„Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti.“
Ve čtvrteční podvečer byla v našem Chrámu Pokrovu Přesv. Bohorodice na Kolaříkové ul. od 18 hod. konána první přednáška z cyklu velkopostních zamyšlení nad předem připravenými tématy z pravoslavné teologie a duchovnosti.
První přednáška nesla název „Písmo svaté v souladu s pravoslavnou církevní tradicí“. Po modlitbě k Utěšiteli, Duchu pravdy, kterou jsme se modlili v čele s otcem Jozefem a otcem Davidem, bylo předáno slovo br. Michalovi, který si na přání o. Jozefa připravil svou úvodní přednášku zaměřenou na Písmo svaté, jeho význam, vznik posvátného kánonu a propojení Písma a Tradice. Snahou přednášejícího bylo stručným, ale podnětným způsobem vyzdvihnout význam pravoslavného učení o svaté Církvi a hlavních zdrojích Božího zjevení, jimiž jsou Písmo svaté a svatá Tradice čili ústní podání.
Problematika vzniku církevního kánonu Písma svatého patří k velmi působivým projevům „sobornosti“ svaté Kristovy Církve, která hlasy a písmy jejích svatých, jak osob, tak místních či všeobecných sněmů, s konečnou platností na Pátošestém (Trullském) sněmu v Konstantinopoli v roce 692 potvrdila již definitivně završený a úplný kánon Bible v souladu s pravoslavnou tradicí, který vznikal postupným církevním zráním a skrze díla svatých Otců, až dospěl do své závěrečné a úplné fáze, takže všechny knihy v tomto „kánonu“ vyjadřují knihy svaté, kanonické, božské a Bohem vdechnuté a mohou být důvěrně přijímány k poučování, liturgické praxi a nikdy nekončícímu růstu ve víře.
Závěr přednášky patřil několika praktickým a zvídavým dotazům, které zazněly z úst přítomných účastníků a které dodaly této novodobé farní události ve skrze praktický rozměr. Předmětem diskuze byly např. originální církevní jazyky, problematika překladů anebo teologická hloubka a duchovní krása církevní slovanštiny.
Otec David rovněž potvrdil důležitost společného pronikání Písma svatého a církevní Tradice, jež mají hluboký význam pro naši spásu a jež jsou spolu, jedna s druhou, neoddělitelně propojeny.
Závěrem děkujeme všem přítomným, z nichž někteří přijeli až zdaleka a obětovali jeden ze svých volných večerů našemu prvnímu velkopostnímu zamyšlení. Pevně věříme, že jste odjížděli duševně obohaceni a povzbuzeni novými setkáními.
Těšíme se na Vás i při nadcházející přednášce, která bude zaměřena na úctu pravoslavných křesťanů k Přesvaté Bohorodici a která se bude konat opět ve čtvrtek dne 19. března 2026.
Sláva Bohu za vše!
br. Michal Dvořáček
Děkujeme br. Maksymovi a sestře Taťáně za pořízené fotografie.
Užitečné odkazy:
PÍSMO SVATÉ V SOULADU S PRAVOSLAVNOU CÍRKEVNÍ TRADICÍ
„Mnozí recitují božská Písma, jiní je slyší recitovat, ale jen málo je těch, kteří dokáží správně pochopit význam a pojem toho, co recitují. Mnozí někdy prohlašují, že to, co je v božských Písmech řečeno, je nemožné, a někdy je považují za zcela neuvěřitelné, nebo je dokonce nesprávně alegorizují (interpretují alegoricky) a soudí, že to, co je řečeno v přítomném čase, se stane v budoucnosti, zatímco to, co je zmíněno o budoucnosti, vnímají jako to, co se již děje a děje se denně. A tak nepředkládají správný úsudek ani pravdivou diagnózu v božských a lidských věcech“ (sv. 19A, s. 469).
„Jak tedy poznáme, zda je Kristus v nás, a jak se máme zkoumat, abychom se to naučili? Vybíráním slov z božského Písma a jejich porovnáváním jako zrcadel v našich duších v nich uvidíme celé sami sebe.“ (sv. 19C, s. 137)
„Nic jiného není tak prospěšné pro duši, která si volí dnem i nocí studovat Boží zákon, jako zkoumání božského Písma. Neboť v něm je skryt význam milosti Ducha, která naplňuje duševní smysl duše každou rozkoší, zcela ji pozvedá od pozemských věcí a ponížení věcí viditelných a činí ji andělskou a sdílející společný život se samotnými anděly“ (sv. 19C, s. 229).
„Získej Boha a nebudeš potřebovat knihy (slovo sv. Symeona Zbožného)“ (sv. 19C, s. 503).
(Svatý Simeon Nový Theolog)
Souhrnně o Písmu svatém a posvátné Tradici Pravoslavné církve
Písmo svaté je součástí posvátné Tradice a posvátná Tradice je Zjevením Boha, které bylo „jednou provždy předáno svatým“ (List Judův 1,3) v den Letnic (tj. Svaté Padesátnice) a zůstává jako neocenitelný poklad, který je uchováván v Církvi. A Církev není abstraktní pojem, ale společenství svatých s Kristem.
Svatí Otcové jsou vyjádřením a nositeli tohoto svatého odkazu, jsou pokračováním svaté Padesátnice v dějinách.
Když říkáme Boží zjevení, máme na mysli především zjevení samotného Boha člověku.
Bůh zjevuje sebe a svou vůli čistým a svatým lidem, protože to bylo nutné pro spásu.
Toto Zjevení předali svatí svým duchovním dětem.
