Z kapitol o empirické teologii Pravoslavné církve
Pravoslavný chrám sv. Václava a Ludmily
Třebíč, 12. června 2020
Michal Dvořáček
Otec Joannis Romanidis
(…)
O rozdílu mezi pravoslavnou vírou a herezí
Zásadní rozdíl mezi Pravoslavím a herezí, který je mimochodem nesmírný, je ten, že v herezi neexistuje terapie lidské mysli. V pravoslaví je naopak tato terapie mysli člověka možná. „V pravoslaví dochází k uzdravení (čili terapii) mysli. V pravoslaví existuje terapie lidské osobnosti, přičemž důkazem tohoto tvrzení jsou svatí.“
Hereze se povětšinou zabývají výlučně životem po smrti. Heretikem je někdo, jehož věrouka je odlišná od pravoslaví, to znamená, že je heterodoxní, a tato věrouka mu nedovoluje dosáhnout očištění a osvícení. „Pravoslaví však nabízí tento druh uzdravení, a díky tomu vede člověka k očištění (řec. κάθαρσι) a k osvícení (řec. φωτισμό).[1]
Jaký je cíl pravoslavné teologie
Co se týče Božího zjevení člověku, zůstává posvátná Tradice Pravoslavné církve napříč staletí nezměněná. Toto odhalení Boha vůči člověku zůstává navzdory průběhu staletí stále stejné.
„Toto zjevení bylo a nadále je stejné, a dělo se stejně všem zbožštěným (osobám) od epochy Adama až po dnešní dobu. Všichni zbožštění lidé (proroci, apoštolé, svatí…) totiž přijímají stejnou zkušenost v Duchu Svatém během theose, to znamená tehdy, když se jim zjevuje sám Kristus.“[2]
Jediný rozdíl (mezi Starým a Novým zákonem) je ten, že v době starozákonní se Kristus zjevoval „netělesně“, zatímco v době novozákonní, kdy došlo ke Vtělení Božího Slova, Kristus zjevuje člověku svou oslavenou lidskou přirozenost (viz Proměnění na Hoře Tábor).
Výše uvedená slova přivádějí k závěru, že v pravoslavné teologii se poznání o Bohu potvrzuje – znovu odhaluje – v osobě každého světce v jeho konkrétní době. Toto poznání je vlastně samotným zjevením Boha člověku a má vždy stejnou přirozenost. Jediné, co je odlišné, je stupeň či odlišnost ve stupni plnosti tohoto zjevení v osobě každého jednoho světce, tzn. člověka, který dosáhl zbožštění.
„Když se Bůh někomu odhaluje, tak se zjevuje v míře, kterou sám určuje a v níž se sám Bůh chce nějakému člověku zjevit, a současně tak činí v míře, v níž je daný člověk schopen zjevení přijmout, v míře, ve které je člověk schopen toto Boží zjevení vměstnat do svého nitra. Nejvyšším stupněm Božího zjevení člověku je to, které se děje o (svaté) Padesátnici. Tehdy Duch Svatý uvedl apoštoly „do veškeré pravdy“.[3]
„Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít.“ (Jn 16,13)
Starec Georgios Grigoriatský
Jaký je rozdíl mezi Pravoslavím a herezí
Posvátná tradice Pravoslavné církve sestává z části ústní a z části písemné. Těmito psanými texty a knihami jsou Starý a Nový zákon, ale rovněž ustanovení Všeobecných sněmů a svatých církevních Otců. Podobné písemné památky a texty mají rovněž ti, kteří vyznávají neomylnost papeže, a rovněž protestanté.
Jaký je tedy zásadní rozdíl mezi pravoslavnými křesťany a věřícími ostatních křesťanských vyznání? Proč jsou vlastně někteří pravoslavní a ostatní heretici? Jaký je onen podstatný a skutečný rozdíl mezi pravoslavnými a heretiky?
Otec Joannis Romanidis vysvětluje tuto pasáž následovně:
„Domnívám se, že k tomu, abychom mohli pochopit tento zásadní rozdíl, si lze vzít za příklad např. lékařskou vědu. V ní se nacházejí lékaři, kteří jsou členy určité „lékařské komory“. Není-li nějaký lékař členem této komory, nemůže své lékařské povolání vykonávat. Aby mohl nějaký lékař zákonně vykonávat svou profesi, musí být nejen absolventem akreditované lékařské fakulty, ale rovněž členem lékařské komory. To stejné platí také o právnících. U těchto vědeckých disciplín platí potřeba neustálého ověřování a přezkušování nabitých znalostí, neboť v případě nějakého vybočení či odchylky od správného postupu a výkonu tohoto povolání, bývá daný lékař souzen příslušným orgánem této profesní komory, k níž patří, a může být dokonce zbaven i jejího členství.
To stejné se však děje také v Církvi.
Podobný postup se uvnitř posvátného Těla Církve nazývá odloučením nějakého jejího člena, to jest exkomunikace, a v případě církevní hodnosti: suspendace.
Tímto způsobem jsou heretici exkomunikováni (je nad nimi vyhlášena anathema) z Těla Církve.
Podobně jako v obci lékařské, v případě nějakého pseudolékaře (šarlatána), který nemá povolení někoho léčit, tak ani v Církvi není možné, aby bylo nějakému heretikovi dovoleno uzdravovat, tj. provádět terapii lidské duše. Neboť, je-li heretik, neumí a ani nemůže uzdravovat.
A tak, opět užívajíce příkladu z prostředí lékařského, lze říci, že jelikož není možné, aby někdy došlo ke spojení nějakých šarlatánů a skutečných lékařů, členů Lékařské komory, stejně tak není možné, aby došlo ke sjednocení mezi pravoslavnými a heretiky. Skutečný lékař není ten, který pouze studuje z mnoha lékařských knih, nýbrž a jedině ten, který vystudoval lékařskou fakultu na příslušné univerzitě a kromě toho byl po určitou nezbytnou dobu „na praxi“ u nějakého zkušeného profesora majícího nezbytnou odbornost a „atestaci“, aby mohl uzdravovat nemocné.“[4]
Ctihodný starec Paisij Svatohorec
Jediná bezpečná cesta ke spáse
Ani pouze jediný způsob spásy, ani pouze bezpečný způsob spásy, ale „jediný bezpečný způsob našeho spasení“.
Řekneme-li, že (Pravoslaví) je jediný způsob spasení, znamená to, že z pohledu Božího milosrdenství vyloučíme jakoukoli Boží činnost. Omezíme tím Boha jen určitým tvarem anebo osnovou. Pokud chce Bůh v tento konkrétní okamžik jít k národu Mao Mao a někomu z jeho obyvatel se zjevit a říci mu: „Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, který se vtělil, byl pohřben a vstal z mrtvých, věř mi, já tě spasím“, a vzít ho na (ohnivý) vůz, jak to kdysi učinil proroku Eliášovi, má na to Bůh přirozeně právo a může to učinit. Bůh se nebude zodpovídat nikomu z nás. Jestliže to chce učinit, tak to učiní. Pokud chce Bůh spasit někoho mimo Církev, má na to právo. My nebudeme Bohu ukazovat cestu ani mu nebudeme určovat, aby se Bůh pohyboval v kruzích, které my, lidé, načrtneme.
Pokud řekneme, že Pravoslavná církev je bezpečným způsobem spasení, jen bezpečným způsobem spasení, znamená to, že kromě Pravoslavné církve existují i jiné bezpečné způsoby spásy, skrze něž může být člověk spasen, a být si tím jist. Jaký má tedy pravda význam, pokud kromě Pravoslavné církve existují i jiné cesty, které zachraňují člověka s jistotou?
Pokud jsme spaseni stejně jistě tím, že jsme v pravdě i v iluzi, jaká je pak skutečná hodnota pravdy? Pravda musí mít nějakou hodnotu. Pokud tedy, a to nyní opakuji, řekneme, že (Pravoslaví) je bezpečná cesta, a přitom ponecháváme i další bezpečné cesty, tak se tím pravda vyprazdňuje, pravda tím ztrácí svou hodnotu. Pokud znovu řekneme, že (Pravoslaví) je jedinou cestou, zužuji Tím Boží milosrdenství, přivádím ho do úzkých.
Pokud však řekneme, že Církev je „jedinou bezpečnou cestou spásy“, pak pravdu tím pokládáme na piedestal, kam náleží a který si zaslouží.
Můžeme pak říci: „Máte jistotu, že se nacházíte v pravdě.“
A na Bohu, na Božím milosrdenství pak ponecháváme další možnosti, aby Bůh konal tak, jak jen On sám chce.
My dobře víme, že v Pravoslavné církvi, ne v našich občanských průkazech, v pravdě uvnitř Pravoslavné církve máme zajištěnu spásu. Protože Pravoslavná církev je jedinou bezpečnou cestou spásy.
Pokud existují cestičky, skrze které Bůh zachraňuje svět, je to Jeho věc.
A proto můžeme říci, stojíce pevně na základě nekonečného Božího milosrdenství, lásky a dobrotivosti, že Bůh bude mít cesty a bude mít jistě i způsoby, jak spasí lidi, kteří neměli náležité podmínky, neměli příležitost naučit se pravdě pravoslavné víry. Ale to je pouze a jenom Jeho věc. My pevně stojíme na svém přesvědčení.“[5]
Archim. Epifanios Theodoropoulos, pravoslavný teolog
Slovo závěrem
Příslib mystické zkušenosti Boha
Při hlubším bádání a reflexi nad stavem dnešní společnosti můžeme dospět k závěru, že obecným problémem dnešní doby se zdá být lhostejnost nejen vůči tradici a tradičním hodnotám, ale současně i vůči jakékoli kontinuálnosti hodnot.
Lidé často hledají své vzory v pochybných zákoutích a lákavých pokušeních nové doby, ve spiritualitách „tajemného a nepoznaného“ Východu, a proto zůstávají nedotčeni výzvou evangelní prostoty, jejíž hlas často zapadá pod vrstvou jiných, daleko průbojnějších klišé, které mají za cíl odvést člověka od pravých a skutečných hodnot.
Avšak jedině v křesťanství, čili v Církvi, může člověk zrealizovat své lidství, neboť pouze v ní může naleznout „společenství Boha s lidmi“ a dosáhnout zde „nejvyšší schopnosti svého bytí“, čili theosi. Jedině Církev mu „dává možnost dosáhnout skutečného lidství“[6], jak svědčil starec Georgios Grigoriatský.
„V Církvi totiž existuje možnost zakusit mystickou zkušenost Boha.“[7] Člověk naopak nemůže dosáhnout zklidnění a vnitřního uspokojení pouze prostřednictvím nějakého vnějšího vztahu s Bohem. „Neboť člověk byl stvořen k tomu, aby se stal zamilovaným ve vztahu s Bohem.“[8] Božská láska (erós), jak říkají svatí Otcové, „je nezbytnou potřebou lidské duše.“ Jak lze vidět, tento (v duchovním smyslu chápaný) erotický vztah – jako nejvyšší možný stupeň lásky mezi Bohem a člověkem – je něčím, co přináší skutečný pokoj člověku.[9] Tento vzácný, tajemný vztah s Bohem, tento Božský erós je spolu s mystickým životem a zkušeností Boží blahodati darován a současně vyvěrá ze života založeného na účasti na svatých Tajinách a neustálé modlitbě, jakož i na veškeré další nezbytné asketické praxi pravoslavné Církve, kterou nám předávají svatí Otcové a Filokalie.
Starec Georgios ze Svaté Hory Athos během svého života vždy svědčil o tom, že Kristova blahodať nám nabízí nebeské zkušenosti, a to všem pravoslavným křesťanům, kteří vedou „dobrý zápas“ v Kristu. A také proto není třeba vyhledávat jiné, zdánlivě spasitelné zkušenosti, abychom se v jejich důsledku nemuseli zbytečně namáhat a ztrácet náš drahocenný čas. Daleko potřebnější je spíše projevit naši vděčnost, a to vděčnost nikoli vynucenou, ale pramenící z čisté a upřímné lásky křesťana; z lásky, která jeho srdce naplňuje současně i slzami radosti a smíření.
