„Pro mě je totiž chrám mým domovem…“
Otec Nikolaos nevěděl, co znamená ráno se napít anebo nepřetržitě a hluboce spát. On měl naopak takový jeden svatý zvyk, a sice vzpomínat nejprve jména zesnulých a pak celé hodiny jména živých. Během těchto hodin vždy stál, často se postil, nebo se postil celé dny, a byl často vyčerpaný.
Podle svého zvyku nejprve vzpomínal jména patriarchů, pak metropolitů, kněží, diákonů a pak četl stovky vzpomínkových lístečků se jmény různých křesťanů, které mu lidé dali a které on nosil trvale u sebe, aby se modlil za jejich zdraví a spásu. Umístil je do takových dvou velkých šátků a po jejich svázání napříč je neustále držel na hrudi. V jednom šátku měl stovky jmen zesnulých. A v druhém těch živých.
Jednou se ho někdo zeptal:
„Co je to za šátky, které nosíš na hrudi, dědečku?“
A on odpověděl:
„To jsou moje dopisy a smlouvy. Mám je jako svůj majetek.“
„A proč jste pořád v chrámu, otče Nikolae?“
A otec Nikolaos odpověděl protiotázkou:
„Mimochodem, pane Spyrosi, když otevřete svůj obchod na ulici Ermou, proč tam trávíte celé hodiny?“
„Je to snad totéž, otče Nikolae?“
„Ano, a ještě důležitější! Pro mě je totiž chrám mým domovem a bohoslužby mým pokrmem. Řekněme moje snídaně, oběd a večeře!“
Zdroj: Του Αγίου Παϊσίου Αγιορείτου
připravil Michal Dvořáček
