě rozmyslím.
Najednou jsem začal ve své mysli uvažovat nad jmény a různými osobnostmi naší svaté Církve. „Svatý archanděl Michael, svatý Paisij, svatý Nektários, svatí Cyril a Metoděj…“ Určitě jsou mnozí svatí, které nosím v srdci, o kterých často přemýšlím a k nimž se obracím častěji než k jiným, ale koho z nich postavit na pomyslné „první místo“(?).
Po krátké chvíli v pracovně igumena jsem byl vyzván, abych starce Arsenia následoval do jiné místnosti. Vlastně jsme prošli jen malou chodbičkou, která byla svým způsobem kuchyňským zázemím s dřezem a odkládacím prostorem s mnoha různými lahvičkami a bylinkami. Postupně bylo cítit nádhernou vůni, jejíž zdroj jsem prozatím netušil. A pak jsme konečně vešli do takového mikroprostoru, který byl současně malou kaplí, bývalým pokojem dnes již zesnulého igumena a současně to byl makrokosmos naší Církve. Před mýma očima se totiž rozprostřela „nebeská klenba“ v podobě desítek ostatků svatých, počínaje svatými Apoštoly, svatými nezištníky, svatou Paraskevou, svatým císařem Konstantinem…, až po dnešní světce a jejich divotvorné ostatky, jakož i různé věci, které jim patřily. Byl jsem ohromen. To místo mi obrazně řečeno „vyrazilo dech“. Pak jsem se ale podíval na jednu stranu místnosti, kde byla velká ikona v dřevěném vyřezávaném analoji. Byl na ní vyobrazen svatý Mikuláš Divotvůrce…
A právě tehdy jsem pochopil, kdo je můj skutečně nejmilovanější svatý. Už jsem nemusel přemýšlet. Už jsem to mohl vyslovit. Sám svatý Mikuláš mi naznačil pravou odpověď.
Otec igumen se na mě blahosklonně podíval, drobně se pousmál a pravil:
„On je i mým nejmilovanějším svatým!“
…
Dělící zeď s freskami mezi narthexem (předsíní) a chrámovou lodí hlavního katholikonu (chrámu) v Monastýru Přesvaté Bohorodice „Molyvdoskepastos“ v řeckém Epiru
Cithodný starec Filotheos (Zervakos) kdysi radil, jak postupovat při obraně proti různým vášním a útokům „zlého“. Obsahem druhé z jeho rad byla pobídka k neustálé modlitbě Ježíšově: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou!“ Starec říkal, že Ježíšovu modlitbu máme říkat neustále, a začít máme hned z jitra, když vstaneme z postele. Máme ji mít na rtech, když jdeme po ulici, když nastupujeme do auta, do vlaku, na loď či do letadla; nemáme ji opouštět, ani když pracujeme, ani když jíme anebo pijeme, máme ji recitovat neustále, při každé příležitosti. „Pronášejte ji však srdcem, s vírou, s úctou, s láskou, s touhou a současně s (jistým) nucením. Nesmí se stát, aby naše slova říkala: ,Pane Ježíši Kristeʽ, a mysl a srdce říkaly něco jiného, dokonce snad nízkého či protichůdného.“
A z toho vychází i jedno velké poučení. Pro nás pro všechny. Bez rad a poučení, bez osobního příkladu našich svatých a ctihodných mužů a žen, bez současných autentických nositelů pravoslavné víry a svědectví o Boží pravdě, bez lidí duchonosných a hluboce církevních… není možné získat duchovní zkušenost a často ani pochopit Boží vůli, kterou máme v životě uplatnit.
A proto jsou tak důležitá osobní setkání s živými svědky naší víry, se zástupem svatých, s „oblakem“ našich nebeských přímluvců a ochránců. Nelze se však domnívat, že budeme schopni přijmout tak velkou milost, jestliže nám bude scházet pokora. A byť bychom i přijali něco z Božího požehnání, z duchovního nektaru a projevů Boží blahodati, bez pokory nebudeme vůbec schopni tak silné požehnání v sobě na dlouho uchovat.
Naši svatí jsou Kristovými přáteli, jsou opravdovými křesťany „par excellence“, muži a ženami víry, svědky Kristova Vzkříšení, které spatřili lépe a dokonaleji než my, nedokonalí a hříšní (z nichž první jsem já). Nezbývá tedy než jít po stopách těchto našich svatých, ať žijí kdekoli, v jakékoli části „ekumény“, neboť pravoslaví a pravoslavná víra není vázána na nějaké místo či pozemskou osobu, nýbrž na „život v Duchu a v pravdě“.
Poměrně nedávno jsem si koupil knihu s názvem „Mluvil jsem se svatým Nektáriem“, která je svědectvím 30 osob, které svatého Nektária Eginského osobně ve svém životě poznali a získali ze setkání s ním silnou duchovní zkušenost. V této knize jsou kromě jiných zmíněna zejména svědectví jeho duchovních dcer, mnišek z Monastýru Svaté Trojice, které světce vyhledaly ještě během jeho pobytu na Rizárijské církevní škole v Athénách a později se staly členkami místního monastýru na Egině, který svatý Nektários založil.
Na této vzácné dobové fotografii je svatý Nektários jako metropolita Pentapolský (1889-1890), přičemž stojí vedle sedícího alexandrijského patriarchy Sofronia IV. (1798-1899).
Zdroj: Αγιορειτική Φωτοθήκη
Jednotlivé mnišky shodně popisovaly osobnost světce, jeho slova, způsob vyjadřování, tón hlasu a různé události z jeho života s velkým duchovním dojetím a oddaností. Jejich úcta vůči jeho osobě byla tak veliká, že považovaly např. i jeho oblečení za natolik požehnané a posvěcující, že se v době nemoci, zejména po světcově smrti, toužily alespoň na chvíli dotknout něčeho, co patřilo ke světcově pozůstalosti, a podle své víry bývaly na přímluvy svatého Nektária Bohem uzdraveny. Jedna z mnišek, která se o svatého Nektária starala, vypověděla, že svatý vladyka si po obědě vždy dával kávu, kterou pil buď sám anebo s jednou z mnišek, zatímco seděl u malého stolečku ve stínu borovice. Mniška, která poté kávu odnášela, zbytek, který v šálku zůstal, vždy dopila (sama to totiž považovala za velké požehnání).
Díky těmto sestrám z monastýru se zachovala mnohá poučení svatého vladyky Nektária. Jedním z nejvýznamnějších byla jeho úcta a láska ke Svaté Trojici. Vladyka učil sestry modlitbě, kterou měly každý den říkat, a ta zněla takto: „Svatá Trojice, Bože, smiluj se a spasiž nás!“
A taková slova, poučení a výroky světců, kteří čerpali ze svého božského osvícení, jsou velkou pomocí také pro nás, neboť i my se můžeme tímto způsobem stát „následovníky a učedníky“ těchto svatých, obracet se na ně v okamžicích zkoušek a pokušení a volat jejich jméno a skrze něj očekávat pomoc od našeho Spasitele! Vždyť oni mají moc „přimlouvat se za nás“!
Každý z velkých světců naší Pravoslavné církve se nořil do hlubin modlitby, v níž nacházel příležitost, jak se přiblížit k Bohu, jak se s Ním sjednotit a být s Ním v obecenství.
Místa spojená s životem starce Paisije v Konitse
(konkrétně kaple sv. vlmč. Barbory a pak jeho rodičovský dům dole ve městě)
Tak např. svatý starec Paisij Svatohorec o modlitbě říkal:
„Chceš, aby se tvá modlitba stala záležitostí tvého srdce (aby z něj vycházela), a tímto způsobem aby byla Bohem přijata? Tak učiň bolest svého bližního svou vlastní bolestí. A pak třeba jen jeden povzdech, který vyjde z tvého srdce pro dobro tvého bližního, přinese pozitivní výsledky. Božská zpráva Bohem přijaté modlitby je již sama osobě božskou útěchou, kterou člověk po vykonané modlitbě pocítí.“
Kromě poučení svatých a jejich zbožného příkladu, který nás přivádí k usebrání mysli, k sebezpytu a sebekritice, jsou to především různé věci, které pro nás „po světci“ na tomto světě zůstaly. Nejplnohodnotnějším „dědictvím“ jsou přirozeně světcovy vlastní svaté ostatky, které byly v konkrétním čase uloženy do hrobu a pak v souladu s Boží vůlí a s přáním světce „vyzdviženy“ a následně umístěny k poklonění. Tyto „živé“ mošči, tj. blahodatí Boží naplněné svaté ostatky, jsou bezesporu jedním z nejmocnějších zdrojů našeho posvěcení a požehnání, kterými můžeme být ve spojitosti s našimi světci od Boha obdařeni. A pokud se náhodou nezachovaly přímo svaté ostatky, můžeme se stále ještě dotýkat věcí, které světci patřily. Jeho oblečení, které nosil, jeho hůl, kterou držel, ikonu, k níž se modlil, prach, po kterém chodil anebo vodu z pramene, který vytryskl na jeho přímluvy v nějakém nehostinném a suchém místě. Tento výčet není vyčerpávající. Nakonec nám vždy zůstávají ještě i modlitby, kterými se světec modlil a které např. sám složil pro blaho Církve. Vzpomeňme na svatého Nektária a jeho církevní hymny (a z nich nejznámější: Agní Parthéne Déspina).
Svatý Nektários sám vyráběl a opravoval svým mniškám obuv. Starec Paisij byl tesař a díky svému umění vyrobil mnoho krásných církevních i jinak užitečných předmětů, aby pomáhal různým lidem v nouzi, včetně beduínů na Sinaji… A takové věci mají dodnes věřící u sebe doma, a mají je přirozeně ve velké úctě.