Starec Georgios rovněž zdůrazňoval, že Církev, v níž absentují věřící (její členové – ať již pastýři, mniši či laici) se zkušeností osobního společenství s Bohem, snižuje svoji hodnotu a převrací se na roveň ideologie, mravokárství a končí na úrovni církevně neplodné antropocentrické instituce. Jestliže lidé nenaleznou tuto zkušenost v Církvi, aby utišili svou žízeň a hlad po duchovní pravdě, budou se utíkat k mělkým vodám a pomyslným rájům mimo hranice Církve. Nákaza plynoucí z těchto míst však může být z duchovního hlediska často smrtelná.[10]
Posvátný Monastýr „Rousanou“ (Meteora, Řecko)
Chrám a klášter – centra duchovního života pravoslavného křesťana
Pro nás, pravoslavné křesťany, je tím nejposvátnějším místem našeho přebývání na zemi svatý chrám, kde se nejenom setkáváme s ostatními jednomyslně smýšlejícími[11], ale kde se společně a tajemně sjednocujeme s naším Pánem a Spasitelem Ježíšem Kristem. Poslechněme si slova svatého Justina Čelijského, který hovořil o významu chrámu z pohledu pravoslavného křesťana: „Každý svatý chrám je jedním kousíčkem nebe na zemi. Když totiž stojíš uvnitř chrámu, již tehdy se nacházíš na nebi. A tak, když tě země svírá svým utrpením, utíkej rychle do chrámu, vejdi dovnitř, a hle, najednou se ocitneš v Ráji.“[12]
Jedním specifickým místem na tomto světě, které je považováno za zcela ojedinělé terapeutické a duchovní centrum „par excellence“, kde mnozí pravoslavní křesťané nacházejí útěchu, poučení, osvícení a uzdravení, je Svatá Hora Athos v Řecku – oáza v poušti dnešního světa, který hyne v ateismu, dezorientaci a doslova paralogismu, která je „ukazatelem cesty vedoucí k nebi, k Otci nebeskému“[13].
Jeden velký světec Pravoslavné církve, ctihodný starec Paisij Svatohorec, říkával: „Kdyby lidé častěji navštěvovali kláštery a zachovávali duchovní pouta s mnichy, mnoho psychiatrických léčeben by již bylo zavřeno. V klášteře totiž každý mnich zušlechťuje své vlastní posvěcení, a proto je povolán, aby působil jako kvásek pro duchovní pokrok a spásu okolního světa.“[14]
Pro člověka není nic významnějšího než jeho spása. Dnes, více než kdykoli dříve, potřebuje současný člověk najít především sám sebe, opravdového člověka, který by byl duchovně vyrovnaným a obnoveným, pro nějž by spása nebyla jen vytouženým cílem, ale též životním zápasem nabytou skutečností. Tuto spásu jest možno „nabrat“ plnými doušky zcela jedinečně právě na Svaté Hoře Athos – v Zahradě Přesvaté Bohorodice.
(Konec 3. a poslední části)
Na pozvání a s požehnáním duchovního správce třebíčské farnosti,
otce Jakuba Rojka,
připravil Michal Dvořáček
Ke stažení v pdf zde:
Společenský rozměr pravoslavné duchovnosti_Třebíč_12.6.2020
Poznámky pod čarou a odkazy na citace:
[1] (†) ΡΩΜΑΝΊΔΟΥ, Σ. Ι. Περί της διαφοράς μεταξύ Ορθοδοξίας και αιρέσεως. In: Πατερική Θεολογία. Εκδόσεις Παρακαταθήκη. Επιμέλεια – Σχόλια: Μοναχού Δαμασκηνού Αγιορείτου. Θεσσαλονίκη 2004, s. 127.
[2] (†) ΡΩΜΑΝΊΔΟΥ, Σ. Ι. Στοχασμός στην Ορθόδοξο θεολογία. In: Πατερική Θεολογία. Εκδόσεις Παρακαταθήκη. Επιμέλεια – Σχόλια: Μοναχού Δαμασκηνού Αγιορείτου. Θεσσαλονίκη 2004, s. 196.
[3] (†) ΡΩΜΑΝΊΔΟΥ, Σ. Ι. Στοχασμός στην Ορθόδοξο θεολογία. In: Πατερική Θεολογία. Εκδόσεις Παρακαταθήκη. Επιμέλεια – Σχόλια: Μοναχού Δαμασκηνού Αγιορείτου. Θεσσαλονίκη 2004, s. 197.
[4] (†) ΡΩΜΑΝΊΔΟΥ, Σ. Ι. Ποιά είναι η διαφορά μεταξύ Ορθοδόξων και αιρετικών. In: Πατερική Θεολογία. Εκδόσεις Παρακαταθήκη. Επιμέλεια – Σχόλια: Μοναχού Δαμασκηνού Αγιορείτου. Θεσσαλονίκη 2004, s. 203-204.
[5] EPIFANIOS THEODOROPOULOS. Jediná bezpečná cesta ke spáse. Překlad dostupný zde: http://pravoslavbrno.cz/jedina-bezpecna-cesta-ke-spase/. Srov. „Η μητέρα μας Εκκλησία“ (Naše Matka Církev), Archim. Jannis Kostof, str. 323-325).
[6] ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ. Οι συμερινοί νέοι δυσκολεύονται να πλησιάζουν γενικά την Εκκλησία (online). [2020-06-08]. Dostupné na internetu: < http://www.diakonima.gr/2010/09/12/...>.
[7] Tamtéž.
[8] Tamtéž.
[9] Viz tamtéž.
[10] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ. Ο ρόλος του Ορθοδόξου μοναχισμού στην μακραίωνα ιστορία της Εκκλησίας. In: Ο ΟΣΙΟΣ ΓΡΗΓΟΡΙΟΣ, Άγιον Όρος 2001, roč. Β΄, č. 26, s. 37.
[11] Srov. Skutky 2,1: „A když přišel den padesátý, byli všichni jednomyslně pospolu.“
[12] SVATÝ OTEC JUSTIN NOVÝ (Čelijský). Svatý Abba Justin a jeho osvícená poučení o svaté Církvi. Překlad na: http://pravoslavbrno.cz/ze-slov-velkeho-srbskeho-zlatousteho-o-nasi-svate-cirkvi/.
[13] ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΕΦΡΑΙΜ (Ηγούμενος I.M. Βατοπαιδίου): Γιατί οι άνθρωποι επισκέπτονται το Περιβόλι της Παναγιάς; (Proč chtějí lidé navštívit (Athos) Zahradu Přesvaté Bohorodice?). Dostupné na: https://ieramonopatia.gr/psyxofeli/agio-oros-giati-oi-anthropoi-theloyn-na-episkeptontai-to-perivoli-tis-panagias/.
[14] Cit. tamtéž.
Bibliografie:
ΑΓΙΟΥ ΓΡΗΓΟΡΙΟΥ ΠΑΛΑΜΑ. Υπέρ των ιερώς ησυχαζόντων 1,3,42. Γρηγορίου του Παλαμά, Συγγράμματα, επιμέλεια Π. Χρήστου, τομ. Α , Θεσσαλονίκη 1962, s. 453.
ATHANÁSIOS Z PARU (Αθανασίου Παρίου. Επιτομή. Συλλογή των Θείων της Πίστεως Δόγματων. Λειψία. 1806, s. 256-257.)
ΑΡΧΙΜ. ΣΩΦΡΟΝΙΟΥ, Οικοδομώντας τον ναό του Θεού μέσα μας και στους αδελφούς μας, Ι. Μονή Τιμίου Προδρόμου, Έσσεξ Αγγλίας 2013, sv. Α , s. 57.
CTIHODNÝ EFRÉM KATUNAKIOTSKÝ. Svatořečení ctihodného Josefa Hesychasty a spolu s ním dvojice svatohorských starců. Dostupné na: https://pravoslavbrno.cz/svatoreceni-ctihodneho-josefa-hesychasty-a-spolu-s-nim-dvojice-svatohorskych-starcu/.
