Umění dosažení skutečné svobody v Kristu…

Kristus vstal z mrtvých!


Umění dosažení skutečné svobody v Kristu

Kterýkoli mnich z kláštera sv. Kateřiny na Sinaji by mohl učinit toto nenapodobitelné prohlášení nějakému týmu dokumentaristů: „Toto není muzeum a my zde neuchováváme žádné umění.“

Klášter je ve skutečnosti fontánou – studnicí věčného života, nikoli reflektující nádrží minulosti. Na druhé straně umělci a hudebníci, jejichž snaha o krásu je vedla ke klášternímu životu, „umění veškerého umění a vědě všech věd“, by mohli umění definovat jako výraz vztahu člověka k Bohu.

Je tedy toto umění duchovní entitou, nebo ne?Pokračovat ve čtení →

O těch nepatrných věcech v našem životě

Homilie na aktuální témata

Svatý Jan Šanghajský a San Francisský

Mnoho lidí věří, že žít podle víry a naplňovat Boží vůli je velmi obtížné. Ve skutečnosti je to velmi snadné. Člověk se musí věnovat pouze podrobnostem, maličkostem a snažit se vyhnout zlu v těch nejmenších a nejzranitelnějších věcech. To je ten nejjednodušší a nejjistější způsob, jak vstoupit do světa, v němž panuje Duch, a přiblížit se k Bohu. Člověk si často myslí, že Stvořitel od něj vyžaduje velké věci, že evangelium trvá na úplném sebeobětování se, zničení vlastní osobnosti člověka, jako nějaké podmínce víry. Člověk je tím vystrašený a začíná se obávat s Bohem se byť jen seznámit, přiblížit se k Bohu, a proto se před Bohem schovává, dokonce si ani nepřeje nahlédnout do Božího slova. „Pokud pro Boha nemohu udělat nic důležitého, tak bych raději zůstal daleko od duchovních věcí, přestal přemýšlet o věčnosti a žil si svým normálním způsobem.“Pokračovat ve čtení →

Blažený starec Pavel Sinajský nám připomíná příběhy dávných ctihodných otců…

Jak zůstat v tomto světě živým v Kristu

Amen, amen pravím vám:
Bude-li kdo zachovávati slovo mé, smrti neuzří na věky.

(Jn 8,51)

Poučení o tom, jak prožívat Vzkříšení, zatímco stále žijeme na tomto světě, podle blaženého starce Pavla Sinajského

Mezi klášterními středisky na Sinaji a v Egyptě panovaly v pozdním starověku velmi úzké vazby. Po zničení mnoha mnišských enkláv sestoupilo několik egyptských mnichů na Sinaj. Zde se Sinajští otcové radili s egyptskými askety ohledně specifických témat, jako např. o Abba Sisojovi, a z těchto besed se do našich dní zachovalo následující:

Nějaký laik byl na cestě spolu se svým synem, aby spatřil Abba Sisoje na Hoře sv. Antonia, a tehdy se stalo, že ten chlapec na cestě zemřel. Otec se tím nenechal vyvést z míry, ale vzal svého syna do náručí a přinesl ho k tomuto velkému starci, před nímž učinil poklonu, aby také jeho syn obdržel (takto posmrtně) požehnání ctihodného Sisoje. Ten otec pak vyšel ven a ponechal chlapce u starcových nohou.Pokračovat ve čtení →

Zastínil tehdy i sluneční paprsky na nebi nad Jeruzalémem…

Zjevení svatého Kříže nad Jeruzalémem
roku 346 po Kristu

7./20 května

Každý rok 7. května (20.5. dle Juliánského kalendáře) si Církev připomíná zjevení Kříže v Jeruzalémě, které se událo (přibližně) v roce 346, kdy v Konstantinopoli vládl císař Konstantius II. a jeruzalémským patriarchátem byl Cyril, později kanonizovaný jako svatý.

