„Tys mi také dodal štítu spasení svého, a pravice tvá podpírala mne, a dobrotivost tvá mne zvelebila.“
(Ž 18,36)
(+) Cithodný starec Efrém Arizonský pravil:
„Není možné, aby ústa, která vždy děkují Bohu, byla někdy zbavena Božího požehnání, a stejně tak není možné, aby ústa, která reptají a zraňují svého velkého Dobrodince, zůstala Bohem nepokárána.
Vždyť On nám dal naše bytí. On nám dává náš život.
On nás zachovává (při životě) svou rozmanitou božskou prozřetelností.
On, Jehož jsme byli dříve nepřáteli, si nás smrtí svého Syna podmanil a učinil z nás syny a dědice svého Království!
Svátek „Všech svatých“ jsme prožili „společně a nerozdílně“ při vzájemných rozhovorech, sportu a dětských hrách!
Otec Jozef u důmyslně vytvořeného a velmi chutného „loga“ naší dnešní církevní události spolu s malým Timkem, jedním z našich oltářních pomocníků
Dnes v neděli „Všech svatých“ nadešel čas ke konání dlouho plánované církevní události, jejímž cílem bylo „shromáždit“ všechny naše věřící „pod jednou střechu“ a prožít díky vyloženě již letním meteorologickým parametrům požehnaný nedělní den díkůvzdáním za všechna blaha, ta nebeská i pozemská, ale rovněž za naše svaté (mučedníky, vyznavače, proroky, ctihodné, panny i vojíny, nezištníky i dobrodince), kteří ozdobili celou zemi svými křesťanskými ctnostmi a zachovali naši svatou pravoslavnou víru i pro nás a naše děti neporušenou.
„Den pravoslavné rodiny“ opět podnítil všechny přítomné v Mariánském údolí ke spontánním rozhovorům, příjemným vzpomínkám a hlavně sportu a hrám. Hrál se zejména fotbal a volejbal, ale nezahálely ani trampolíny, kolotoče a všeobecně oblíbený „skákací hrad“!
Otec Jozef na počátku této akce požehnal nejen dobré pohoštění, ale popřál také všem přítomným krásné posezení a dětem dobrou zábavu… Náš duchovní pastýř vyjádřil své přesvědčení, že dnešní den „umožní nám všem dobrou příležitost ke vzájemnému poznání věřících různé národnosti“, pro které se naše farnost stala jednou velkou duchovní rodinou!Pokračovat ve čtení →
Pád Konstantinopole, slavné „Matky měst“, byl důsledkem obléhání byzantského hlavního města, jehož císařem byl Konstantin XI. Paleolog (Dragases), osmanskou armádou vedenou sultánem Mehmedem II.
Konstantin byl posledním byzantským císařem a posledním legitimním římským císařem (1449–1453). Byl synem císaře Manuela II. a císařovny Heleny Dragaš, a bratrem císaře Jana VIII.
Obléhání trvalo od 6. dubna do úterý 29. května 1453 (dle Juliánského kalendáře, tj. do 11. června dle Gregoriánského kalendáře).
Tento pád Konstantinopole také znamenal konec více než tisícileté Byzantské říše.
Navzdory naprosto nedostatečnému počtu obránců vzdorovala Konstantinopol poměrně dlouho, což svědčí jak o urputné obraně, tak o kvalitě konstantinopolského opevnění. Nakonec však Turci přece jen pronikli za hlavní hradby. Stalo se tak poté, co jeden z hlavních velitelů (Giustiniani) byl raněn a opustil své stanoviště na hradbách, což obránce silně demoralizovalo.Pokračovat ve čtení →
„Požehnaný následovník svatého Paisije v Monastýru Stomio v Konitse“
Celý svět mluví o ctnostech otce Kosmase (Siozose) z Konitsy, nástupce svatého Paisije v klášteře Stomio, a mnozí ho ctí a považují za blaženou duši!
Až do 70. let 20. století se o. Kosmas věnoval obnově kláštera Stomio a dosáhl v tom výborných výsledků, takže povýšil známost tohoto poutního místa, kde kdysi svatý Paisij, světec naší doby, ronil slzy modliteb a pokání.
Otec Kosmas je místní archimandrita z kláštera Stomio, který před více než padesáti lety pracoval jako stálý zaměstnanec „Agrární banky Ioanniny“. Pak mu však nezapomenutelný biskup Sevastianos, tehdy ještě místní kazatel, pomohl pochopit, že Bůh není neosobní bytností, nýbrž naším Otcem!
A když byl Sevastianos zvolen metropolitou Konitsy, otec Kosmas opustil svou práci v bance a následoval ho, nepočítaje potíže a utrpení v jeho pravoslavném duchovním zápase.Pokračovat ve čtení →
„Modlitba, která vychází ze srdce, se stává božskou modlitbou.“
Ze vzpomínek svatého starce Paisije Svatohorce na dobu strávenou v klášteře Stomio
„Znovu si vzpomínám na další takový případ, když jsem byl ještě v Konitse (v Epiru, v severozápadním Řecku), tehdy jsem byl v posvátném klášteře Stomio.
Po svátku Narození Přesvaté Bohorodice (8. září) tehdy poutníci zanechali po sobě v klášteře všechno neurovnané a neuklizené. Na místě, kde jsem zrovna něco uklízel, jsem si povšiml, že spolu s mojí sestrou seděla ještě jedna dívka. Tato prostá dívka měla ještě dvě sestry – nebo jednu mladší, už nevím –, které byly vdané, a ona byla stále ještě svobodná.
Ta dívka byla velmi ctnostná a ušlechtilá!
Přišla ke mně a začala vše rovnat a poklízet, a na závěr mi řekla:
„Otče, a pokud bude třeba, uděláme i další práci.“
Mniška Magdaléna,
původně francouzská ateistka, která se stala mniškou na Sinajské poušti
Jedna francouzská historička, která byla současně ateistkou a nihilistkou, navštívila starce Porfýrije v jeho hesychastériu v Milesi, v řecké Attice.
Univerzitní profesorka nečekala, že se od absolventa druhého stupně základní školy dozví něco důležitého, ale díky naléhání svých přátel souhlasila a za starcem se nakonec vypravila.
Starec Porfýrij požádal, aby spolu mluvili bez přítomnosti ostatních, dokonce bez tlumočníka, což vedlo její přátele k pochybnostem, neboť dobře věděli, že ani tato Francouzka nemluví řecky, ale ani starec francouzsky.
Teologická a existenciální diskuse nakonec probíhala jen mezi nimi dvěma, a trvala poměrně dlouho.Pokračovat ve čtení →
„Bázeň před Hospodinem je počátek moudrosti.“
(Sír 1,14)
Kazatel Dimitrios Panagopoulos
(1916 – 1982)
Jedna negramotná stařenka chodila do chrámu ještě dříve, než kněz zvonil na zvony…
A někdo se jí zeptal:
Hej stařenko, co děláš tak brzy po ránu a proč jdeš do chrámu?
Ach mé dítě, když nepůjdeš a neuslyšíš „písmena“, nic z toho svátku nepochopíš…
(Řecký pojem „γράμματα“ (čti grámata) představuje schopnost „číst a psát“, jsou to tedy písmena, díky kterým dokážeme porozumět nějakému textu; v přeneseném slova smyslu jde o pochopení obsahu církevních textů k danému svátku, ať již čtených či zpívaných.)Pokračovat ve čtení →
„Ach, Boží Duchu Svatý, nikdy nás neopouštěj, ani když Tě chceme, ani když Tě nechceme! Buď vždy s námi až do naší smrti a spasiž nás, abychom měli život věčný.“ (Svatý Nikolaj Velimirović)
Naše Brněnská pravoslavná církevní obec oslavila svátek Sestoupení Svatého Ducha
Přesvatý a přečistý Duch Svatý je pro nás nepostižitelný, je neviditelný, a ač na sebe někdy vzal podobu některých materiálních věcí, ve své podstatě přebývá ve Světle „nepřístupném“. Skrze Něj Bůh učinil nebe i zemi, ale také moře a vše, co je v něm… Celý náš život a život celého světa je udržován, zachováván a obnovován posvěcující silou Ducha Svatého. Je to velké tajemství, my Ho nevidíme, ale silou své víry Ho poznáváme. Bez Ducha Svatého by byla mrtvá i naše duše, zůstala by na úrovni živých stvoření, avšak ochuzených o vyšší duchovní rozměr a společenství s Bohem, které se děje díky duchovnímu osvícení a usídlení Utěšitele – Ducha Pravdy – v našich nitrech!
Jak říkal otec Jozef ve svém kázání, Kristus musel odejít, vstoupit na nebesa, poslat Apoštolům Ducha Svatého, který věčně vychází z Boha Otce, a to vše se událo proto, aby se „Blahá zvěst“ o Kristově Vzkříšení roznesla do všech končin země…
Svatí Otcové nás učí, že prostřednictvím starozákonních proroků se lidstvo vydalo na cestu k poznání pravého Boha, přičemž díky svatým Apoštolům byl na svět seslán Duch Svatý a zrozena Svatá Kristova Církev.
Všechny ty velké a významné pravdy naší víry, naší svaté Církve, která byla ostatně také zrozena působením Ducha Svatého, ale také moudrá učení svatých a bohonosných Otců, to vše je darem Ducha Svatého. Pán Ježíš Kristus svým Apoštolům přislíbil, že až přijde Duch pravdy, „uvede je do veškeré pravdy“! A to se také stalo…