Po svatém velkomučedníkovi Georgiovi Joanninském zůstaly mnohé osobní věci a oblečení, dokonce jeho kroj. Po jiných světcích zůstal dům, kde žili; po dalších kelie, kterou sami zbudovali… Všichni naši svatí byli nesmírně pracovití, byli to Bohu a svému bližnímu oddaní lidé, kteří neúnavně pracovali na své spáse, a vše, co činili, činili s nadějí na Vzkříšení!
Místo umučení svatého vlmč. Georgia Joanninského a jeho rodný dům, který se stal místem poklonění, poutním zastavením a prostorem bohoslužebného života
Slovo závěrem
Pokud budeme při Druhém příchodu učiněni hodnými spatřit Pána Ježíše Krista, Jeho svaté anděly a všechny Jeho svaté, až „Syn člověka přijde v slávě svého Otce…“ (Mt 16,27), uvidíme vše „tváří v tvář“ (1 Kor 13,12). Do té doby však můžeme nacházet duchovní útěchu kromě jiného i v tom všem, co nám po sobě Spasitel, Jeho Přečistá Matka i všichni Jeho svatí na této zemi zanechali. A není toho málo.
Spolu se svatými tajinami, modlitbami, bohoslužebným životem naší Církve a učením svatých Otců jsou to i zcela hmatatelné důkazy o autenticitě naší víry a reálné svatosti, kterou představují naši svatí.
Reálná a nutno říci fyzická přítomnost nějakého svatého, která na věřícího člověka působí božskými energiemi, tj. Boží blahodatí, která se v jeho proměněném a posvěceném těle usídlila už při jeho pozemském životě, jak o tom učil svatý Řehoř Palama, učitel zbožštění, je velkým darem z nebe pro všechny, kteří v duchu slov svatého apoštola Pavla a jeho výzvy o aktivním křesťanském životě „vedou duchovní boj, běží zápas v Kristu a snaží se až do konce zachovat svou víru“ (srov. 2 Tim 4,7): „Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval.“
Bůh nám pomáhej i na přímluvy našich svatých a díky jejich svatým příkladům!
Michal Dvořáček (14.8.2023)
Užitečné odkazy:
Svatý Nektários trpěl pro pravdu a snášel břímě křivd a střely pomluv jako málokdo…
„Bídný člověče, proč kvůli takovým nevýznamným věcem obtěžuješ naši Panagii?“
Užitečné odkazy a videa:
Obřad požehnání pěti chlebů (tzv. Artoklasia) při každoročním velkém svátku ctih. Nikanora na poutním místě nedaleko Konitsy v řeckém Epiru
Použité fotografie (autora příspěvku) byly pořízeny na různých místech v Řecku. Od Lefkady přes Prevesu, pak rovněž v Joannině, jež je spjata s vlmč. Georgiem, ale také v Konitse, proslavené svatým starcem Paisijem, a konečně i v Monastýru Molyvdoskepastos, kde vede svůj mnišský život náš bratr v Kristu otec Andrej, a dále v horských vesničkách a poutních místech v okolí města Konitsa.
Tyto fotografie lze sdílet pouze s uvedením zdroje z webu a FB Pravoslavné farnosti v Brně (www.pravoslavnebrno.cz).
Svaté ostatky sv. Mikuláše Divotvůrce v ženském klášteře tohoto světce na Lefkádě
Papa Chrysóstomos v Chrámu sv. prvomučedníka Štěpána na Lefkádě
Nástěnné ikony a fresky z Chrámu sv. Proroka Eliáše na Lefkádě
Místní chrámy na Lefkádě (většina z nich vystavěná v benátském stylu z doby italské nadvlády nad touto částí Řecka)
Svaté ostatky sv. arcibiskupa Lukáše Krymského na Lefkádě
Pevnostní tvrz s pozůstatky chrámů, mešity a podzemních chodeb v Joannině
Stromovní chrám sv. Paisije Svatohorce nedaleko obce Amárantos v Epiru
Před vstupem do Monastýru Přesv. Bohorodice „Molyvdoskepastos“ nedaleko albánských hranic
S otcem igumenem Arseniem z Monastýru „Molyvdoskepastos“
Nově obnovený chrám při starobylém (dnes již neexistujícím) Monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice „Zerma“ v řeckém Epiru
Pouť a místní bohoslužba při příležitosti svátku ctih. otce Nikanora,
vedená otci z Monastýru Molyvdoskepastos
Otec Andrej „Čech“, člen bratrstva Monastýru „Molyvdoskepastos“ při svátku sv. Nikanora
Svaté ostatky ctih. otce Nikanora
Z návštěvy kaple svaté vlmč. Barbory nad Konitsou, tj. místa velkého zázraku a zjevení Krista mladému Arseniovi (Eznepidisovi), budoucímu starci Paisijovi
Dům starce Paisije v Konitse, kde pobýval přibližně dvě desítky let se svými rodiči
V rodném domě sv. vlmč. Georgia Joanninského v Joannině, který je dnes poutním místem
