„Jsou opravdovým duchovním pokrmem a bezpečně vedou po duchovní cestě“
– Starče, lidé, kteří začínají brát věci v duchovním životě vážně (tj. ti, kteří se začínají v dobrém slova smyslu „vhodně znepokojovat o stavu věcí“), jaké knihy by měli číst, aby jim to pomohlo?
– Nejprve je třeba si přečíst Evangelium, aby se dozvěděli, co by řekl Kristus. Aby se trochu dojali… A pak si přečíst Starý zákon.
Víte, jak je to složité, když nic nečetli a žádají vás o pomoc? Jako dítě na základní škole, které jde za univerzitním profesorem a říká: „Pomozte mi“. Co by mu měl profesor říct? „Jedna a jedna se rovná dvěma“?
Jiní zase nemají ono „dobré znepokojení“ (nad smyslem a stavem věcí); ti k vám přijdou a řeknou: „Nemám žádný problém, jsem v pořádku, otče, jen jsem vás přišel navštívit.“ Člověk nikdy nemůže říct, že nic nemá. Něco bude mít. Zápas za duchovní život nikdy nekončí. Nebo mi někteří lidé říkají: „Řekněte nám něco duchovního“. Je to jako jít k obchodníkovi s potravinami a říct: „Dejte nám nějaké potraviny.“ Obchodník s potravinami je také na rozpacích. Nemají nic konkrétního, o co by požádali, např.: „Potřebuji tolik cukru, tolik rýže atd.“, ale místo toho říkají: „Dejte nám nějaké potraviny.“
Nebo je to jako jít k lékárníkovi a říct: „Dejte nám nějaký lék!“, aniž byste mu nejdřív řekli, čím trpíte, nebo zda jste byli u lékaře a co vám na to lékař řekl. A teď si najděte cestu!
Víte, někdo, kdo má duchovní úzkost, ale podaří se mu najít příčinu, zjistí, co mu chybí, a pak žádá o konkrétní řešení a má z toho užitek. Jako začátečník, když jsem něco četl, jsem si zapisoval různé poznámky, abych je nezapomněl, a pak jsem se snažil je aplikovat. Nečetl jsem proto, abych se mohl dobře bavit. Bylo ve mně „dobré znepokojení“ (καλή ανησυχία), a když jsem něčemu nerozuměl, ptal jsem se, abych zjistil, co to je. Četl jsem málo, ale hodně jsem zkoumal to, co jsem přečetl. „Kde jsem? Co dělám?“ Přiměl jsem sám sebe k usebrání. Neprocházel jsem si tím, co jsem četl, jen tak bez důvodu, nadarmo…
Dnes se lidé z přílišného studia a plnění „kazet“ (nahrávek) zbytečnostmi stávají sami takovými „magnetofony“. Ale „učení bez činu“ je podle Abba Izáka „dědictvím hanby“. Víte, mnozí, kteří se zajímají o sport, čtou sportovní časopisy nebo noviny a u toho doma sedí. Mohou být sami jako „telata“, ale obdivují sportovce: „Ó, je úžasný, říkají, bravo! Ó!“ Ale ani trochu se nepotí ani nezhubnou ani kilo. Čtou o sportu a jen leží; to jim však neprospívá. Zůstávají u potěšení ze čtení. Někteří světští lidé čtou noviny, jiní čtou romantiku, dobrodružství, další sledují, jak někdo hraje na hřišti, a tím si krátí čas. Někteří, kteří čtou duchovní knihy, dělají vlastně totéž. Mohou zůstat vzhůru celou noc a s velkým zápalem čtou duchovní knihy a získávají z toho potěšení. Vezmou si duchovní knihu, pohodlně se posadí a chvíli čtou. „To mi velmi prospělo,“ řeknou si. Ono je ale vhodnější říci, že si to čtení užili, že ten čas čtením strávili příjemně. Užitek ale nezískali. Prospěšné by to jejich čtení bylo jen tehdy, když by pochopili to, o čem čtou, a kdyby se snažili uplatnit v praxi to, o čem se dočetli: „Co se dozvídám z toho, co čtu? Kde se nacházím z duchovního pohledu? Co mám nyní udělat?“ A tímto způsobem čím více člověk čte a studuje, tím větší osobní zodpovědnost z toho vyvozuje. Neříkám, aby nečetl, aby toho moc nevěděl a neměl zodpovědnost, protože to je vychytralost, ale aby nečetl jen pro zábavu. Špatné je, že pokud čte a má dobrou paměť, hodně si toho pamatuje, a může pak také hodně říkat a klamat se, tedy myslet si, že to už uplatňuje. A tím vytváří iluzi jak v sobě, tak v ostatních. Proto nezakládejte své uvažování na velkém čtení. Obraťte se k aplikaci (toho, co jste přečetli). Mnoho čtení totiž vychovává spíše encyklopedisty.
– Ano, Starče.
– Ale cílem je, jak budu vzdělán bohostředně, tj. theocentricky zaměřeným způsobem. Nestanu se univerzitním profesorem, abych hodně věděl. Ale i kdybych potřeboval něco z jiných znalostí, snadno se to naučím, když získám na Boha zaměřené vzdělání. Rozumíš?
– Když je člověk rozptýlený, je prospěšné soustředit se na studium?
– Ano, trochu si něco přečíst, něco velmi silného, co zahřeje duši. Tímto způsobem se starosti „utlumí“ a mysl se přenese do božského prostoru. Jinak se mysl ubírá k té či oné práci, kde dříve trávila většinu času.
– Starče, co dělat, když je člověk unavený nebo smutný a chce si přečíst něco lehkého, povídku, román atd. Neexistuje nějaká duchovní kniha, která je pro ten čas dobrá?
Cílem není, aby člověk zapomněl na svůj zármutek, ale aby získal útěchu (utišil bolest). To druhé zármutek nezažene. Romány ani noviny a televize v duchovním životě nepomáhají. Mnohdy dokonce i některé náboženské časopisy křesťanům škodí, protože podněcují dětskou horlivost a způsobují zmatek. Buďte opatrní; nečtěte ve svém volném čase zbytečné věci. Některé čtení je jako jedení tykví, jako hledání zrnka pšenice ve slámě. Někteří říkají: „Ano, ale tyhle (knihy) mi dodávají utištění, zklidnění.“ Ale jak ti mohou přinést ztišení, požehnaný (bratře), když se ti z nich točí hlava a bolí tě oči? Lepší je spát, aby sis odpočinul. Z toho, co člověk čte, pochopíš jeho duchovní stav. Pokud je příliš světský, bude číst obscénní časopisy. Pokud je trochu sekulární, bude číst méně závadné knihy nebo noviny. Pokud je věřící, bude číst náboženské publikace nebo moderní knihy s duchovním obsahem anebo patristiku a tak dále.
– Starče, které duchovní knihy jsou nejužitečnější?
– Velmi prospěšné jsou různé patristické knihy, kterých dnes, díky Bohu, kolují tisíce. V nich člověk najde vše, po čem touží, vše, co potřebuje. Jsou opravdovým duchovním pokrmem a bezpečně vedou po duchovní cestě. Aby však pomohly, musí se číst s pokorou a modlitbou. Patristické texty jsou jako rentgenové snímky, protože stejně jako je v nich vyfotografován fyzický stav člověka, je v nich vyfotografován i jeho duchovní stav. Každá věta patristických textů neskrývá jeden, ale mnoho významů a každý člověk jim rozumí podle svého duchovního stavu. Je dobré číst text, a ne překlad, protože překladatel interpretuje originál podle své vlastní duchovnosti. Abychom však pochopili (svaté) Otce, musíme se připravovat, soustředit mysl a žít duchovně, protože duch Otců je vnímán pouze naším duchem (duchovním způsobem). Obzvláště užitečné jsou asketické rozpravy Abba Izáka Syrského, ale je třeba je studovat kousek po kousku, abychom si osvojili jejich duchovní pokrm. Evergetinos je rovněž velkým přínosem, protože můžeme poznat celého ducha svatých Otců. Pomáhá v tom smyslu, neboť popisuje zápasy Otců o všechny vášně v určitém pořadí, takže lidská duše pak ví, jak působily, a to jí přináší užitek a pomáhá. Synaxáře jsou naopak posvěcenou historií, a proto jsou velmi užitečné – zejména pro děti – ale neměli bychom je číst jako příběhy.
Nepotřebujeme mít mnoho znalostí, abychom dosáhli zbožnosti. Pokud budeme rozjímat o tom mále, co víme, tak tím doslova „protkneme naše srdce“ (dojetím). Někoho např. uchvátí nějaký tropar, ale jiný člověk zná všechno nazpaměť a nic při slyšení takového troparu nepocítí, protože se pohybuje mimo duchovní realitu. Čtěte tedy Otce, byť jen jeden nebo dva řádky denně. Jsou to velmi posilující „vitamíny“.
Z knihy: Starec Paisij Svatohorec (Slova II.), „Duchovní probuzení“, Posvátné hesychastérium svatého Evangelisty Jana Theologa, Souroti 2011 (z kapitoly s názvem „Duchovní studium“).
připravil Michal Dvořáček
