„Mimo Bohočlověka neexistuje žádný člověk, ale vždy jen podčlověk anebo poloviční člověk, nebo dokonce ne-člověk.
Zde musíme dodat následující pravdu: bez Boha je člověk vždy otrokem smrti, otrokem hříchu, otrokem ďábla.
Jedině skrze Boha člověk dosáhne svého cíle určeného Bohem: stává se „bohem Jeho milostí“, a tak dosahuje dokonalé plnosti své existence a osobnosti.“
Zdroj: Το μέγα Γεροντικόν
…Věz, že druhý příchod našeho Pána Ježíše Krista na tento svět a strašný soud se uskuteční přesně podle svatého Evangelia. My jsme však natolik zesvětštili a zpozemštili, že málo obracíme pozornost na evangelní přikázání, ale naopak vynášíme přísné soudy kvůli některým obřadům. Zajisté, že obřady, konkrétně ty ustanovené svatými Otci, je nutno a třeba plnit a naplňovat, neboť ty poučují duši o zbožnosti. Nicméně, i přesto je třeba vždy více obracet pozornost na samotná evangelní přikázání. Pán říká: «Nesuďte, abyste nebyli souzeni» (Mat 7, 1) a «Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi» (Mat 7, 12). A my jako hluší neslyšíme, že Pán hovoří k nám, a lehce porušujeme Jeho svatá přikázání.
Ten, jenž odsuzuje, také vždy chybuje a soudí nespravedlivě, neboť my neznáme onu příčinu a důvod toho, kdo zhřešil, a odsuzujeme podle své nálady. Tak, jak je kdo naladěn, tak i o druhých činí své závěry, neboť pokřivené oko se na všechny dívá pokřiveně. Velmi dobře řekl ctihodný Dorotej: «Když stojí nějaký člověk v rohu stavení a projdou kolem něj tři lidé, tak každý z nich si o něm pomyslí to, jaký je on sám. Zbožný si pomyslí: určitě čeká, až zazní úder zvonu a půjde do chrámu. Zloděj si pomyslí: až se setmí, půjde krást. A smilník si pomyslí: dozajista čeká na nějakou ženu kvůli hříchu». Velmi spravedlivě řečeno, a je to patrno takřka na každém kroku.
A jak těžkým hříchem odsuzování je, uvedu na jednom příkladu. V jednom monastýru upadl mnichu do hříchu smilstva. Veliký starec řekl: «Ach, zle učinil». A ten mnich, který upadl do hříchu, umřel, a anděl dle Božího rozhodnutí přinesl jeho duši ke starci a řekl: «Kam rozkážeš, aby byl určen tento mnich – do Nebeského království, nebo do věčných muk»? I zděsil se starec, a pochopil, nakolik je odsuzování těžký hřích, a hořce zaplakal. Po nějaké době mu anděl řekl: «Bůh odpustil jeho hřích». Do své smrti však nepřestal starec plakat za svého bratra.
V Království svém rozpomeň se na nás, Pane!
Připravil a přeložil o. Marek Malík.
Svatý starec Justin Čelijský (vpravo) s rumunským starcem Kleopou (Iliem)
V Církvi Kristově neexistují žádní mrtví: všichni, kteří se v ní nacházejí, jsou živí, a konkrétně živí nesmrtelně, již zde na zemi prožívající nesmrtelnost.
Každý svatý chrám je jedním kousíčkem nebe na zemi.
Když totiž stojíš uvnitř chrámu, již tehdy se nacházíš na nebi. A tak, když tě země svírá svým utrpením, utíkej rychle do chrámu, vejdi dovnitř, a hle, najednou se ocitneš v Ráji.
Když tě lidé obtěžují svou zlobou, uteč se do chrámu, poklekni před Bohem, a On tě přijme pod svou sladkou a všemocnou ochranu.
A když se opět stane, že na tebe napadnou celé legie démonů, ty opět utíkej do chrámu, mezi Anděle, protože chrám je vždy naplněný anděli, a Andělé Boží tě ochrání ode všech pozemských démonů.
Zdroj: Το μέγα Γεροντικόν
Ctihodný starec Jan se narodil 14. ledna roku 1873 jako Ivan Aleksejevič Aleksejev ve vesnici Gubka v Tverském újezdu (Tverské gubernie). Do nejbližšího města Lichoslavl to bylo několik desítek kilometrů cesty, přičemž do nejbližšího chrámu ve vesnici Ilinskoje bylo třeba ujít dva kilometry. Tento vzdálený chrám se pro něj stal chrámem jeho dětství, ale i dospívání, a poznamenal jeho cestu víry. Na dvoře chrámu stála škola, kde budoucí starec započal své první krůčky ve víře, v poznání Boha a v učení Církve.
Jeho cesta k přijetí mnišství ve Valaamském monastýru Proměnění Páně byla poznamenána dvěma mezníky, jednak Nilovou poustevnou[1], a také Petrohradem, kde se nacházela dvě zastupitelství (podvorje) Valaamského monastýru Proměnění Páně i s chrámy. Do Nilovy poustevny podnikl Ivan ještě jako mladík celkem tři poutě a poté odešel z rodné vesnice ke svému bratrovi do Petrohradu, u kterého pracoval v restauraci. Přese všechny pracovní povinnosti se mu přece jen podařilo odejít na pouť do Valaamského monastýru, kde potom dokonce pobyl i pár let; kvůli vojenské povinnosti se však musel vrátit domů. Po čtyřleté službě a dvouletém pobývání v rodné vesnici konečně Jan dostal od svých rodičů požehnání na cestu mnišského života, a roku 1901 tedy vstoupil do Valaamského monastýru Proměnění Páně; za dalších pět let, v prosinci roku 1906, byl přijat jako poslušník (novic) monastýrského bratrstva.Pokračovat ve čtení →
Kristus opakovaně ujišťuje své učedníky, že nezůstanou sirotky.
„Já pak požádám Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstal navěky, totiž Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijmout, neboť ho nevidí a nezná. Vy ho však znáte, neboť žije u vás a bude ve vás. Nenechám vás jako sirotky, přijdu k vám.“ (Jn 14,16-18)
Aniž by lidé poznali racionální Slovo Otce, od Něhož přijali své bytí, „jak by mohli být lidé racionální?“ zeptal se Svatý Athanásios Veliký. „Proč je Bůh vůbec učinil, pokud si nepřeje, aby Ho poznali?“
S vědomím ničeho jiného než pouze pozemských věcí, jak poznamenává tento svatý Otec, by nebylo nic, co by odlišovalo lidi od surových stvoření.Pokračovat ve čtení →
Každoročně 29. května si Pravoslavná církev připomíná rok 1453 a spolu s ním související Pád Konstantinopole, královny měst. Města Konstantinova, pojmenovaném po svatém Konstantinovi Velikém, které bylo rovněž hlavním městem Byzantské říše (330–1453).
Ačkoli se nesmírná byzantská síla projevovala po dobu dlouhých 11 století, její skutečný příběh zůstává často ukryt kdesi v pozadí.
Ve své knize z roku 2006 „Sailing from Byzantium: How a Lost Empire Shaped the World“ (Při plavbě z Byzance: Jak ztracená říše utvářela svět) Colin Wells popisuje:
Tato nádherná říše, nástupkyně Řecka a Říma, spojovala starodávné a novodobé světy více než tisíc let. Bez Byzance by díla Homéra a Herodota, Platóna a Aristotela, Sofokla a Aischyla nikdy nepřežila. Jen velmi málo z nás má ponětí o obrovském dluhu, který vůči Byzanci máme.Pokračovat ve čtení →
Ani pouze jediný způsob spásy, ani pouze bezpečný způsob spásy, ale „jediný bezpečný způsob našeho spasení“.
Řekneme-li, že (Pravoslaví) je jediný způsob spasení, znamená to, že z pohledu Božího milosrdenství vyloučíme jakoukoli Boží činnost. Omezíme tím Boha jen určitým tvarem anebo osnovou. Pokud chce Bůh v tento konkrétní okamžik jít k národu Mao Mao a někomu z jeho obyvatel se zjevit a říci mu: „Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, který se vtělil, byl pohřben a vstal z mrtvých, věř mi, já tě spasím“, a vzít ho na (ohnivý) vůz, jak to kdysi učinil proroku Eliášovi, má na to Bůh přirozeně právo a může to učinit. Bůh se nebude zodpovídat nikomu z nás. Jestliže to chce učinit, tak to učiní. Pokud chce Bůh spasit někoho mimo Církev, má na to právo. My nebudeme Bohu ukazovat cestu ani mu nebudeme určovat, aby se Bůh pohyboval v kruzích, které my, lidé, načrtneme.Pokračovat ve čtení →
V dobách pronásledování se musí křesťané shromáždit kolem kněží…
Božská liturgie a Svaté dary dávají křesťanům sílu snášet hlad a chránit je před veškerým zlem, pod záštitou a ochranou Přesvaté Bohorodice.
Křesťané také musí opakovat slova Ježíšovy modlitby a modlit se k Přesvaté Panagii těmito slovy: „Nejsvětější Bohorodice, spasiž nás!“ anebo „Vojevůdkyně v boji vítězná!“
Tyto krátké modlitby nás spojily ve vězení, a tak jsme dokázali odolat pronásledování komunistického režimu, aniž bychom se museli podrobit červené šelmě.
1. Proč Nanebevstoupení nastalo po 40 dnech, a ne bezprostředně po Vzkříšení?
Vládce života, který vyřešil otázku smrti svým slavným Vzkříšením, byl se svými učedníky po čtyřicet dní a potvrzoval jim své vzkříšení mnoha způsoby. Nevešel na nebe stejný den, kdy vstal z mrtvých, protože by to vyvolalo mnohé pochybnosti a otazníky. Navíc, mnoho nevěřících by mohlo argumentovat tím, že Jeho vzkříšení nebylo ničím než zbožným přáním a snem, které rychle přicházejí, ale stejně tak rychle hasnou. Právě proto zůstal Pán Ježíš na zemi celých čtyřicet dní, aby se opakovaně zjevoval svým učedníkům, ukázal jim jizvy po svých zraněních, ale také proto, aby jim vyprávěl o proroctvích, které svým životem a svým utrpením naplnil jako člověk. Dokonce pak s nimi i jedl.Pokračovat ve čtení →
Od neděle 25. května je Chrám Vzkříšení v Jeruzalémě znovu otevřen pro poutníky a věřící. Zpočátku bude povolen vstup nejvýše 50 osobám najednou.
Betlémská Bazilika Narození Páně, uzavřená již od 5. března tohoto roku, byla dnes, v úterý 26. května, také znovu otevřena věřícím i širší veřejnosti. Palestinské úřady na Západním břehu Jordánu zmírnily dosud platné omezení v souvislosti s pandemií.
„Narození našeho Pána Ježíše Krista dalo lidem již před více než 2 000 lety naději, a otevření tohoto chrámu, jak se domnívám, dá znovu naději celému světu…“, jak uvedla agentuře Reuters palestinská ministryně cestovního ruchu Rula Maaya.Pokračovat ve čtení →