„Blahoslaveni, kteříž neviděli, a uvěřili.“
Malá holčička vede v roce 1939 svého slepého otce uličkou Jeruzaléma (foto Elia Kahvedjian). Tvář slepého Palestince vyzařuje něco, co on sám spatřit nemůže: pokoru a krásu jeho duše. Mohl by však nějaký slepec „spatřit“ Svaté světlo? Apoštol Tomáš se dotkl boku vzkříšeného Ježíše a uvěřil. A Ježíš mu tehdy odpověděl: „Žes mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blahoslaveni, kteříž neviděli, a uvěřili“ (J 20,29). Svaté světlo není přístupné a dosažitelné pouze tělesnýma očima, ale je uchopitelné především vírou, očima čistého srdce a ctnostné duše. „Blahoslaveni čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou,“ praví Ježíš ve svém Kázaní na Hoře (Mt 5,8).
Zázrak Svatého světla
Zázrak Svatého světla, jak bylo již v dřívějších příspěvcích naznačeno, je důsledkem ještě většího zázraku, jímž je Vzkříšení Ježíše Krista. Oba tyto zázraky jsou navzájem propojené a jeden od druhého nelze oddělit. Také proto je dnes poselství, které přinášejí, aktuálnější než kdykoli dříve.
Žijeme dnes ve zvlášť složité době, kdy se stále více ozývají hlasy, které hovoří o tzv. ekonomické krizi a jejích důsledcích. Tato krize, ačkoli je prezentována jako náhodný vývoj, který se prostě vyskytl, představuje ve skutečnosti vývoj, který je řízen uměle. Jedná se o určitý (finanční) pákový efekt, nástroj globalizace a „nového řádu“ věcí, jehož účelem je pěstovat ve společnosti umělé neštěstí a usilovat o proměnu občanů v poslušné poddané, kteří budou obracet svou pozornost nikoli k věcem nebeským a duchovním, nýbrž k věcem pozemským a tělesným.[1] Současný člověk, uvězněný v materialistickém způsobu života, se podobá bytosti rozrušené a otupělé, s omezenou morální rezistencí a bez vážného duchovního smyslu života.
Co by však mohlo být oním nejpodstatnějším smyslem lidského života?
Před dvěma a půl tisíci lety Platón[2] tvrdil, že smysl našeho života spočívá v „podobnosti s Bohem“[3], jejž lze dosáhnout skrze cvičení ve ctnostech. Jinými slovy řečeno, člověk musí vést neustálý zápas, aby se skrze ctnostné skutky – nakolik je to jen možné – připodobnil Bohu.[4]
„Aby se, pokud člověku možno, konáním ctnosti připodobňoval bohu.“ (Platón, Resp, 613b)
Bůh je podle Platóna „otec všech“ a je „nejspravedlivější“[5], ale ze všeho nejvíc je dobrotivý.[6] To je také důvod, proč lze člověka nazývat velkým jen tehdy, pokud se také on chce stát dobrým, aby se připodobnil Bohu. „Významný je ten, kdo je dokonale dobrý. Ten, který má vlastní ctnost.“ (Platón, Def, 415d)
Tyto Platónovy úvahy se zdají být naší době a jejím převládajícím názorům poměrně vzdálené. Podobnost s Bohem je skutečně tím nejpodstatnějším duchovním cílem nejen pro člověka, ale i pro anděly a všechny ostatní duchovní bytosti, které existují v rámci nekonečného stvoření. V této souvislosti lze proto říci, že skutečná krize, kterou dnes lidstvo zažívá, je primárně povahy duchovní a až sekundárně povahy ekonomické. Jedná se o krizi hodnot, jež vede k sociálnímu úpadku.
Fresky s vyobrazenými starověkými řeckými učenci (včetně Platóna)
na stěnách kláštera „Velká Meteora“ v Řecku
Zázrak zmrtvýchvstání Krista nese po staletí zásadní nadčasové poselství spjaté jak s duchovním znovuzrozením a vzkříšením samotného člověka, tak s překonáním smrti a pomíjivého světa.
Jedná se o zázrak, na němž se mohou podílet všichni lidé, neboť spolu s Kristem vstává z mrtvých a obnovuje se celé lidstvo. Zásadním poselstvím Kristova vzkříšení je tedy duchovní znovuzrození a vzkříšení současného člověka v tomto životě tak, aby byl po smrti skutečně vzkříšen v nebeském světě, který je nepomíjející a věčný. Ve světě, kde každý obdrží odměnu za všechno, co učinil na zemi.
Celý tento přístup se přirozeně řídí jediným základním předpokladem − život pokračuje i po smrti.
Je známo, že nesmrtelnost duše zaměstnávala lidskou mysl již od nepaměti a pro většinu národů – Egypťanů, Peršanů, Indů atd. –, ale také pro všechna náboženství – křesťanství, islám, buddhismus atd. – představovala ničím neoddiskutovatelné a nezpochybnitelné přesvědčení. Celistvé vysvětlení života po smrti nabídla Platónova filosofie. Mluvila o dvojí přirozenosti lidské bytosti, o dvou podstatách, které ji tvoří. O tělu, jež podléhá zkáze, je pomíjivé a pozemské, a o duši, která je nezničitelná, nesmrtelná a božská.
Nejúplnější výklad o nesmrtelnosti duše a vzkříšení mrtvých však vyplývá z Kristova učení a také ze samotného Kristova vzkříšení. „Nedivtež se tomu,“ říká Ježíš, „neboť přijde hodina, v kterouž všickni, kteříž v hrobích jsou, uslyší hlas jeho. A půjdou ti, kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu.“ (J 5,28−29).
V den slavného Druhého příchodu Ježíše Krista budou vzkříšeni všichni mrtví a pak bude následovat konečný soud nad celým lidstvem. Stejně jako byl Kristus vzkříšen se svým tělem, tak budou se svými těly vzkříšeni i mrtví. Rozdíl bude jen v tom, že pak již tato těla nebudou podléhat žádnému rozkladu, neboť jejich pravzorem bude Tělo vzkříšeného Krista.
Všichni ti, které dnes nazýváme „mrtvými“, ve své podstatě vůbec mrtví nejsou. Všichni, kteří opustili tento život, ať již v našich dnech, anebo v dávné minulosti, jsou doslova plní života, mnohem živější než my. Svět mrtvých není jejich světem, nýbrž světem naším. Člověk, který žije bez hodnot a ideálů, bez lásky a spravedlnosti, je totiž v podstatě takovým živým mrtvým. Naproti tomu jejich svět, svět zdánlivě mrtvých, je naplněn životem a světlem.
Po smrti se lidské tělo rozkládá a jeho hmotné prvky se vracejí do země. Nicméně duše a duch se vydávají přesně opačným směrem. Pokračují dál a postupují do vyšší školní třídy ve škole Života.
Jako se zrno pohřbívá do země, aby z něj vyrostla nová rostlina, tak i člověk, který chodí po zemi, je „pohřben“, aby z něj po smrti mohl v nebi vzejít nový, nepomíjející člověk.[7]
Golgota, místo Ježíšova ukřižování. Skrze ochranné sklo lze vidět skálu, která pukla při silném zemětřesení, k němuž došlo v okamžiku ukřižování, když Ježíš zvolal mocným hlasem a poté vydechl naposledy. „Ježíš pak opět zvolav hlasem velikým, vypustil duši. A aj, opona chrámová roztrhla se na dvé, od vrchu až dolů, a země se třásla, a skály se pukaly.“ (Mt 27,50−51)
Mrtvý, opouštějící tento vezdejší svět, nemá právo vzít si s sebou vůbec nic. Všechno nechává za sebou. Až na jedinou věc: své skutky!
Právě ty budou tvořit „materiál“, z nějž bude vystavěn jeho budoucí příbytek. To je důvod, proč Ježíš nabádá lidi, aby si ukládali poklady v nebi:
„Neskládejte sobě pokladů na zemi, kdež mol a rez kazí, a kdež zloději vykopávají a kradou. Ale skládejte sobě poklady v nebi, kdež ani mol ani rez nekazí, a kdež zloději nevykopávají ani nekradou. Nebo kdež jest poklad váš, tuť jest i srdce vaše.“ (Mt 6,19−21)
Na místě, kam jsou přeneseni „mrtví“ po své smrti, se nadále učí, duchovně pracují a samozřejmě se také přimlouvají za své blízké, kteří zůstávají na zemi. Na tomto nebeském místě existuje velmi dobrá „zvuková aparatura“ a naše myšlenky, které se obracejí k zesnulým příbuzným, jsou velmi dobře slyšet. Stejně se to má i s našimi nářky a vzlyky, které, jsou-li dlouhodobé a trvalé, jim působí utrpení. Naopak oni s námi komunikovat nemohou, protože to nemají dovoleno. Mají však různé možnosti, jak svým blízkým – zde na zemi – pomoci a stát po jejich boku.
Místo, kde se tito zesnulí nacházejí, vždy odpovídá jejich skutkům a oni – poté, co projdou prvním soudem za to, co učinili zde na zemi − očekávají konečný soud při Druhém příchodu Ježíše Krista. A pak budou všichni spravedliví opět odměněni.
Hrob každého zesnulého se stává v podstatě bránou, skrze niž člověk přechází ze smrti do života. A život tak získává zcela jiný význam. Nerodíme se proto, abychom zemřeli, a také nežijeme, abychom zemřeli. Ale žijeme, abychom měli po smrti podíl na věčném životě. Žijeme proto, abychom získali nehynoucí dědictví, které je uchováno na nebesích. Člověk totiž nikdy neumírá, ale skrze smrt přechází do skutečného života.
V nejtěžší hodině každého rodiče − když zakouší krajní bolest ze smrti svého malého dítěte − je pro něj milosrdenstvím, dokáže-li pochopit, že ztráta dítěte se dotýká pouze našeho fyzického světa. Pro toto malé dítě je totiž vzkříšený Kristus tím, kdo mu dává Život. A Světlo vzkříšení je světlem, které osvěcuje jeho smrt.
Krátce před tím, než Ježíš v malé vesnici Bethánii vzkřísil Lazara, a zatímco se tělo zemřelého rozkládalo, protože už čtvrtý den přebývalo v hrobě, řekl Ježíš Martě − zarmoucené Lazarově sestře:
„Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude. A každý, kdož jest živ a věří ve mne, neumřeť na věky.“ (J 11, 25−26)
Ježíš Kristus byl vzkříšen proto, aby zrušil naši smrt. A proto na Vzkříšení nelze pohlížet jako na pouhý církevní svátek. Vzkříšení Ježíše Krista je především oslavou života jako takového. Je výzvou ke vzkříšení života moderního člověka, který má sklon izolovat se od všech morálních hodnot a ideálů.
Samotnému slavnostnímu dni Vzkříšení však předcházel den Ježíšova Ukřižování na Golgotě. Předcházelo mu martyrium Bohočlověka v poledne na Velký pátek.
V okamžiku, kdy Ježíš vydechl na Kříži a zvolal „Dokonáno jest“, Bůh Otec se smířil s lidským pokolením. Ježíš − skrze své utrpení na Kříži − bere na svá bedra hříchy celého lidstva. Přináší sám sebe jako nejvyšší oběť, jako Beránka na porážku, aniž by se jakkoli pohoršil. V nesnesitelných bolestech snáší extrémní ponížení, nabízí sám sebe jako „výkupné za mnohé“, a tak odhaluje svou nekonečnou lásku k lidskému pokolení.
„Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mk 10,45)
Prasklina způsobená silným zemětřesením v okamžiku, kdy Ježíš vydechl naposled, pronikla celou skálou Golgoty. Nahoře: nasvícená trhlina ve skále uvnitř skleněné vitríny u paty skály, čtyři metry pod místem ukřižování. Dole: na snímku je zachycen geodetický plán (půdorys) skály na Golgotě. Červený kruh označuje pozici, kde byl vztyčen Kristův kříž. Dále níže: seizmická trhlina, která, prodloužíme-li ji na východ ve směru červené šipky, směřuje k jeruzalémskému Chrámu. Tato prasklina pronikla zemí pod chrámem!
Dole: model jeruzalémského Chrámu, jak vypadal v Ježíšově době. Na jeho místě se dnes nachází Mešita Skalního Dómu. Silné zemětřesení, k němuž došlo při Kristově ukřižování, roztrhlo chámovou oponu od shora až dolů. Opona představovala dvojitý obří závěs,[8] který odděloval nepřístupnou část oltáře od hlavního chrámu. Nepřístupná část se nazývala „Svatyně svatých“ (Kodesh ha-kodashim), byla považována za místo Božího příbytku a věřící do ní – kvůli svým hříchům – neměli přístup. Vstup do tohoto zvláštního prostoru byl zahrazen rozevíratelnou oponou, jejíž hmotnost byla tak velká, že k jejímu rozevření bylo potřeba 300 lidí. Roztržení této opony symbolizuje skutečnost, že Ježíš skrze svou oběť na kříži očišťuje lidstvo z jeho hříchů a odstraňuje jakoukoli oddělující zábranu mezi Bohem a lidmi. „Svatyně svatých“ se nyní přiblížila a to, co dříve bylo nepřístupné, se nyní stalo přístupným.
Ihned po Ukřižování bylo jeho Tělo uloženo do Hrobu a on Sám sestoupil do Hádu (pekla), aby zde zvěstoval mrtvým poselství o svém Vzkříšení. Jako Vítěz sestoupil do Království smrti, aby zrušil naši smrt a všechno osvítil svým svatým Světlem.
Po svém třídenním pobytu v Hádu se Ježíš − oblečen do celé své krásy − vrací zpět do svého Hrobu, kde – zahalen do nepopsatelné slávy a nádhery − oživuje své Tělo. Jeho Tělo se nyní rozsvěcuje jako lampa a k jeho Vzkříšení dochází v záplavě nepřístupného nestvořeného Světla.
Toto pronikavé Světlo vzkříšení je stejné jako Svaté světlo, které každou Velkou sobotu naplňuje Kristův hrob. A toto Světlo lze spatřit pouze v tento den, ať už v podobě světlemodrých záblesků, nebo skrze zažehnutí „neusínající“ olejové lampy a svící patriarchy.
Podle slov, jež před devíti stoletími pronesl německý historik Albert z Cách, vedlo sestoupení nebeského Světla a zažehnutí posvátné olejové lampy k „posílení víry v Kristovo vzkříšení“. Také patriarcha Diodóros I. tvrdí, že zázrak Svatého světla „proměňuje Kristovo vzkříšení v něco pro nás tak živého, jako by se událo jen před pár lety…“.
Zázrak Svatého světla je skutečně připomínkou a potvrzením zázraku Vzkříšení Ježíše Krista. Tyto dva zázraky jsou ve své podstatě totožné a navzájem neoddělitelné. Navíc k nim došlo zároveň, uvnitř Kristova hrobu, po půlnoci na Velkou sobotu a těsně před svítáním na Velikonoční neděli, s největší pravděpodobností – jak jsme již uvedli − 5. dubna roku 33 po Kr.
Ježíšovo Tělo je pokládáno do Hrobu. Mozaika z Chrámu Vzkříšení.
Přijetí pravosti zázraku Svatého světla znamená v podstatě přijetí Kristova vzkříšení a v širším slova smyslu také přijetí Jeho skutečného Božství. Všechna svědectví a vyprávění, jež jsou v knize „Svaté světlo“ uvedena, se jednomyslně zmiňují o Světle, nebo plamenu (ohni či blesku), které sestupuje z nebe před zraky všech lidí. Zároveň se uvnitř Hrobu zažehuje olejová lampa a samotný Hrob svítí a září. A docházelo k tomu i v době, kdy ještě neexistovala ani elektřina, ani jiná technologie schopná vyvolat tyto jevy.
To všechno znamená, že svědectví desítek cestovatelů, letopisců a poutníků, jež se po staletí nashromáždila, stejně jako novější svědectví, která jsou v knize uvedena, jasně prokazují, že Svaté světlo je zázrakem, stejně jako je jím i samotné vzkříšení Bohočlověka Krista.
Jediná věta, kterou lze uzavřít tuto knihu, jsou slova, jež o půlnoci na Velkou sobotu pronášejí miliony lidí po celém světě jako vzpomínku na onen světlý den: „Kristus vstal z mrtvých!“
Jestliže někteří z vás odpoví „Vpravdě vstal z mrtvých!“, pak to není jen formální odpověď, ale uvědomění si a volba určitého životního směru. Volba následovat toho Nejstatečnějšího ze všech, Toho, kdo s pokorou snášel nesčetná ponížení a trýzeň při ukřižování. Toho, kdo svým Vzkříšením zve i nás, abychom spolu s Ním povstali. Abychom byli vzkříšeni skrze skutky lásky a ctnosti.
Přál bych si, aby Svaté světlo Vzkříšení osvítilo mysl a zahřálo srdce nás všech.
Kristus vstal z mrtvých – Χριστός Ανέστη!
Autor knihy „Svaté světlo“ (Charis Skarlakidis)
Vzkříšení Ježíše Krista. Přenosná ikona z Chrámu Svaté Trojice
v Kavsokalyvitském skytu na Svaté Hoře Athos
(Český pracovní) Překlad kapitoly „Epilog“
Podle knihy:
ΣΚΑΡΛΑΚΙΔΗΣ, Χ.: Άγιον Φως. Το θάυμα του Μεγάλου Σαββάτου στον Τάφο του Χριστού. Σαράντα πέντε ιστορικές μαρτυρίες (9ος–16ος αι.). „Ελαία“ 2010, s. 269–278.
Připravil a podle výše uvedeného zdroje přeložil Michal Dvořáček.
Poznámky pod čarou:
[1] Konečným cílem „nového světového řádu“ a globalizace, ale také bankovního kartelu, který utlačuje ekonomiku států a občanů, je vytvořit v blízké budoucnosti přesvědčení, že současný člověk překoná ekonomické obtíže − ale i další velké problémy, jako jsou terorismus, občanské nepokoje a v širším smyslu i problém globální bezpečnosti – implantací mikročipu do pravé ruky. Mikročip, který je už dnes používán pro lékařské účely (VeriChip), bude zaveden celosvětově a bude použit především jako prostředek finančních transakcí (digitální peníze). Občané u sebe nebudou mít peníze, ale transakce se budou odehrávat výhradně prostřednictvím tohoto čipu. Tato implantace promění lidi v elektronické otroky, kteří budou zcela ovladatelní, ale také lokalizovatelní prostřednictvím satelitu. Zmizí tak veškerý smysl svobody, což bude znamenat tu největší urážku nejen člověka, ale i samotného Boha. Tento zhoubný vývoj – předpokládaný v nadcházejících letech − je popsán ve Zjevení svatého Jana, a to ve verši, který se zmiňuje o tzv. „znamení šelmy“, bez nějž si nikdo nebude moci koupit ani prodat žádné předměty (Zj 13,16−18).
[2] Tato a následující citace z Platónových děl vycházejí z českého překladu Františka Novotného s přihlédnutím k řeckému originálu.
[3] Platón, Theait.176b: „připodobnění bohu podle možnosti“.
[4] Toto Platónovo tvrzení uvádí řada jeho následovníků. Klement Alexandrijský uvádí kolem r. 195 po Kr. „Největší dobro spočívá podle Platóna v podobnosti s Bohem“; viz týž, Strom. II,21; Diogenés Laertios píše ve 3. stol. po Kr.: „O dobru a zlu vykládá toto: Cílem člověka je připodobňovat se bohu“; viz týž, Vitae, III,78.
[5] Platón, Theait. 176b−c: „Bůh není nijak a po žádné stránce nespravedlivý, nýbrž jak jen možno nejspravedlivější.“
[6] V dialogu Timaios (28c) nazývá Platón boha „otcem a stvořitelem všeho veškerenstva“, jakož i „Dobrým Stvořitelem“ (Αγαθό Δημιουργό) (29a). Opačné tvrzení, čili že Stvořitel není „dobrým“, je něčím, „co by si neměl nikdo dovolit ani jen říci“ „είναι πράγμα που δεν επιτρέπεται ούτε καν να το πει κάποιος„ (29a).
[7] Athanasios Veliký, Slovo o Vtělení Slova, 21,2, C. Kannengiesser (vyd.), Paříž 1973.
[8] Dvojitá opona byla vytvořena ze 72 čtverců tkaniny, utkaných na tkalcovském stavu. Tyto čtverce − dlouhé asi 10 metrů, široké 9 metrů a silné 10 cm − jsou popsány v mnoha židovských spisech; viz Mišna Misnah, Sheqalim (8:5), Yoma (51b-52b), Pesicta Rabbati 26 (vyd. Ish-Shalom, 131a).
