Podle učení starce Porfýrije (Kavsokalyvita)
To, co starce Porfýrije Kavsokalyvita[1] charakterizovalo nejvíce, byl jeho osobitý a současně originální přístup, který zaujímal ke každému věřícímu. Starec Porfýrij promlouval podobně jako starec Paisij do lidské duše a podle duchovního stavu toho kterého věřícího navrhoval moudrá a praktická řešení pro jeho život. Podobně radil i těm, kteří za ním přišli, aby jim ulehčil od starostí a pochybností, zda zvolit mnišský život či zda se rozhodnout a přijmout život manželský.
Starec Porfýrij jim tehdy říkal: „Všechno patří Kristu, minulost, přítomnost i budoucnost, v nichž se projevuje Boží prozřetelnost, která se děje i v případě té nejmenší a nejnepatrnější věci v našem životě. Možná, že brzy založíš rodinu, nebo se zasvětíš (Kristu) pro mnišský život. Je však také dobře možné, že se nestane ani jedno, ani druhé, a ty zůstaneš doma, jak je tomu právě teď.“[2]
Starec přitom nikdy nenechal pochybujícího a nešťastného člověka v úplné bezradnosti. „Můžeš se zachránit i takto,“ říkával starec s odkazem na daný stav, v němž se věřící nacházel, a dodával: „musíš především milovat Krista, neboť on přinese řešení, které pro tebe bude nejvíce užitečné, a promluví o tom jasně do tvé duše. Příliš se proto nermuť.“[3] Z výše uvedeného citátu je patrno, že pro Hospodina neexistují žádné neřešitelné situace, neboť On je všemocný a miluje své stvoření, a proto žádná dobrá duše nezůstane před Bohem v nesnázích, má-li lásku k našemu Pánu a upřímně touží se s ním sjednotit. Když starec Porfýrij hovořil o mnišské cestě v protikladu k cestě manželského života, říkával: „Před Božím zrakem má stejnou váhu jak manželství, tak mnišství, je pouze důležité, aby lidé žili a plnili Boží přikázání.“[4]
Starec Porfýrij dokázal díky svému jemnému a vzácnému duchovnímu daru rozlišování (dobra od zla) vyřešit i další složitý případ, s nímž za ním jednou přišel nějaký otec spolu se svým synem, který se chtěl stát mnichem, ačkoli mu v tom jeho otec vytrvale bránil. Starec Porfýrij jim proto při této příležitosti vyprávěl příběh o jednom otci, který rovněž bránil svému synovi, který se rozhodl pro mnišskou cestu. Jelikož mu však jeho otec bránil a vyhrožoval, syn otcovu nátlaku nakonec podlehl a oženil se. Kvůli velkému zármutku a pochybnostem, jež tohoto syna (podle starcova vyprávění) sžíraly, nakonec velmi těžce onemocněl, a poté, co u něj lékaři objevili rakovinu, tento mladý muž nakonec zemřel. Zanechal po sobě ženu a děti. Starec Porfýrij zdůraznil, že „odpovědným za synovu smrt byl především jeho otec, který nectil synovo svobodné rozhodnutí, tedy svobodu, jež jako „vzácný dar“ Bůh každému z nás udělil.[5]
Po chvíli se starec Porfýrij obrátil k tomu mladému muži, který za ním se svým otcem přišel, a vyprávěl mu jiný příběh. Byl jednou jeden mladík, který se ještě před tím, než dostudoval, chtěl stůj co stůj stát mnichem, a snažil se toho dosáhnout různými způsoby navzdory vůli svých rodičů, nabádajících ho, aby nejdříve dostudoval a dozrál. On však nikoho z nich neposlouchal a utekl z domu. Stal se skutečně mnichem, avšak za několik let zjistil, že mnišství nepřijal a nemiloval upřímně, ale pouze povrchně, takže kvůli tomu nemohl obtížný mnišský život vydržet. Odešel tedy zpět do světa a oženil se, ale navzdory tomu, nebo snad právě kvůli tomu, co se stalo, se nyní za svou minulost stydí a nevychází z domu ven.[6] Tímto způsobem udělil starec každému z obou mužů, otci i synovi, jiný příklad, aby oba přivedl ke správnému uvažování, a navíc se za oba dva, které nakonec propustil, modlil, aby se ve všem děla především Boží vůle.Pokračovat ve čtení →
