„U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem
ve vzpomínkách na Sijón.“ (Ž 137,1)

Dnešním dnem jsme dosáhli poloviny svaté Čtyřicátnice, kdy se před nás v chrámech vynáší svatý Kristův Kříž, abychom skrze jeho blahodatnou sílu načerpali pomoc do dalších dní, do zbylého zápasu a cesty, které jsou ještě před námi!
V naší farnosti máme navíc nikoli kříž posvěcený, nýbrž pravý, autentický Kristův kříž, jeho malou, byť pravou částečku, které se klaníme. Jak velká Boží milost!
Od prvních dní svaté Čtyřicátnice slýcháváme při bohoslužbách opakovaně slova žalmické písně o nářku židovského národa, který byl odvlečen do babylonského zajetí. „U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón.“ Také pro nás jsou tato slova připomínkou našeho „exilu“, který má dvojí význam.
Jednak jsme jako křesťané v neustálém vyhnanství tohoto světa, neustále pronásledováni a ponižováni. A když ne přímo my, tak zcela jistě někdo z našich bratří křesťanů bez ohledu na to, kde se na této zemi právě nachází.
Také naše farnost je nadále pronásledována pomyslnými „vládci“, kteří nedbají na Kristův zákon lásky, ale doslova jako Herodové usilují o naprosté zničení jakékoli památky po naší živé farnosti. My však víme, že ačkoli toho nijak nezasluhujeme, neboť jsme jen „služebníci neužiteční“ (Lk 17,10), jsme stále zde, pod mocnou ochranou naší Přečisté Matky; ještě jsme zcela nezanikli, náš zápas jsme ještě neprohráli. Ba naopak, jsme den ode dne silnější a početnější. Přicházejí další a další lidé, kteří se připojují k naší farnosti, protože zde vane blahodať Ducha Svatého a z našeho boholidského společenství vyvěrá pravá láska v Kristu!Pokračovat ve čtení →