Reminiscence na nezapomenutelnou cestu po jižní Itálii
Téměř každý pravoslavný věřící ví, že v Bari se nacházejí ostatky sv. Mikuláše. Jsou uloženy v Bazilice di San Nicola, která byla postavena na počest světce a pro uchování Jeho relikvií přivezených z Myry v roce 1087. Do tohoto jihoitalského přístavního města se proto po celý rok sjíždějí věřící z celého světa, neboť svatý Mikuláš, označovaný v pravoslavné tradici za divotvůrce, je mimořádně ctěný a uctívaný.
Letos jsem se rozhodla zavítat do Bari i já. A to nejen ze stejného důvodu jako ostatní poutníci, ale také proto, že jsem chtěla poznat další krásná místa na jihu Itálie. Zcela neplánovaně jsem se v Bari ocitla ve správný čas. V době, kdy celé město slaví přenesení ostatků svého patrona. Samotný svátek připadá na 9./22. května (22. května podle starostylního kalendáře), avšak oslavy v Bari probíhají tři dny. Oficiální program je pro veřejnost zahájen 7. května večerním historickým průvodem v dobových kostýmech Corteo Storico. 8. květnu vévodí mořské procesí, kdy je socha sv. Mikuláše dopoledne nesena městem k moři, poté je přenesena na loď a na závěr dne se slavnostně vrací zpátky do baziliky. 9. květen je významný především otevřením sarkofágu ke sběru sv. myra, které zázračně vyvěrá z ostatků sv. Mikuláše. Obřad odběru svaté many, jak tuto tradici nazývají Italové, probíhá jednou ročně, a to přesně v den svátku přenesení ostatků. Můj nabitý itinerář mi z těchto slavností umožnil být pouze na molu San Nicola, kde jsem mohla i přes intenzivní déšť a vítr zažít staleté žehnání moře a za stupňujícího se zvuku lodních sirén doslova triumfálního naložení sochy na loď. Ani extrémně nepříznivé počasí, které by asi jinde poslalo lidí domů, nezlomilo vůli obyvatel města Bari v tak hojném počtu vyprovodit svého patrona hrdě a slavnostně na moře.
Procházka a zázrak v Monopoli
Ještě více nečekaný zážitek jsem si ze svého putování odnesla z malého městečka, vzdáleného od Bari přibližně 40 km směrem na jih. Monopoli, ležící na břehu Jaderského moře, mě oslovilo již doma svými fotografiemi, které mě nadchly elegantními bělostnými domy vystupujícími z tyrkysového moře. Netušila jsem však, jak vzácný poklad toto rybářské městečko ukrývá ve svých útrobách. Hned při úvodním seznámení s historickým centrem můj zrak upoutala v byzantském pojetí ikona Bohorodice vsazená do zdí domů. Věděla jsem, že jih současné Itálie byl i po Velkém rozkolu z roku 1054 pod vlivem Byzance se silně řeckým etnickým a kulturním charakterem. Ikonu jsem tedy považovala za historický artefakt a stopu byzantské duchovnosti v jižní části Apeninského poloostrova. Ovšem další průzkumná procházka městem mi mou interpretaci korigovala. Tutéž ikonu Bohorodice jsem objevila vyvěšenou na balkoně, nalepenou na skle běžného auta, zobrazenou na lodích, kotvících v přístavu či vsazenou do nově postaveného moderního domu. Okamžitě jsem pochopila, že ikona nepředstavuje jen pozůstatek dávné minulosti, ale symbolizuje živou a přítomnou víru. A tak jsem se začala pídit po jejím záhadném původu. Všeznalý internet mi hned poskytl informace, které mě doslova ohromily. Podle tradice se byzantská ikona dostala do Monopoli na voru v roce 1117. Její příchod byl předpovězen ve snu kostelníkovi Mercuriovi v době, kdy Monopolané nemohli dokončit stavbu nového chrámu, protože jim došel materiál. Bohorodice Merkuriovi sdělila, že klády najde v přístavu. Třikrát se musela zjevit, aby byla vyslyšena. Biskup Romualdo, kterému Mercurio své noční vidění popsal, byl k tomuto zjevení velmi skeptický a prohlásil sen za výplod fantazie. Nakonec kostelník Bohorodici uposlechl a šel do přístavu. Tam skutečně objevil vor nesoucí její ikonu. Trámy z něj byly použity k položení střechy. Byzantská ikona Bohorodice, která patří k typu Odigitrie – Bohorodice ukazující na Krista jako na cestu ke spáse, začala být uctívána jako Madonna della Madia a stala se patronkou Monopoli. V Apulii se k ní rozvinula silná mariánská kultovní úcta, stejně jako u ostatních ikon byzantského původu v jižní Itálii, což mi odhalila až tato cesta. Zázračná ikona Bohorodice / Madonna della Madia se nachází v katedrální chrámu v historickém centru. Ikona je umístěna vysoko nad hlavním oltářem a dominuje celému chrámovému prostoru. Relikvie voru, na kterém ikona připlula, je uchovávána ve skříní v první kapli napravo. Uvádí se, že tyto trámy nejsou napadeny červotočem a při hoření vydávají vůni. Připomínka nelezení Madonny della Madia na voru se slaví 16. prosince; podle tradice totiž ikona připlula v noci z 15. na 16. prosince.
