Zdroj: Το μέγα Γεροντικόν je
Soucit je citlivostí duše dobré, blahé, která miluje svého bližního.
Milující člověk soucítí s trpícími a pokládá utrpení svého bližního za své vlastní utrpení, běží, aby mu pomohl, a cítí velkou úlevu, když jeho bližní přestane naříkat.
Takový člověk si pak nepřeje nic jiného, než aby odstranil každé neštěstí, a naopak rozšířil všude radost a nadšení do všech koutů tohoto světa.
Zdroj: Pemptousia.gr
Svatý Sergej Radoněžský (svátek 25. září / 8. října)
Kresba P. Christodoulose Fergadiotisa z knihy P. Paschose „Ο Μεγάλος Άγιος της Ρωσίας“ (Velký ruský svatý), vyd. Ακρίτας
Když jednou svatý Sergej sloužil svatou liturgii, otec Simeon, jenž sloužil v chrámu jako pomocník, spatřil, jak ze svatého prestolu vychází jakýsi plamen (světla).
Tento plamen zcela svatého Sergeje obklopil, takže to vypadalo, jako by se svatý od hlavy až k nohám celý „koupal“ v tomto nadpozemském Světle, jež osvěcovalo celý prostor svatého oltáře.
Když se svatý Sergej chystal přijmout Svaté dary, plamen se nadzvedl, zkoncentroval se do formy jakéhosi závoje a poté vešel do Svatého kalichu.
Jakmile to otec Simeon spatřil, zůstal jakoby bez dechu, zcela ohromen.Pokračovat ve čtení →
„Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Mat 7,1)
Na Svaté Hoře Athos byl jeden mnich, který žil v Karyes¹. Každý den pil, a když byl opilý, vždy před poutníky ztropil nějakou ostudu a dělal i různé výtržnosti. Když zemřel, skupina věřících pospíchala ke starci Paisijovi Svatohorci, aby se s ním podělili o radost, že tento problém nakonec zmizel.
Otec Paisij jim na to tehdy odpověděl, že o smrti onoho mnicha ví, přičemž sám viděl, jak si veškeré vojsko andělské přišlo převzít jeho duši.Pokračovat ve čtení →
Jak se může věřící zbavit starého „padlého člověka“?
Všichni cítíme, že na sobě neseme stopy „starého člověka“[1]. Jeho hlavní charakteristikou je sebeláska, to znamená nemocná a egocentrická „láska“, zaměřená na sebe. Tato sebeláska nám nedovoluje opravdově a nesobecky milovat Boha a člověka. Sebeláska také rodí další vášně. Jako vášniví lidé, jimiž ve skutečnosti jsme, se nemůžeme bezvášnivě sjednotit s jinými lidmi a věcmi. Naše vztahy se stávají vášnivými a sobeckými a brání nám v tom, abychom se opravdově radovali spolu s našimi bližními, jakož i nacházeli radost v ostatních dobrých věcech na tomto světě. To nás nakonec vede k osamělosti, k prázdnotě, do slepé uličky.
Když hovoříme o „starém člověku“, máme na mysli naše nemocné sebevědomí, kterým trpíme, jeden více, druhý méně, ale v určité míře my všichni bez výjimky.Pokračovat ve čtení →
(†) Archim. Georgios (Kapsanis)
Igumen Posvátného monastýru ctihodného Řehoře na Svaté Hoře Athos
Zdá se, že ekumenismus, tj. hnutí za sjednocení „církví“, jak se dnes projevuje, má humanisticko-antropocentrický charakter, nikoli teologický a duchovní charakter. Navíc vylučuje Víru a Tradici Církve, kterou klade stranou, a zaměřuje se více na praktické účely. Církev vidí především jako lidskou instituci, která, stane-li se takto (uměle) sjednocena, bude moci lépe čelit svým nepřátelům.
Takový přístup pak nicméně vede k tomu, že se nezohledňují základní rozdíly ve víře a duchu těchto „církví“, ale ani dějiny a vědomí Církve. Na druhé straně lze spatřovat, „jak toto velké nadšení pro jednotu vede ke vzniku jakéhosi snadného nadšení, které věří, že svým emocionálním žárem může realitu roztavit a poté ji bez problémů znovu přetvořit. Tím je ve společnosti vytvářena zase jiná, konkrétně diplomatická a kompromisní mentalita, která se domnívá, že může pomocí vzájemných ústupků smířit určité dogmatické pozice anebo všeobecný stav věcí, které „církve“ drží v oddělení“ (o. Dumitru Stăniloae).Pokračovat ve čtení →
Když tě trápí a mučí vlastní hříchy a tvé svědomí, měl bys okamžitě oslovit kněze a u něj odložit své hříchy. To je totiž jediná, ale věčně platná léčba (terapie). Nemysli si, že se můžeš zachránit sám od sebe, pouze vlastními silami. Nikoli.
Zdroj: Pemptousia.gr
Jak již bylo dříve řečeno, duchovní život a jeho cíl se nemění v závislosti na době a času. Víme, že od okamžiku prvního kázání podle svatého Evangelia až do dnešní doby se ze všech konců světa shromažďují občané jednoho a toho samého města, aby se stali dětmi Nebeského Království. Všichni občané tohoto města hovoří jedním jazykem, všichni rozumí druh druhu, protože všichni prošli jedním a tím samým životem v Pravoslaví, prošli skrze jeden a ten stejný zápas podle zákonů duchovního života.Pokračovat ve čtení →
Na poslední neděli v měsíci září (16./29.9.) připadla památka svaté Ludmily, mučednice a kněžny české, a současně babičky svatého knížete Václava. Její ikona krášlí ikonostas našeho chrámu už od doby jeho založení. Od roku 2002 se také lze poklonit jejím svatým ostatkům, které se nacházejí v kivotu její ikony. Tato první česká světice se podle slov z jejího oslavného troparu: Zjevila jako hvězda jitřní, a světlem svatosti své, den pravé bohoúcty v české zemi započala… A díky tomu se stala oporou všem, kteří se k ní obraceli, nejen za svého života, ale i po její mučednické smrti, to jest až do dnešních dní.
V den jejího svátku sloužil v našem chrámu svatou archijerejskou liturgii vysokopřeosvícený vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský.Pokračovat ve čtení →