Proto je Zjevení úzce spjato s pravoslavným učením. Učení je jedna věc a tradice druhá.
Tradice není jen učení a předávání Zjevení z jedné generace na druhou, od svatého k jeho duchovním dětem, ale je to především duchovní uvedení do života Církve, účast na zbožštění. Tradice je neustálou energií Ducha svatého v Církvi.
Kdo se sjednotí s Církví a žije v ní, je proměněn, znovuzrozen a tímto způsobem přijímá Tradici, ba co víc, sám se stává součástí Tradice.
Místem pravoslavné tradice je tajemství Církve.
Pokud je však Písmo izolované od pramene posvátné Tradice, nelze jej správně pochopit žádným vědeckým výzkumem.
Jinými slovy, kdyby různí falešní bratři neobviňovali apoštola Pavla, možná bychom neměli mnoho listů a mnoho výkladů duchovního života; to však neznamená, že bychom je neznali, nebo že by Duch Svatý v Církvi přestal působit, nebo že by Církev zanikla.
Písmo svaté je jedním z aspektů této Zjevení – této posvátné církevní Tradice.
Existují i další aspekty posvátné Tradice.
Jsou to díla svatých Otců, rozhodnutí všeobecných a místních sněmů, svaté Tajiny, ale také bohoslužby Církve.
Díly tradice nebo jejími projevy jsou také liturgické umění, hagiografie, byzantská hudba atd.
Proto my pravoslavní ctíme tyto projevy tradice, protože nám je předali svatí.
Nestávají se však autonomními, neoddělují se od Církve, ani nejsou absolutizovány.
Všechny projevy liturgického umění, zvyky lidové zbožnosti a další prvky pravoslavného života nabývají skutečné hodnoty, jestliže jsou spojeny s liturgickou atmosférou a zejména s vnitřním životem Církve, kterým je pokání, zkroušenost, dojetí, bdělost…
Slova „Písmo svaté“ označují Bohem vdechnutou (čili inspirovanou) a vůbec tu nejposvátnější knihu, kterou Duch Svatý zaznamenal skrze ruce lidí a předal jako nejcennější dědictví lidskému pokolení.
V Novém zákoně se božsky inspirované knihy Starého zákona nazývají „Písmo svaté“ nebo jednoduše „Písma“ či „Písma svatá“.
Tentýž Pán mnohokrát použil slovo „Písmo“ nebo ekvivalentní sloveso „napsáno“ k charakteristice knih Starého zákona jako inspirovaných a absolutně spolehlivých děl (Matouš 12,42, Marek 12,10, 24, Lukáš 24,27, 4:4, 8, Jan 2,22; 11,35, Skutky 8,32, Řím. 1,2, Galatským 3,10, 13, 22, Jakub 2,8, 1. Petrův 2,6 atd.).
Ve Starém zákoně se jim říká „Bible svatá“ nebo „Svaté knihy“ (2. Makabejská 8,23, 1. Makabejská 12,9, Daniel 9,2 atd.).
Bible svatá se také nazývá „Závěť“ (zastarale též „kšaft“). V češtině používáme v souvislosti s knihami Písma svatého spíše výraz „Zákon“.
Slovo závěť obecně znamená písemné prohlášení, psané ručně nebo v přítomnosti notáře, před důvěryhodnými svědky, o něčí vůli ohledně způsobu nakládání s jejím majetkem. Znamená také závěť a závazek osobnosti vůči živým nebo potomkům. Za třetí, znamená platnou dohodu mezi dvěma osobami (Genesis 12,27; 32, 1. Královská 23,18, Izaiáš 12,15 atd.).
Písmo svaté je nazýváno smlouvou, především jako dohoda mezi Bohem na jedné straně a lidmi na straně druhé, v níž Bůh slíbil svou ochranu a dary a lidé se zavázali podřídit se Jeho vůli (Gn 9,11; 17,7; Ex 19,5; 6; 23,22; 24,7; 8; Deuteronomium 7,9; 12 atd.).
Za druhé se jedná o opatření dobrých věcí ze strany Boha vůči lidem (Ex 6,4; Soud 6,1 atd.).
Za třetí a co je nejdůležitější, termín Smlouva se používá k vyjádření Boží vůle, božské vůle (Gn 17,9.10; Ex 34,27; Dt 4,13.14; Ef 2,8-21; Ž 59,16; 64,8; Iz 59,21; Skutky 7,8 atd.).
Bůh ve své nekonečné dokonalosti je jediným absolutním a absolutně autentickým zákonodárcem, který hlásá svou božskou vůli jako zákon upravující vnitřní stav i vnější život lidí a zároveň oznamuje spravedlivé „posouzení“ (výsledku nějaké činnosti), které je odměnou pro spravedlivé, ale trestem pro nekajícné a bezbožné (Iz 1,18.19; Mt 12,46; Ř 2,9-11 atd.).
Písmo svaté se dělí na dvě velké části: Starý zákon (SZ), který obsahoval inspirované (Bohem vdechnuté) knihy Mojžíše, proroků a dalších Bohem inspirovaných pisatelů z doby před Kristem, a Nový zákon (NZ), který zahrnoval díla apoštolů, od Matoušova evangelia až po Zjevení Jana evangelisty.
Pokud jde o časové období, ve kterém byly oba Zákony napsány, je známo, že knihy Starého zákona byly sepsány od 15. do 2. století př. Kr., zatímco knihy Nového zákona byly sepsány v 1. století po Kr., a konkrétně v období kratším než padesáti let, s největší pravděpodobností od roku 50 do roku 90 po Kr.