Byzantské dědictví ve skalách
Další místo, které jsem během své cesty navštívila, dávalo tušit, že se s podobným objevem potkám znovu. Skalní poklad v sousední Basilicatě, který za poslední roky proslavila zejména filmová tvorba, netřeba dlouze představovat. Vápencové město Matera – staré asi jako celá lidská civilizace – bylo díky rozsáhlému systému skalních prostor a labyrintu uliček, zapsáno v roce 1993 na seznam světového dědictví UNESCO. Kvůli sociálně-ekonomické chudobě bylo ještě v 50. letech minulého století označováno za ostudu Itálie.[1] Materiální nedostatek však vyvažovalo duchovní bohatství. První byzantský pozdrav v historické čtvrti Sassi, který mě přivítal, byl hned v Duomo di Matera, katedrále zasvěcené Madoně della Bruna a sv. Eustachovi. Byla jsem překvapená, že v románské bazilice s barokním interiérem spatřím fresku Madony, patronky Matery, s čistě byzantskými rysy opět typu byzantské Odigitrie, a to tím spíše, že tato freska vznikla až ve 13. století a je připisována středověkému malíři Rinaldu da Tarantovi. Další silnou vizuální byzantskou stopu jsem našla v chrámu Santa Maria de Idris propojeném s kryptou San Giovanni a bývalém klášterním komplexu Madonna delle Virtù a San Nicola dei Greci. Název Idris je odvozen opět od byzantského typu Bohorodice Odigitrie. Místní si spojili toto pojmenování s vodou. V průběhu staletí se v lidové tradici vyvinul specifický místní kult Madony de Idris, kterou věřící uctívali jako dárkyni vody. Déšť v suchém skalním a později i přelidněným městě byl tekutým zlatem. Místní lidová zbožnost byla natolik hluboká, že ženy v době sucha chodili po kolenou k oltáři, aby si vyprosily milost v podobě životodárné vody. Ačkoliv fresky v kryptě mají jasné rysy byzantské ikonografie, jsou v nich již zakomponované latinské prvky. Dokonalým příkladem je Pantokrator, nad nímž je napsáno „Mundi Salvator Simil et Sum Lucis Amator v překladu: „Spasitel světa a zároveň milovník světla“. Obdobně i původní Bohorodice Odigitrie prošla vizuální i významovou proměnou. Pod vlivem latinizace, drsných přírodních a těžkých životních podmínek se z Ní stala Santa Maria de Idris, dárkyně vody, zobrazená se džbány. Bývalý klášterní komplex Madonna delle Virtù a San Nicola dei Greci je dalším významným svědectvím řecko-byzantského vlivu a dokládá silnou přítomnost byzantských mnichů v regionu. Východní architektonická a liturgická dispozice, která je patrná zejména z uspořádání prostoru a dobových fresek, potvrzuje řecko-byzantskou duchovní tradici. Takových skalních kostelíků je však v Mateře a zejména za městem v Parku Murgia Materana mnohem více. Uvádí se až kolem 150–160. Ale ty si nechám na příště. Letos to bylo první seznámení, při němž jsem taky zjistila, že pokud chci do rezervace, musím mít pohorky. Jinak mě nepustí. Chcete-li tedy vidět skalní kostelíky mimo Materu, zabalte si kvalitní obuv, bílé botasky nemusí stačit.
Bari – společné místo
Ale abych se vrátila k původnímu záměru své cesty, mým vlastně jediným duchovním cílem bylo uctít svatého Mikuláše v chrámu, kde jsou uloženy Jeho ostatky. Má cesta však byla nečekaně obdarována novými duchovními objevy a poznatky. I v samotném Bari, když jsem mířila do baziliky di San Nicola a kráčela starým městem (Bari Vecchia), často na mě ze zdí v podobě ikon či sošek shlížel svatý Mikuláš. Nebyl jediný, mou pozornost opět upoutala ikona Bohorodice, které v Bari neřeknou jinak než Madonna di Costantinopoli. Podle tradice se ikona do apeninského přístavu dostala v 8. století během hereze obrazoborectví. Současný obraz Madonny, který je uchováván v barijské katedrále svatého Sabina, však pochází pravděpodobně z roku 1500 a je Její kopií.
Proč jsem se rozhodla o tom všem napsat? Protože jsem o byzantském dědictví, které zůstalo stále živé i přes tisíciletý rozkol, nevěděla. A teď nemám na mysli společnou církevní historii do roku 1054, která zanechala oběma tradicím společné svaté. Ale nezaniklý byzantský odkaz, jenž se i přes nové podmínky přirozeně prohloubil do hluboké úcty. Putování po Apulii a Basilicatě mi připomnělo paralelu s šaštinským mariánským kultem na Slovensku. Historik Bojan Radovanović ve své studii Srbi medzi Dunajom a Karpatami uvádí: „Azda najkrajší dar, ktorí Srbi mohli dať Slovákom, sa viaže k zjavenie kultu v Šaštíne. Známa je príčina uctívania Šaštínskej Matky Božej, ktorá je podľa najstaršej tradície spätá s menom Angeliny Bakić, dcery srbského vojvodcu. Ona dala roku 1564 vyhotoviť Milosrdnú sochu“.[2]
Snad nebude moc troufalé a neskromné, kdy řeknu, že k obdobným byzantským darům by se mohly připodobnit i duchovní poklady, které se mi podařilo najít na své cestě po jižní Itálii.
tf
Poznámky pod čarou:
[1] Pokud Vás zajímá, jak žili lidé v Basilicatě v 1. polovině minulého století, přečtěte si autobiografický román od Carla Leviho Kristus se zastavil v Eboli.
[2] Cit. dle CEROVIĆ, L: Srbi u Slovačkoj, Novi Sad 2015, s. 50.
Fotogalerie:
