Pojednání na aktuální témata
Podle příspěvku protopresbytera Theodora Zisise,
emeritního profesora Teologické fakulty Aristotelovy univerzity v Soluni
Nová Babylonská věž
Inspirací pro napsání tohoto textu byl velký svátek Letnic čili svaté Padesátnice, během kterého Bohem poučení autoři vznešených hymnů představují spásné rozměry sestoupení Ducha Svatého „v podobě ohnivých jazyků na svaté učedníky a apoštoly“ a Jeho trvalou přítomnost a působení v životě Církve.
Důležitým rozměrem působení a činnosti Ducha Svatého je jednota všech, kteří se stávají členy Církve skrze svatý křest a jsou začleněni do jediného těla Církve, jehož hlavou je Kristus. Je psáno, že Kristus je hlavou Církve a Duch Svatý je duší Církve, která oživuje tělo a spojuje, sjednocuje údy s hlavou i mezi sebou navzájem[1].
Církev a Duch Svatý jsou ontologicky propojeni; neexistuje Církev (Kristova), kde by Duch Svatý nepůsobil. Jak specificky zdůrazňuje svatý Jan Zlatoústý: „Kdyby Duch nebyl přítomen, Církev by nebyla založena; a jelikož Církev byla založena, je jasné, že Duch je (v ní) přítomen.“[2]
Tentýž bohonosný Otec učí, že v životě Církve není nic, co se týká naší spásy, co by nepocházelo od Ducha Svatého: „…Co říkáte o nás, kteří pokračujeme v díle naší spásy, jestliže se tato spása neděje skrze (působení) Ducha (Svatého)? Díky tomu jsme přece osvobozeni od otroctví, jsme povoláni ke svobodě, jsme přivedeni k synovství a jsme pozvednuti vzhůru, doslova obnoveni, neboť jsme odložili těžké a nevábné břemeno hříchů. Skrze Ducha Svatého dále vidíme sbory kněží, získáváme řády učitelů, a z tohoto zdroje (pocházejí) také dary a uzdravení a všechno ostatní, co zdobí Boží Církev, to vše má odtud své zaopatření.“[3]
Toto přesvědčení sv. Jana Zlatoústého, že vše v Církvi je dáno Duchem Svatým, je v rámci pravoslavného učení běžným východiskem. Například sv. Bazil Veliký často vyjmenovává dary a působení Ducha Svatého, zejména ve svém díle „O Duchu Svatém“, když říká, že „neexistuje dar, který by nebyl (Božímu) stvoření dán Duchem Svatým“[4]. To se opakuje i v pentekostálním hymnu, který je pravoslavným křesťanům velmi drahý: „Duch Svatý dává všechno, vylévá proroctví, zdokonaluje kněze, učí negramotné moudrosti, pozvedá další teology, sám vytváří organismus Církve.“
Rozdělený a roztříštěný pohanský svět díky rozšíření Církve po celém světě velmi rychle nalezl ve spásném kázání Krista velký sjednocující faktor, který jedinečným a v dějinách neopakovatelným způsobem sjednotil všechny lidi v novém, křesťanském světě; zejména proto, že sv. Konstantin Veliký, Bohem inspirovaný (panovník), uznal, že jedinou duchovní silou, která může dosáhnout jednoty v multikulturní a multinábožensky rozlehlé Římské říši, je křesťanství. Pax Romana s politickými, vojenskými a dokonce i ekonomickými opatřeními nebyl schopen sjednotit svět tak, jak se to později podařilo prostřednictvím Pax Christiana, po jedno tisíciletí neochvějně a ve druhém tisíciletí s určitými přestávkami, avšak bez válek a násilí a prostřednictvím hlásání míru, harmonie, lásky, pokory a obrácení.
Tuto dávnou pohanskou fragmentaci a multikulturalismus starého světa, které vedly k rivalitě, válkám a násilí, se dnes tyransky a tajně snaží vrátit k životu ti, kdo hlásají tzv. Novou éru a Nový řád věcí a chlubí se technologickými a elektronickými výdobytky…
Tyto myšlenky jsou inspirovány některými letničními hymny, které nám umožňují pochopit, že Bůh může snadno zastavit jakékoli rouhání a nebetyčnou zpupnost a obnovit naopak jednotu a poznání Boha v Kristu, neboť ode dne Letnic Duch Svatý působí a pracuje v Církvi a sjednocuje lidi se Svatou Hlavou, tj. s Kristem, ale rovněž mezi sebou navzájem.
Kondak svátku, který se vždy snaží shrnout duchovní poselství oslavované události nebo svatého, říká: „Když Nejvyšší sestoupil a zmátl jazyky (Gn 11,1-9), rozdělil tím národy; ale když rozdal ohnivé jazyky (Sk 2,1-8), vyzval všechny k jednotě, a my proto jednomyslně oslavujeme Nejsvětějšího Ducha.“ Ve stejném duchu se v oslavném verši na Večerní k tomuto svátku praví: „Jazyky, které byly kdysi zmateny kvůli smělosti vystavět věž, se nyní staly moudrými pro slávu poznání Boha. Tam Bůh odsoudil bezbožné k hříchu; zde Kristus osvítil rybáře Duchem. Tehdy bylo nastoleno zmatení jako trest; nyní se znovu utváří shoda pro spásu našich duší.“
„Vidělo se zajisté Duchu Svatému i nám“ (Sk 15,28)
Ode dne Letnic byly skutečně uvedeny do praxe jak podivuhodná jednota, tak i vnitřní soulad v Církvi díky neustálé přítomnosti a energii Ducha Svatého. Ono apoštolské vyjádření: „všechny povolal k jednotě“, jak vyplývá z kondaku, který jsme citovali, se stalo a stává realitou. Samozřejmě, že v dějinách Církve, od dob apoštolů až do současnosti, nechyběly rozdělující a dělící jevy, obvykle způsobené luciferským egoismem a pýchou, které způsobily, že ďábel ztratil jednotu s Bohem, zatemnil se a následně se snažil zatemnit i ostatní, a stal se iniciátorem a spoluautorem rozdělení a schizmat (τῶν διαιρέσεων καί τῶν σχισμάτων). V životě Církve panovala po staletí podivuhodná jednota a shoda, přičemž jejím přispěvatelem a tvůrcem je osvěcující a sjednocující přítomnost Ducha Svatého. Rozhodnutí nejsou monarchistická a tyranská, nýbrž synodální a společná (sdílená), vždy přijímaná v Duchu Svatém. Když se někdy stane, že lidské plány a antikristovské síly brání osvěcující a sjednocující přítomnosti Ducha Svatého v synodálních shromážděních a procesech, pak Duch Svatý z těchto synodů (sněmů) odchází a osvěcuje jednotlivé hierarchy, duchovenstvo, mnichy a laiky, aby obnovil pravou synodalitu (sobornost), aby se Duch Svatý mohl vrátit a působit znovu sjednocujícím způsobem.
Jeruzalémský apoštolský sněm (roku 49 po Kr.) se stal vzorem pro všechny následující (církevní) sněmy, protože vyjadřoval víru celé Církve, a nikoli pouze určitých jednotlivců či skupin. Ve Skutcích apoštolů, které tento Apoštolský sněm popisují, se píše, že „tehdy vidělo se apoštolům a starším se vší Církví“ (Sk 15,22). Na konci rozhodnutí, která vyřešila neshody a rozdělení, je jako hlavní a rozhodující faktor jednoty a konsenzu zmíněn Duch Svatý: „Vidělo se zajisté Duchu Svatému i nám.“ (Sk, 15,28). Tato fráze od té doby doprovází všechna rozhodnutí sněmů, i když je někdy, pravda, používána řekněme okázale a s falešným úmyslem, protože i heretické a schizmatické sněmy se snaží prezentovat svá rozhodnutí jako ta „přijatá v Duchu Svatém“.
Oddělení (se od) heretiků a schizmatiků nepoškozuje jednotu Církve
Svatí Otcové neochvějně dodržovali tuto svatou duchovní funkci synodálního systému, a proto je Církev dodnes jedna a nedělitelná a současně ztotožněná se svatou katholickou (čili všeobecnou) a apoštolskou Církví pravoslavných křesťanů (ἡ Ἐκκλησία εἶναι Μία καί ἀδιαίρετη, ταυτιζόμενη μέ τήν Ἁγία Καθολική καί Ἀποστολική Ἐκκλησία τῶν Ὀρθοδόξων) prostřednictvím jednoty ve víře, bohoslužbě a (církevní) správě.
Vyčlenění heretiků a schizmatiků od těla Církve její jednotu nepoškozuje, ale spíše ji posiluje a chrání, jak v praxi dokazují všechna synodální rozhodnutí proti herezím a schizmatům a jak je důrazně uvedeno v 15. kánonu Dvojnásobného sněmu Velkého Fótia[5] (861 po Kr.), který na obranu duchovenstva, které přestává vzpomínat jméno heretického nebo hereticky smýšlejícího biskupa, uvádí, že tito duchovní nejenže nemají být odsuzováni, ale naopak mají být chváleni a má jim být projevována náležitá úcta. Neboť se neobrátili proti pravým a opravdovým biskupům, ale proti falešným biskupům a falešným učitelům. A nerozdělili jednotu Církve schizmatem, ale dbali na to, aby Církev zachránili před schizmaty a rozděleními:
„Neboť ti, kdož se oddělují od obcování s představitelem pro nějaký blud (herezi), odsouzený svatými sněmy nebo otci, když on blud veřejně hlásá a učí zjevně ve chrámě, třebas takoví sebe ohradili před obecenstvím se jmenovaným biskupem před rozhodnutím sněmovním, nejen že nepodléhají epitimii, stanovené pravidly, nýbrž jsou dokonce hodni cti, náležející pravoslavným. Neboť oni odsoudili ne biskupy, nýbrž lžibiskupy a lžiučitele a nikoliv rozkolem roztrhali jednotu církve, nýbrž se snažili ochrániti církev před rozkoly a rozdělením.“
Během prvního tisíciletí byla jednota Církve několikrát ohrožena velkými herezemi a schizmaty, ale na přímluvu Ducha Svatého byly rány a zranění omezeny na minimum. I když hereze někdy po dlouhou dobu ovládaly správu Církve, nedokázaly zničit celek, tj. plnost věřících Církve (τό πλήρωμα τῶν πιστῶν τῆς Ἐκκλησίας), kde, jako na velkém a čestném sněmu, Duch Svatý působil a udržoval jednotu.
My, kteří studujeme a zkoumáme církevní texty, žasneme nad shodou, která existuje mezi svatými Otci všech věků, jež je dána skutečností, že je všechny vede a osvěcuje tentýž Duch Svatý, a rozhodně není možné, aby si Duch Svatý v každé době protiřečil různými pokyny. Tato shoda Otců (Consensus Patrum) a jednota je také dána skutečností, že pozdější Otcové následují (otce), kteří byli před nimi, (a uznávají je) jako nástroje Ducha Svatého, takže neruší ani nezpochybňují jejich rozhodnutí. „Následujíce božské Otce“ („ἑπόμενοι τοῖς θείοις Πατράσι“) je spolu s apoštolským prohlášením: „vidělo se Duchu Svatému a nám“ („ἔδοξε τῷ Ἁγίῳ Πνεύματι“) vyjádřením pevných linií synodální a patristické cesty, jejímž základním rysem je odsouzení a oddělení se ode všech herezí a schizmat, aby jednota Církve byla i nadále zachována bez úhony.
„Blahoslaven jsi, Kriste Bože náš, jenž jsi rybáře učinil moudrými, seslav jim Ducha svatého, a jimi získal jsi veškerý svět. Lidumile, sláva tobě!“
(Tropar hlas 8.)
Při příležitosti svátků svaté Padesátnice a Všech svatých
připravil podle homilie a článku prot. Theodora Zisise
Michal Dvořáček
(Brno, 4. června 2026)
Poznámky pod čarou:
[1] 1. Viz prot. Theodor Zisis, Následujíce božské Otce. Principy a kritéria patristické teologie (Ἑπόμενοι τοῖς θείοις Πατράσι. Ἀρχές καί κριτήρια τῆς Πατερικῆς Θεολογίας), Soluň 1997, s. 157.
[2] O svaté Padesátnici (Εἰς τήν Ἁγίαν Πεντηκοστήν) 1, 4, PG 50, 459.
[3] Tamtéž 2, 1, PG 50, 463.
[4] O Duchu Svatém (Περί τοῦ Ἁγίου Πνεύματος) 24, PG 32, 172B.
[5] 15. pravidlo svatého sněmu cařihradského, konaného v chrámě svatých apoštolů a nazývaného dvojnásobným (r.861)
„Co je stanoveno o kněžích a biskupech, totéž i nejvíce přísluší patriarchům. Proto, jestliže některý kněz nebo biskup nebo metropolita se odváží odstoupiti od obecenství se svým patriarchou a nebude pronášeti jeho jméno podle stanoveného a vydaného řádu v božském svátostném sloužení, avšak před sněmovním vyhlášením a řádným jeho odsouzením provede rozkol, takový dle rozhodnutí svatého sněmu budiž zcela zbaven každého kněžství, jakmile bude usvědčen z tohoto zločinu. Ostatně toto bylo stanoveno a potvrzeno i o těch, kdož pod záminkou nějakých obvinění, odstupují od svých představitelů a tvoří rozkoly a roztrhávají jednotu církve. Neboť ti, kdož se oddělují od obcování s představitelem pro nějaký blud (herezi), odsouzený svatými sněmy nebo otci, když on blud veřejně hlásá a učí zjevně ve chrámě, třebas takoví sebe ohradili před obecenstvím se jmenovaným biskupem před rozhodnutím sněmovním, nejen že nepodléhají epitimii, stanovené pravidly, nýbrž jsou dokonce hodni cti, náležející pravoslavným. Neboť oni odsoudili ne biskupy, nýbrž lžibiskupy a lžiučitele a nikoliv rozkolem roztrhali jednotu církve, nýbrž se snažili ochrániti církev před rozkoly a rozdělením.“