CTIHODNÝ SOFRONIJ Z ESSEXU. Na Svaté Hoře nikdo o Bohu nehovořil, ale všechno a všichni o Něm svědčili. Dostupné na: https://pravoslavbrno.cz/na-svate-hore-nikdo-o-bohu-nehovoril-ale-vsechno-a-vsichni-o-bohu-svedcili/. Více o tomto světci zde: Více o tomto světci: https://orthodoxartsjournal.org/the-icon-of-a-new-saint-sophrony-the-athonite/?fbclid=IwAR1FOnFnMkW4tcHbC81aSAhyH0BlbS7uQxqnrmRgwkz7hG1Cz4Ai6bYcr9A
EPIFANIOS THEODOROPOULOS. Jediná bezpečná cesta ke spáse. Překlad dostupný zde: http://pravoslavbrno.cz/jedina-bezpecna-cesta-ke-spase/. Srov. „Η μητέρα μας Εκκλησία“ (Naše Matka Církev), Archim. Jannis Kostof, str. 323-325).
ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΕΦΡΑΙΜ (Ηγούμενος I.M. Βατοπαιδίου): Γιατί οι άνθρωποι επισκέπτονται το Περιβόλι της Παναγιάς; (Proč chtějí lidé navštívit (Athos) Zahradu Přesvaté Bohorodice?). Dostupné na: https://ieramonopatia.gr/psyxofeli/agio-oros-giati-oi-anthropoi-theloyn-na-episkeptontai-to-perivoli-tis-panagias/.
ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΕΦΡΑΙΜ, Καθηγούμενος Ιεράς Μεγίστης Μονής Βατοπαιδίου. Εμπειρική και ακαδημαϊκή θεολογία (Dostupné na: https://www.pemptousia.gr/2015/12/empiriki-ke-akadimaiki-theologia/)
ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ. Οι συμερινοί νέοι δυσκολεύονται να πλησιάζουν γενικά την Εκκλησία (online). [2020-06-08]. Dostupné na internetu: < http://www.diakonima.gr/2010/09/12/...>.
ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ. Ο ρόλος του Ορθοδόξου μοναχισμού στην μακραίωνα ιστορία της Εκκλησίας. In: Ο ΟΣΙΟΣ ΓΡΗΓΟΡΙΟΣ, Άγιον Όρος 2001, roč. Β΄, č. 26, s. 37.
ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ. Η θέωσις ως σκοπός της ζωής του ανθρώπου. Άγιον Όρος 2000, 74 s. ISBN 960-7553-07-1. Srov. český překlad tohoto díla: GEORGIOS, archim.: Theosis (čili zbožštění) jako smysl života člověka. Pravoslavná církevní obec v Brně, Brno 2006, 52 s.
ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Ο άγιος Γρηγόριος ο Παλαμάς – Διδάσκαλος της θεώσεως. Άγιον Όρος 2006, s. 35.
ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Ο άγιος Γρηγόριος ο Παλαμάς – Διδάσκαλος της θεώσεως. Άγιον Όρος 2006, s. 65.
Κυριακή της Ορθοδοξίας στην Ι. Μονή ος. Γρηγορίου Άγ. Όρος. In: Άγιος Κοσμάς ο Αιτωλός. Α´ Τρίμηνο 2009, s. 444.
METROPOLITA JEROTHEOS (VLACHOS): Το Πρόσωπο στην Ορθόδοξη Παράδοση, έκδοσης Μονής Γενεθλίου της Θεοτόκου, Λεβάδεια 1994, s. 162.
NIKETAS STETHATOS: Filokálie (Νικήτα Στηθάτου, Φιλοκαλία, Δ΄, vyd. Άστερος, 1976, s. 134, odd. 79.)
(†) Ρωμανίδου, Σ. Ι. Πατερική Θεολογία. Εκδόσεις Παρακαταθήκη. Επιμέλεια – Σχόλια: Μοναχού Δαμασκηνού Αγιορείτου. Θεσσαλονίκη 2004. 302 s.
SVATÝ JUSTIN NOVÝ (Čelijský). Bez zmrtvýchvstání Krista by nebylo ani křesťanství! Překlad dostupný na: http://pravoslavbrno.cz/8454-2/.
SVATÝ OTEC JUSTIN NOVÝ (Čelijský). Svatý Abba Justin a jeho osvícená poučení o svaté Církvi. Překlad na: http://pravoslavbrno.cz/ze-slov-velkeho-srbskeho-zlatousteho-o-nasi-svate-cirkvi/.
ΣΩΦΡΟΝΙΟΣ (Σαχάρωφ), αρχιμ.: Περί πνέυματος και ζωής. Έσσεξ Άγγλίας 1995, s. 17.