Bylo to již druhé zjevení kříže, přičemž poprvé se Kříž na nebi zjevil 27. října roku 312 císaři Konstantinovi Velikému s vítězným znakem „Tímto zvítězíš“ («Εν τούτω νίκα»), v předvečer bitvy o Mulvii proti Maxentiovi, který si nárokoval římský trůn.Pokračovat ve čtení →

Ani bouřlivé události jeho 22leté vlády neoslabily jeho víru, ale spíše ji posílily a prohloubily…

„Obrazy zastavené v čase“

Pět ikonických fotografií Mikuláše II.

Paul Gilbert

Dne 18. května (6. května dle Juliánského kalendáře) roku 1868 se v Modrém pokoji (Blue Boudoir) své matky velkokněžny Marie Fjodorovny (budoucí carevny) v Alexandrovském paláci v Carském selu narodil carevič a velkokníže Mikuláš Alexandrovič, budoucí car Mikuláš II.

Těchto pět oblíbených fotografií Jeho carské Výsosti a panovníka Mikuláše II. patří mezi mé oblíbené.

Jako by se zastavily v čase.

Fotograf zachytil tyto okamžiky během 22leté vlády a panování císaře a cara všech Rusů.Pokračovat ve čtení →

Ze vzpomínek na velkého ruského starce, kterému osobně požehnal svatý car Mikuláš II.

Starec Nikolaj Gurjanov

„Kdyby nebylo utrpení, které vytrpěl náš car,
Rusko by neexistovalo!”

„Bůh nám nedá nového vládce pomazaného od Boha, ​​aby ho znovu nezabili a nevysmívali se mu. Car se zjeví tehdy, až když se očistíme a budeme něčeho takového hodni. Kdybyste jen věděli, jak za nás (car Mikuláš II.) pláče! Prosí Pána za všechny a za celý svět. Car za nás pláče, ale náš národ na něj nemyslí!

Takové rány na těle Ruska nelze vyléčit kvůli tomuto, že si dostatečně dobře neuvědomujeme, oč jde, a také kvůli absenci pokání našeho lidu. Kdyby lidé činili pokání, pochopili by, že bez cara Ruska není.

Bez pravého pokání neexistuje skutečného oslavení cara. Pán nedá Rusku cara, dokud nebudeme opravdu činit pokání za to, že jsme dovolili očernit a rituálně umučit carskou rodinu lidmi nevěřícími.

Musí existovat duchovní pochopení, uvědomění si toho, co se stalo. Rusko nevstane, dokud si neuvědomí, kým byl náš ruský car Mikuláš!

Nezapomeňte, car Mikuláš nás zachránil svým utrpením. Kdyby nebylo utrpení, které vytrpěl náš car, Rusko by neexistovalo!”Pokračovat ve čtení →

Dopis 12-ti letého Georgije caru Mikulášovi II. z 10. května 1917

Nejmilosrdnějšího panovníku!
Nikolaji Alexandroviči!

Nejmilosrdnější panovníku!

Nikolaji Alexandroviči!

Pokud je pro vás těžké vydržet své věznění, věřte a vězte, že po vás miliony ruských srdcí truchlí a oplakávají vás jako trpitele pro Svatou Rus.

Na naší planetě, počínaje Spasitelem, bylo mnoho trpících; a ne jen vám připadlo vypít tuto hořkou číši až do dna.

Lidé jsou zlí, ale miliony ruských srdcí nabízejí Bohu modlitby za vaši útěchu.

Modlete se a bděte!

Váš věrný a nezradivší vás 12-ti letý

Georgij

10. května 1917

Pokračovat ve čtení →

Svatý Theodor Byzantský – ochránce a patron ostrova Mytiléna

Připomínka zázraku
svatého novomučedníka Theodora Byzantského,
který se udál roku 1832 na ostrově Mytiléna (Lesvos)

V roce 1832 se mezi obyvatelstvem řeckého ostrova Mytiléna (Lesvos) vyskytla hrozná a smrtelná nemoc, kterou byl mor. Každý den přibývalo úmrtí.

Obyvatelé byli nuceni uprchnout ze svých domovů a rozptýlit se v okolních kopcích v naději, že se vyhnou šíření nemoci.

Také zástupci městských úřadů opustili své kanceláře ve městě a nalezli útočiště v horách. Ale všechna opatření, které přijali, byla bezmocná a nedokázala nemoc ani následnou smrt nijak zastavit.

Osmanská vláda vyslala z Istanbulu lékařské týmy a také léky. Ani to však nepřineslo žádný reálný účinek.Pokračovat ve čtení →

Člověk, který miluje Boha, očekává vše a vždy říká: „Nechť se děje Tvá vůle“.

Starec Emiliános Simonopetrsský

(+ 2019)

Po celou dobu se v našich životech stávají nějaké nepředvídané a neočekávané věci.

Přijdete do kláštera, abyste našli duchovní život, a potkáváte špatné lidi.

Je to neočekávané.

Žádáte o kelii na straně kláštera, která nemá žádnou vlhkost, dostanete ji, ale pak náhle zjistíte, že moře způsobuje alergie, takže nemůžete být šťastní ani ve dne ani v noci.

Okamžitě pak ve svém nitru slyšíte (logismos), který poslechnete, vstanete a odcházíte na jiné místo.

Opět je to něco, co nelze předvídat, s čím nepočítáte.

Přistupuji k vám s myšlenkou, že jste dobrý člověk, ale pak vidím, že jste člověk protivný (a podivný). Opět je to něco neočekávaného.Pokračovat ve čtení →

Vypros nám dary naším duším i tělům, víru pravou a lásku ke všem opravdovou…

Ctihodný Amfilochij Počájevský (1894–1971)

památka v den svatořečení 29. dubna / 12. května a v den zesnutí 19. prosince / 1. ledna

Narodil se 27. listopadu 1894 jako Jákov Varnavovič Golovatjuk ve vesnici Malá Ilovica ve Volyňské gubernii, v rolnické rodině s mnoha dětmi. Od dětství Jakub pomáhal s pracemi na statku. Při pohledu na zbožnost svých rodičů, kteří nevycházeli z domu bez modlitby, také on sám si osvojil z jejich zbožnosti to dobré a svaté. Když byl Jákov mladý, pomáhal svému otci, který napravoval lidem pochroumané ruce, nohy i těla, a všemožně jim pomáhal, když si zlomili kosti či žebra. To se mu potom hodilo i v budoucnu. Roku 1912 byl povolán do armády. V době 1. světové války sloužil u 165. střeleckého pluku v městě Luck, potom byl s plukem převelen do města Tomsk, kde byl paramedikem. Ke konci války se dostal do zajetí, byl Němci odeslán až do Alp, kde strávil tři roky, okud však roku 1919 utekl a vrátil se do své rodné vesnice, kde pracoval na poli a pomáhal stejně jako jeho otec nemocným, kteří se k němu obraceli o pomoc.

V roce 1925 se rozhodl pro mnišský život a byl přijat jako poslušník do Počájevské lávry – Monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Jeho poslušenstvím byla výroba dřevěných kol a sání na zimu. A rovněž zpíval ve sboru. 8. července roku 1932 byl postřižen na mnicha se jménem Josif. Dalšího roku 1933 byl rukopoložen na jerodiákona a v roce 1936 na jeromonacha. V té době také zakončil mnišskou (bohosloveckou) školu při Počájevské lávře. V roce 1941 byl ustanoven pomocníkem hlavního ekonoma Lávry. Při tom všem se mu hodily také jeho schopnosti, které zdědil po otci, a také jeho zkušenosti z fronty. Pomáhal a uzdravoval bratry z Lávry a také všechny věřící. Aby nezarmucoval bratry množstvím nemocných, kteří za ním díky jeho schopnostem přicházeli, s požehnáním představeného Lávry se odstěhoval na monastýrský hřbitov do malého domku, kde společně s jeromonachem Irinarchem prožil 20 let. Každý den za ním přicházeli nemocní, kteří toužili po uzdravení, někteří tělesného, jiní toho duchovního; otec Josif všem s Boží pomoci vracel zdraví, především ale uzdravoval jejich rozbolavěnou duši a znovu je obracel k Bohu.Pokračovat ve čtení →