„I naplněni jsou všichni Duchem Svatým“
Místo úvodu
Svaté město Jeruzalém má dvě tváře: jednu pozemskou a druhou nebeskou. Je to město velikého Krále, Matka církví, stánek Boží, jak o tom zpívá hymnus:
„Sláva tobě,
svatý Sione,
Matko církví,
příbytku Boží.“
Jeruzalém je město, k němuž se obracejí všechny křesťanské duše, město, které zažilo zkázu i Boží přítomnost. Zde se otevřela nebesa a Syn Boží sestoupil na zemi a přijal lidskou přirozenost. Dějiny se tu odvíjejí před našima očima od Abraháma a Melchisedecha až do současnosti.
„Veselím se z toho, že mi říkáno bývá:
Pojďme do domu Hospodinova.
A že se postavují nohy naše v branách tvých,
ó Jeruzaléme“ (Žalm 121,1-2).
Jak už jsme řekli, Jeruzalém je postaven na kopcích. Jeden z nich, zastavěný od prvopočátku, se jmenuje Sion. Již král David jej dal opevnit a dosud pro Židy představuje město jako takové nebo aspoň jeho nejvýznamnější část. Ve Starém zákoně čteme: „Z Siona vyjde zákon“ (Izaiáš 2,3) nebo „Jáť jsem ustanovil krále svého nad Sionem, horou svatou mou“ (Žalm 2,6).
Z křesťanského pohledu znamenají slova „svatý Sion“ Církev nebo v užším slova smyslu přímo Církev jeruzalémskou: „Sláva tobě, Sione, svatá Matko církví, příbytku Boží.“
Najdeme zde dům, ve kterém proběhla Poslední večeře Páně a svatá Padesátnice, a dále hrob krále Davida, chrám svaté Padesátnice a monastýr Petrova zapření.
„Horní místnost“ na Sionu je v novozákonním kontextu soukromý dvoupatrový dům, který byl přeměněn na místo setkávání prvních křesťanů.
Podle starobylé tradice patřila Sionská horní místnost zbožné a bohaté ženě Marii, matce evangelisty Marka.
Obraz s názvem „Hora Sion“ v Jeruzalémě (1837)
(Gennadiova knihovna – Americká škola klasických studií v Aténách)
Dům „Poslední večeře“ Páně (viz „Horní místnost“)
Jedná se o přízemní budovu považovanou za místo, kde se Pán naposledy sešel se svými žáky a kde byla ustavena svatá Tajina eucharistie. „Prvního pak dne přesnic přistoupili k Ježíšovi učedníci, řkouce jemu: Kde chceš, ať připravíme tobě, abys jedl beránka? On pak řekl: Jděte do města k jednomu, a řekněte jemu: Mistr praví: Čas můj blízko jest, u tebe jísti budu beránka s učedníky svými. I učinili učedníci tak, jakož přikázal jim Ježíš, a připravili beránka.“ (Mt 26,17-19)
Dům, kde Poslední večeře proběhla, patřil Marii, matce evangelisty Marka. Zde se také učedníci uzavřeli pro strach ze Židů. Odtud odešel Jidáš, aby splnil svůj hříšný záměr. Zde nám Pán daroval veliké tajemství Eucharistie, řka: „Vezměte, jezte, toto jest tělo mé. Pijte z toho všichni, neb to jest krev má nového zákona, kteráž za mnohé se vylévá na odpuštění hříchů.“ (Mt 26,26-28)
Zpíváme:
„Pojďte, věřící, a požívejme pohostinství Páně na vznešeném místě a s myslí povznesenou. Pojďme a ochutnejme, poučeni byvše slovem, pocházejícím od Slova, jež velebíme“ (Veliký čtvrtek).
Zde Ježíš umyl nohy svým učedníkům a utřel je ručníkem, který si uvázal kolem pasu, aby jim dal příklad pokory. Zde se zjevil deseti apoštolům po svém Vzkříšení. Zde se také ukázal jedenácti a vyzval Tomáše, aby se dotkl jeho ran. Ten, ujistiv se o jeho skutečné přítomnosti, zvolal: „Pán můj a Bůh můj.“
Zde proběhly zázračné události Padesátnice a apoštolové přijali svatého Ducha v podobě ohnivých jazyků.
Z balkónu tohoto domu pronesl apoštol Petr první kázání, jímž získal pro Krista tři tisíce lidí, prvotní Církev. Zde také učedníci zvolili Matěje na Jidášovo místo, čímž obnovili svůj původní počet. Zde se konečně roku 49 po Kr. také uskutečnil apoštolský sněm, který rozhodl, že křesťané nebudou podrobeni Mojžíšovu zákonu.
„Dnes všechny národy obdivují zázrak v městě Davidově, kdy svatý Duch sestoupil v ohnivých jazycích, jak praví Lukáš, zvěstovatel Boží. Neboť on řekl: I stal se rychle zvuk s nebe, jako valícího se větru prudkého, a naplnil všechen dům, kdež seděli. I ukázali se jim rozdělení jazykové jako oheň, kterýž posadil se na každém z nich. I naplněni jsou všichni Duchem svatým, a počali mluviti jinými jazyky, jakž ten Duch dával jim vymlouvati.“
Ve 4. století tento prostor zahrnula svatá Helena do rozsáhlé stavby nazvané později „Velký sionský chrám“. Byla to vskutku obří budova, tato sionská bazilika, kterou však v roce 614 po Kr. zničili Peršané.
Znovu jej nechal postavit svatý Modest, patriarcha jeruzalémský. Později však byl tento chrám opět zničen mamluky, tj. příslušníky elitních vojenských jednotek ve středověkém Egyptě.
Ještě o něco později fungoval tento prostor jako mešita.
Dnes je velkým poutním místem pro všechny křesťany všech denominací, ale rovněž pro židy i muslimy.
O svátku Letnic přicházejí pravoslavní křesťané do sionské „Horní místnosti“, aby zde konali litanii a modlili se za zpěvu žalmů a okuřování kadidlem.
připravil Michal Dvořáček
Zdroje:
- Fotoforos, Dogma, Ipsipetis, Megali Panagia Thivon…
- „Průvodce po Svaté zemi“, vyd. Jeruzalémský patriarchát (z francouzštiny přeložil br. Marek Sečkář)
Fotogalerie:
