Starec Nikolaj (Gurjanov) učil:
„Nad nikoho se nepovyšujte, nikoho neponižujte ani nepomlouvejte, o sobě nesmýšlejte vysoko a neusilujte o vznešené skutky modlitby.
Čím tišeji půjdete, tím dále se dostanete.
Modlete se jednoduše, to jest ze srdce.
Hospodin nepotřebuje prázdné klapání.Pokračovat ve čtení →
Ctihodný starec schiarchimandrita Ilij (Nozdrin) z Optinské poustevny
Starec Ilij jednou pravil:
„Svatí říkají, že každý souběh různých okolností je od Hospodina.
A my tomu věříme, vidíme v tom Boží prozřetelnost, ale stále ne a ne to přijmout, takže začínáme brzy zase truchlit, že jsme něco neudělali tak anebo zase jinak a že jsme na rozdíl od převládajících okolností udělali nějaké chyby.
Ale jak se zdá, tak naše vlastní chyby i chyby cizí, kterých se člověk dopustil svobodně, jsou také zahrnuty do Boží vůle, protože kdybychom jednali jinak, věci by se vyvíjely jinak, a ne tak, jak se to stalo podle Boží prozřetelnosti.
Musíme se proto pokořit, být připraveni přijmout vše tak, jak se to bude dít nebo tak, jak už se něco stalo, a netrápit se, že v životě se věci nedějí příliš podle našich tužeb a představ.
Hospodin dal, Hospodin vzal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo.“
Zdroj: Православные Христиане
Zdroj ikony: Byzantine icons
připravil a přeložil Michal Dvořáček
Ikona Spasitele psaná rukou svatého Andreje Rubleva
Slovo úvodem:
Za takzvané lidi „padlé“ (řec. peptokotes, lat. lapsi) byli v Prvotní Církvi považováni všichni odpadlíci nebo padlí křesťané během období pronásledování v Římské říši. Tito „padlí lidé“ (či spíše odstoupivší od křesťanské víry) odmítli vyznat svou víru a raději se mučednické smrti vyhnuli. Příčiny jejich odpadnutí ve víře byly různé. Za takové odpadlíky byli považováni např.:
Církevní nakládání s takovými apostaty po skončení pronásledování, zejména během 3. století, bylo příčinou sporů a rozkolů ještě ve starověké křesťanské Církvi. Zpočátku zastávala Církev přísný postoj, neboť žádala o pokání na „smrtelném loži“, kde Kristus rozhodoval o duši kajícníka. V průběhu let a s nárůstem takových odpadlých křesťanů však Církev jako celek zaujala spíše umírněný postoj, který se zpočátku stával příčinou sporů a schizmat, zejména na Západě.
Později toto slovo převzalo jiný význam, který označoval ty věřící, kteří opustili Církev nebo ztratili víru, a poté se rozhodli k ní vrátit.
V širším slova smyslu můžeme za takového padlého člověka považovat i ctihodnou Marii Egyptskou, která po svém obrácení musela vykonat nadlidské úsilí, aby svým pokáním znovu získala ztracenou víru a důstojnost Božího obrazu… Pokračovat ve čtení →
Otec Andrej se svým duchovním otcem a současně igumenem Arseniem
Dne 27. března 2023 byly v hlavním chrámu (katholikonu) kláštera „Zesnutí Přesvaté Bohorodice – Molyvdoskepastos“ v řeckém Epiru vykonány mnišské postřižiny bratra Andreje, českého pravoslavného křesťana, kterého mnozí z nás osobně znají.
Mnišské postřižiny vykonal Jeho Vysokopřeosvícenost Andreas, metropolita Drinopolejský, Pogonianský a Konitský.
Bratr Andrej se narodil v České republice a pochází z Moravy. Působil na mnoha místech naší země, kde se s ním pravoslavní věřící mohli blíže setkat, promluvit a dozvědět se také více o jeho řemeslném umění, neboť se kromě jiného zabýval též výrobou chrámového vybavení ze dřeva.Pokračovat ve čtení →
Jeho Blaženost Onufrij, metropolita kyjevský a celé Ukrajiny
Ukrajinská pravoslavná církev
Duchovní poučení Jeho Blaženosti Onufrije
„Chrám je místo, kde člověk získává Boží blahodať a sílu, která ho chrání a pomáhá mu důstojně vést jeho pozemský život, důstojně nést jeho životní kříž.
V chrámu najdeme pro sebe vše, co potřebujeme pro důstojný pozemský život.
V chrámu se setkáme s ostatními, druh s druhem, v chrámu spatříme to nejdůležitější – uzříme Boha.
Uzříme Boha, který v chrámu působí, Který je přítomen v chrámu svou velebností, svým Tělem a Krví, které nám Hospodin dává za pokrm, aby nám umožnil naplnit svůj život věčnou spásou a věčným životem.
V chrámu se jako lidé stáváme šlechetnějšími, krásnějšími a vznešenějšími.
Miluj Boží chrám!“Pokračovat ve čtení →
Fotografie ze svaté liturgie o Čtvrté neděli svaté Čtyřicátnice (26.3.)
(Chrám na Svatopluka Čecha v Brně Králově Poli)
Naše pravoslavná farnost v čele s otcem Jozefem a s podporou dalších našich duchovních otců (Michaila, Georgije i otce diákona Vasilije) dospěla k čtvrtému velkopostnímu zastavení, k „Neděli svatého Jana Lestvičníka“. A sláva Bohu za to!
Každá neděle čili Den Páně je vyvrcholením bohoslužebného cyklu předcházejících dní, je dnem Vzkříšení, který již všichni toužebně očekáváme. Na cestě k neděli získáváme duchovní podporu v podobě dvou liturgií Předem posvěcených darů a dvou Akathistů, a sice k Přesvaté Bohorodici a Ježíši Nejsladšímu, které jsou konány v naší farnosti během týdne.
Všechny velkopostní soboty byly dosud zasvěceny předně modlitbám za naše zesnulé, a naši věřící velmi pečují o své příbuzné, blízké, známé i neznámé pravoslavné křesťany, „od věků zesnulé“, aby za ně za všechny na pobídku naší svaté Církve a doporučení našich svatých povznesli svůj hlas a modlitbu! Dobře víme, že „velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého“ (Jk 5,16).Pokračovat ve čtení →
Starec Gabriel Svatohorec při psaní odpovědi na dopisy věřících…
Svatý Nikolaj Žičský (Velimirovič) jednou pravil:
„Neslyšeli jste příběh o vládci Milošovi a mladém knězi?
Tento příběh zní takto:
Mladý kněz sloužil svatou liturgii v Kragujevaci za přítomnosti vladaře Miloše. (Starý vládce Miloš velmi nesmírně zbožným člověkem.)
Služba v chrámu nezačala, dokud nepřišel vladař. Vladař Miloš stál v chrámu, na svém místě, jako vytesán do sloupu, stál nepohnutě a modlil se pokorně k Bohu. Když mladý kněz dokončil bohoslužbu, přinesl před vládce kříž a antidor.
Vládce políbil kříž a chtěl políbit i ruku knězi. Ale mladík svou ruku stáhl zpět, jako by se styděl, že mu starý pozemský vládce chce políbit ruku.
Vládce Miloš se na něj podíval a řekl:
„Dovol, abych ti políbil ruku! Nelíbám ti ruku, ale tvou hodnost, která je starší než ty i já.“
Tím si myslím, že bylo řečeno a vysvětleno vše podstatné.Pokračovat ve čtení →
Jaký by měl být kněz podle svatého Jana Sinajského
Svatý Jan Sinajský zdůrazňuje celistvost života a správnost jednání a učení pastýře, neboť každý pastýř v sobě ztělesňuje archetypální obraz, tedy samotného Krista.
Pastýř musí duchovně zápasit, aby se osvobodil od svých vášní a byl pro své stádo nezištným vzorem krajní pokory, poslušnosti, trpělivosti, modlitby, čistoty, střízlivosti, střídmosti a lásky.
Pastýř musí být obecně vzorem života.
Slyšeli jsme, že duchovní otec musí být pokorný, lidumilný, skromný, uctivý, rozvážný, střídmý, spravedlivý, asketický, mírný, plný lásky, ale také velkorysý a moudrý ve svých poučeních…
Kněz tedy musí být vzorem a příkladem pro své věřící.
Aby však mohl být sám kněz vzorem, musí také on za svůj životní vzor přijmout Ježíše Krista. Kristus není jen náš Vykupitel a Spasitel, který nás zachránil svým Křížem a Vzkříšením. Pro duchovního čili pro kněze je Kristus vzorem jak svým pozemským životem, tak i svou obětí. V tomto smyslu jej duchovní vždy následuje, neboť Kristus „trpěl za vás a zanechal vám příklad, abyste šli v jeho šlépějích“ (1 Pt 2,21).
Každý duchovní je obrazem Krista. V jeho tváři chtějí věřící vidět odraz Kristovy tváře. Chtějí vidět, jak tento jejich pastýř napodobuje Krista. Jak napodobuje Kristův život.Pokračovat ve čtení →
