Svatý novomučedník Maksym Sandovič (Gorlický), prvomučedník Rusínů na Lemkovině
(1. ledna 1886 – 6. srpna 1914)
Den církevní památky sv. Maksyma Sandoviče připadá na 6. září/24. srpna
Slovo úvodem
Císař Maximián, onen dávný, ale svou krutostí reálný a nelítostný pronásledovatel křesťanů, dal v roce 306 po Kr. uvěznit svatého Hadriána, který do té doby sloužil jako důstojník císařského vojska. Když Hadrián viděl, jak jsou křesťané v Nikomédii pronásledováni a s jakou smělostí podstupují smrt pro Krista, jsa osvícen Duchem Božím také on zatoužil připodobnit se těmto odvážným a strádajícím následovatelům našeho Spasitele a přikázal, aby na seznam místních křesťanů bylo vepsáno také jeho jméno. Jeho žena Natálie, která byla tou dobou již tajnou křesťankou, když se dozvěděla, že její manžel trpí pro Krista, zaradovala se a spěchala do vězení. Tam povzbuzovala svého manžela slovy: „Blahoslavený jsi, můj pane, neboť jsi uvěřil v Krista; získal jsi velký poklad. Nelituj ničeho pozemského, ani krásy, ani mládí, ani bohatství. Všechny pozemské věci jsou prach a rozklad. Bohu se líbí jen víra a dobré skutky.“
Svatému Hadriánovi bylo tehdy 28 let. O mnoho století později, v roce 1914, se odehrál podobný příběh. Novodobý svatý Hadrián – tj. Maksym (Sandovič), kterému bylo v den jeho mučednického skonu rovněž 28 let, byl tou dobou již uvědomělý a smělý křesťan, navíc pravoslavný kněz a obnovitel svatého Pravoslaví na dnešní Lemkovině, který podobně jako svatý Hadrián „nelitoval pozemské krásy ani mládí“, a jsa podporován svou manželkou Pelagií, odevzdal svou duši Pánu modle se k němu za zachování svatého Pravoslaví mezi rusínským (lemkovským) národem!
Život svatého mučedníka Maksyma
Svatý posvěcený mučedník Maksym Gorlický se narodil v roce 1886 ve Ždyni v Lemkovské oblasti, která byla tehdy součástí Rakousko-Uherské monarchie na území dnešního Polska. Jeden z jeho gymnaziálních spolužáků, pozdější řeckokatolický kněz Jan Polanski, se o Maksymovi zmínil v tom smyslu, že to byl „anděl dobroty, zbožnosti a zlatého srdce“.
Maksymův otec Timotej byl žalmistou v řeckokatolickém (uniatském) chrámu v Ždyni. Po dokončení vzdělání v nedalekém městě Jaslo a Novém Sonči vstoupil mladý Maksym do řeckokatolického baziliánského kláštera v Krakově. Po několika měsících ho však opustil, neboť místní klášterní život a baziliánská řehole nenaplňovaly vysoké ideály mladého křesťana, které kladl na duchovní život, jemuž se chtěl zasvětit.
Nespokojen s pokusy o latinizaci východního obřadu, aby byl přijatelnější pro římskokatolickou většinu, a také po neblahých pokusech o odnárodnění Rusínů překročil Maksym hranice a vstoupil do slavného pravoslavného kláštera v Počájevě. Právě v tomto klášteře jeho mimořádný talent upoutal pozornost proslulého biskupa Antonije (Chrapovického), který ho zapsal do pravoslavného semináře v Žitomiru.
Pozn.: Za zmínku stojí, že také náš svatý vladyka Gorazd († 1942), obnovitel pravoslaví v našich zemích, poznával Pravoslaví na počátku 20. století v tehdejším Rusku, konkrétně v Kyjevě, kde měl možnost strávit určitý čas a seznamovat se s jeho duchovním odkazem. Když byl později svatý Gorazd svěcen v Srbsku na pravoslavného biskupa (25.9.1921), jeho chirotonie se kromě jiných účastnil právě i metropolita Antonij (Chrapovický)…
Maksym dokončil seminární studia v roce 1911 a téhož roku se oženil s Pelagií Grigorjukovou, načež byl vysvěcen na kněze. V té době v Lemkovské oblasti narůstal odklon od řeckokatolické církve směrem k pravoslavné víře svých předků. Otec Maksym se vrátil domů, aby sloužil pravoslavným věřícím v obcích Hrab, Vysovatka a Dovhoje. Poté, co 2. prosince 1911 v Hrabu odsloužil svou první božskou liturgii, vydaly rakouské úřady, podezřívavé vůči pravoslavné víře kvůli jejím údajným „sympatiím s Ruskem“, rozkaz, kterým bylo zakázáno konání jakékoli další pravoslavné bohoslužby. Otec Maksym rozkaz ignoroval a nadále konal bohoslužby ve vesnických domech. Opakovaně byl pokutován a držen ve vazbě. Před Velikonocemi v roce 1912 byl znovu zatčen spolu se svým přítelem a duchovním otcem, Ignatijem Hudymou, a dva roky byl držen ve lvovské věznici, dokud 9. března 1914 nezačal jejich soudní proces. Poté, co byl shledán nevinným, se okamžitě vrátil do své rodné vesnice a pokračoval ve službě svým pravoslavným farníkům.
Mučednictví
S vypuknutím 1. světové války byl otec Maksym znovu zatčen a 4. srpna 1914 uvězněn spolu s celou svou rodinou. Otec Maksym, jeho otec, matka, bratr i manželka byli nuceni cestovat pěšky do vězení, zatímco je vojáci pobízeli bajonety. Ve vězení byli umístěni do oddělených cel a nebylo jim umožněno se navzájem vídat. Tentokrát se však nekonal žádný soudní proces. Ráno 6. září se otec Maksym probudil ve své cele a jako obvykle četl ranní modlitby. Rakouští vojáci odvedli osmadvacetiletého kněze z cely ke zdi na vězeňské nádvoří, kde ho svázali a zavázali mu oči. Když ho odváděli z cely, otec Maksym si uvědomil, kam ho vedou, a pokorně a důstojně strážné požádal: „Buďte tak laskaví a nedržte mě. Půjdu pokojně, kam si budete přát.“ Tam mu strhli z hrudi kněžský kříž a shodili ho na zem, přičemž křídou nad jeho srdcem označili křížek jako terč pro popravčího střelce. Než byl vydán rozkaz k popravě. Bylo dobře slyšet, jak otec Maksym křičí: „Ať žije ruský lid, ať žije pravoslaví!“ Jakmile zazněly výstřely, mučedník se zhroutil na zem. Aby se ujistili, že je mrtvý, vypálili tentokrát do jeho hlavy ještě další tři výstřely z revolveru. Dne 12. září byli otec svatého Maksyma, jeho těhotná manželka a bratr posláni do koncentračního tábora Talerhof nedaleko Grazu v dnešním Rakousku (tehdy na západě Rakouska-Uherska). Během pobytu v táboře Pelagia porodila syna, kterého pojmenovala Maksym na počest jeho otce. Stejně jako jeho otec i Maksym mladší vstoupil na duchovenskou dráhu, stal se později knězem a věrně sloužil lemkovským Rusínům až do své smrti v roce 1991.
Jeho kanonizace
V září 1994 začala oficiální kanonizace svatého Maksyma na nádvoří soudní budovy v Gorlicích, kde byl tento svatý kněz umučen. Na zeď byla umístěna bronzová deska připomínající tragickou událost. Po tomto slavnostním aktu vstoupil průvod pravoslavných hierarchů, duchovenstva a věřících z celého světa do Chrámu Nejsvětější Trojice v Gorlicích, aby se zúčastnil kanonizační oslavy.
Při příležitosti kanonizace bývají obvykle světcovy svaté ostatky vyzdviženy z hrobu a v průvodu přenášeny do chrámu. Biskupové Polské pravoslavné církve se však rozhodli v roce 1994 přenesení světcových ostatků odložit, protože se obávali, že by to mohlo popudit jinoslavné v dané oblasti, kteří neochotně tolerovali pravoslavnou přítomnost. Nakonec, až za dlouhých 13 let, byly ostatky svatého mučedníka přece jen dne 5. a 6. září 2007 přeneseny z vesnického hřbitova ve Ždyni a vneseny do Chrámu Nejsvětější Trojice v Gorlicích v Polsku, kde jsou dodnes uloženy na pravé straně chrámu.
Místo doslovu
Po popravě svatého Maksyma polská inteligence v Gorlicích s radostí ukazovala místo, kde byl svatý Maksym popraven. Ukazovali na stopy po kulkách a smáli se se slovy: „Tady zastřelili toho schizmatického kněze!“
Manželka svatého Maksyma byla nejprve propuštěna z vězení, avšak poté znovu zatčena. Nejprve ji věznili ve vesnici Rzepnik a následně opět v Gorlicích. Z Gorlic ji odvezli do strašlivého koncentračního tábora Talerhof. Tam, uprostřed strašlivého utrpení a hladu, porodila syna, kterému při křtu dala jméno po otci – Maksym. Matka i syn přežili otřesné podmínky Talerhofu a poté se vrátili do Ždyně. Nakonec našli domov na Podkarpatské Rusi. Maksym Sandovič mladší, syn mučedníka, časem absolvoval teologický seminář ve Varšavě, oženil se a přijal pravoslavné kněžské svěcení. Před druhou světovou válkou působil jako duchovní ve vesnici Banica v oblasti Lemkoviny.
V roce 1922 získal Timotej Sandovič, otec svatého Maksyma, od úřadů nové Polské republiky oficiální povolení k exhumaci ostatků svého umučeného syna a k jejich přenesení na hřbitov ve Ždyni, kde byli pohřbeni i jeho předkové. Po značném úsilí hrobníků se podařilo rakev svatého Maksyma nalézt. Půda byla tak podmáčená, že z těla zbyly jen kosti, přesto Timko dokázal poznat kožené boty, které si mučedník koupil pouhé dva dny před svou popravou.
Při opětovném pohřbení ostatků svatého Maksyma nebyl přítomen žádný pravoslavný kněz, který by obřad vykonal; ostatně je nepravděpodobné, že by řeckokatolický kněz Durkot vůbec dovolil takovou bohoslužbu vykonat. Timotej Sandovič nakonec svého syna pohřbil vlastníma rukama. Během roku byl nad hrobem světce vztyčen krásný mramorový pomník s nápisem: „Tento pomník vztyčili američtí pravoslavní Rusíni nad hrobem mučedníka, otce Maksyma Sandoviče, který zemřel 6. srpna 1914.“
Po celá léta byla v srdcích Lemků – lidu, za nějž položil svůj život – uchovávána památka na hrdinskou oběť svatého posvěceného mučedníka Maksyma Sandoviče.
podle článku o. Edwarda Pehaniche (OCA) „Svatý posvěcený mučedník Maksym Sandovič“, dále podle knihy Michala Boltryka „Soud nad svatým Maksymem“ a dalších literárních zdrojů
v den světcova svátku (6.9.2026) připravil, přeložil a redakčně upravil
Michal Dvořáček
Památník svatému mučedníku Maksymovi Sandovičovi na zdi domu,
kde byl v r. 1914 popraven zastřelením.
Ikos 12 (z Akathistu ke sv. muč. Maksymovi)
„Pojďte do chrámu všichni, kteří jste milovníci svátků a Kristových mučedníků, a shromážděte se dnes na památku svatého Maksyma. Neboť hle, jeho drahocenné ostatky zazářily jako ranní slunce a osvítily ty, kteří seděli v temnotě, zatvrzelá srdce hříšníků. Proto mu s jásáním zpíváme takto:
„Raduj se, jenž jsi přehlédl vše krásné na tomto světě.
Raduj se, Boží vyvolenče.
Raduj se, zbožné pravidlo víry.
Raduj se, jenž jsi věrně a bez narušení zachovával všechna přikázání Páně.
Raduj se, jenž jsi slavnější než králové a císaři.
Raduj se, jenž jsi statečně nesl jho Kristovo.
Raduj se, jenž jsi odmítl všechny pomíjivé svody tohoto světa.
Raduj se, jenž jsi se Pánu obětoval v oběť živou.
Raduj se, učiteli božsky krásné pravdy.
Raduj se, neboť skrze tebe je oslavováno přesvaté jméno Páně po vší zemi pod sluncem.
Raduj se, přímluvce náš před Nejsvětější Trojicí.
Raduj se, statečný mučedníku, přičtený k slavnému zástupu spravedlivých.
Raduj se, největší Maksyme, přímluvce trpících a ponížených.“
Modlitba
Ó svatý posvěcený mučedníku Maksyme! Nyní jsi účastníkem nekonečné blaženosti v nebi, kde přímo nazíráš tvář Kristovu ve slávě, naplněný Jeho nehmotnou blahodatí. Proto tě uznáváme jako ochránce utlačovaných a trpících a vroucně tě prosíme: modli se k našemu Pánu a Bohu Ježíši Kristu, aby naplnil srdce lemkovského lidu láskou k jejich Církvi a neochvějností v zachovávání víry jejich vlasti, aby jejich srdce nezatvrdla, aby na ně heretičtí vlci nezaútočili a nesvedli je na scestí a neroztrhali je na kusy, ani aby je lstivost a zlomyslnost démonů nesvedly z cesty do bezvodé pouště bludu. Ano, otče, Bohem milovaný! Pozdvihni ruce k Nejvyššímu a pros Ho, aby nám daroval pokoj a blahé prospívání, aby bezbožní neřekli: „Kde je jejich Bůh?“ Neboť svým odvážným vyznáním jsi se stal velkým přímluvcem za všechny, kdo ctí tvou svatou památku a kdo přicházejí k tvým drahocenným ostatkům. Vždyť ty neustále prosíš Krista, aby nám udělil pokoj a smiloval se nad našimi dušemi. Amen.“
Užitečný odkaz:
