„Je velmi důležité mít někoho, kdo se opravdu v rodině modlí.
Modlitba totiž přitahuje Boží blahodať, takže ji pak cítí všichni členové rodiny, dokonce i ti, jejichž srdce jsou chladná.
A proto se vždy modlete.“
Zdroj: Γιῶργος Κωνσταντινούπολη
Stejně jako ten, který lační, potřebuje nějaký pokrm, a ten, který žízní, se musí napít vody, tak i každý křesťan potřebuje přijímat „chléb náš ve zdejší“, který je Božím Slovem a Přečistými Dary – Kristovým Tělem i Jeho Krví.
A jako bez jídla a vody člověk nemůže žít, to stejné platí i pro Boží Slovo a Svaté Přijímání!
Zdroj: Το μέγα Γεροντικόν
Ctihodná matka Marie Egyptská nás v našem životě provází a něžně nás vede k proměně a změně směru od hříchu ke svatosti. Zklamala jako prostitutka a uspěla jako asketa. Jde o nesmírně statečnou ženu. Navýsost inspirativní v jejím křesťanském zápase, ačkoli se mu asi nikdy nemůžeme zcela vyrovnat. Svým životem usvědčuje a současně přesvědčuje všechny hříšníky, aby zanechali skutky tmy a běželi vstříc svatosti.
Ať se proto nikdo nebojí slov, ale nesmiřitelných a odhodlaných (hříšných) skutků.
Svatá čtyřicátnice se pomalu blíží ke svému konci. Ctihodná Marie nám jistě pomůže, abychom se beze strachu pohybovali kupředu. Vyzývá nás, abychom znovu ve svém životě nalezli správný směr, zorientovali se, a důvěrně k nám promlouvá a svědčí o tom, že i nevěstky se chtějí stát světci…Pokračovat ve čtení →
Narodil se roku 1862 ve vesnici Herakleia ve východní Thrákii (dnešní Turecko) jako Vasileos. Jeho rodiče byli chudí a prostí lidé a jmenovali se Konstantinos a Smaragda. Už od dětství jej charakterizovala hluboká víra a láska k Církvi. Rodiče však v žádném případě nechtěli, aby jejich syn odešel do monastýru, chtěli, aby se stal prodavačem v obchodě. Nehledě na maminčiny hrozby, mladík utekl z domu a přišel do kalyvy Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve svatohorském skytu svaté spravedlivé Anny.Pokračovat ve čtení →
Církev má svůj vlastní způsob, jak překonat výzvy
My všichni uděláme to, co lidsky závisí na nás, a poděkujeme všem, odpovědným stranám, vědcům, politikům a vládě – všem těm, kteří nám vysvětlí, jak se chovat v této obtížné situaci. Aniž bychom ignorovali objektivně obtížnou realitu, my, jako lidé náležející k Církvi, máme však svůj vlastní způsob, jak si pomoci, abychom mohli posoudit, vyhodnotit a využít pro dobro všechny ty zkoušky, se kterými se setkáváme na naší životní cestě. Pojďme tedy k tomuto procesu přistupovat obezřetně a dodržovat všechna opatření – tj. ta společenská, vědecká a další, ale především mějme důvěru v Boha, Matku Boží a svaté naší Církve. Církev nás vždy učí a vyzývá nás, abychom se v těžkých dobách úpěnlivě modlili.Pokračovat ve čtení →
S požehnáním svatohorských otců se bude v pátek večer 27. března v 19.00 hod našeho času konat ve všech svatohorských monastýrech a mnišských přibytcích bdění ke cti svatého světitele a mučedníka Charalamba.
Zveme Vás, abyste spolu s námi ve svých domovech a v tomto naznačeném čase soustředili svou mysl a pozvedli ji k modlitbě svatému Charalambovi, a tímto blahým a tolik potřebným skutkem společně povznesli prosby k tomuto velikému služebníku Božímu, aby zbavil lidské pokolení od nynější pandemie.
Svatý Charalambos díky své zázračné pomoci již jednou zbavil Svatou Horu Athos od ničivé morové epidemie. Od té doby se každoročně v Protatu Svaté Hory slouží na svátek svatého mučedníka Charalamba církevní bdění a ve všech svatohorských monastýrech se jeho jméno každodenně vzpomíná při závěrečném završení bohoslužeb (tzv. odpustech).
Pro Vaši potřebu zde uvádíme „Modlitbu“ ke svatému Charalambovi a taktéž „Život“ tohoto podivuhodného světce.Pokračovat ve čtení →
Marinos Ritsoudis, poručík námořnictva řecké armády, který se odmítl účastnit se svou posádkou útoků NATO na Srbsko, zvěčněn na jedné ze zdí v Bělehradě.
(Původní zpráva ze dne 23/01/2018)
Srbský pravoslavný patriarchát udělil před rokem bývalému námořnímu důstojníkovi Marinosovi Ritsoudisovi při zvláštní příležitosti Řád Konstantina Velikého.Pokračovat ve čtení →
V těchto dnech jsme vstoupili do významného duchovního období[1], požehnané a svaté Čtyřicátnice. Svatá a velká čtyřicátnice (řec. Τεσσαρακοστή) je vpravdě obdobím duchovního dojetí[2], obdobím naplněným pokáním, slzami, vnitřní proměnou člověka směřujícího k novému předělu v jeho duchovním životě.
Naše Církev jako něžná matka, pečující o své děti, křesťany, určila toto období Svaté čtyřicátnice jako dobu obzvláštního zápasu, aby svým dětem – věřícím pomohla ještě více v jejich osobním zápase, aby se dostatečně očistili a dosáhli ještě těsnějšího vztahu s Bohem a byli učiněni důstojnými oslavit velký den světlého Vzkříšení.
Křesťané a obzvláště mniši měli toto duchovní období vždy ve zvláštní úctě a považovali ho za něco velmi posvátného, neboť se jedná o období, které představuje jak zápas duše, tak i zápas těla. Máme na mysli především zápas půstu, zápas bdění, zápas očištění a zápas za naplnění duchovních povinností, přičemž lze říci, že tento zápas je nesrovnatelně náročnější ve srovnání s jinými obdobími roku.Pokračovat ve čtení →
V čase epidemie španělské chřipky¹ na Valaаmu² v roce 1918, poslušník Simeon navštěvoval nemocné mnichy. Když se vrátil do své mnišské kelie, učinil zápis do svého deníku s pocitem předzvěsti své blížící se smrti. Přesně za pět dní na to náhle zemřel na stejnou nemoc.
Pocity z návštěvy nemocnice
Je dnes 11. září 1918 a navštívil jsem otce Paisije. Přinesl jsem mu rybíz. Celý otekl, sotva se hýbá. Začíná ztrácet paměť. Ptal se mne, jaké budou nyní svátky. Poslal mě poté, abych pozval i otce Daniela, aby s ním pojedl rybíz. Šel jsem za ním, ležel v horním pokoji, nalevo. Bolela ho hruď. To bude tuberkulóza.
Přes postel sedí na svém lůžku mnich Varnava, lokty opřený o stůl a zády obrácený k nám. Když jsem vešel a začal mluvit s otcem Danielem, ani se nehnul. Pohroužený do svých myšlenek a zcela lhostejný k tomu, co je kolem něj. Žlutý, strašně vyhublý, působí jako živá mrtvola. O čem přemýšlí? Zda o své blízké smrti a přechodu do věčnosti, nebo znovu prožívá všechny ty dojmy a pocity ze svého života, co prožil?
Ještě přes jedno další lůžko sedí a čte knihu schimonach Inokentij, který trpí tuberkulózou v jejím posledním stadiu.
Ti všichni, když byli zdravými a mladými, měli své životní cíle a naděje, ze kterých se jedny naplnily, ty druhé nikoli. Měli své radosti a zármutky, kterými se velmi znepokojovali. Jedli, pili, spali, pracovali, odpočívali… A jejich život protékal v obvyklém řečišti lidské cesty, dokud jednou nepřišla nemoc, která je přikovala k posteli. Teď jsou nemocnými, budou trpět a potom jeden za druhým odejdou do věčnosti …Pokračovat ve čtení →
Další vskutku podivuhodná událost ze života svatého Nektária Eginského, a můžeme říci, že doslova zázračná, se udála tehdy, když světec ještě jako malý Anastásios plul ke svatým místům do Svaté země. Cestovat musel lodí. A zde, na palubě malého korábu, se všechno událo…
Zpočátku se plavba odvíjela hladce, vítr byl příhodný a moře poklidné. Občas se vyskytly i menší bouře, ty ale lodi ani její osádce nikterak neublížily. Jednou se však dostala jejich loď do silné bouře, která moře roztančila tak, že se vlny podobaly spíše horám, než čemukoli jinému. K tomu se přidaly temné mraky a blesky nad obzorem, které dodávaly celému dramatu na vážnosti. Dvě noci a dva dny zápasil kapitán s rozbouřenými vlnami, ale třetí den začínal i on klesat na mysli a přestával věřit, že se loď i její cestující ještě vůbec nějak zachrání.
„Tento zápas prohrajeme, neexistuje žádná naděje,“ pomyslel si.
Předal kormidlo jednomu z námořníků a přešel na kapitánské místo.
„Záchranné čluny! Připravte čluny!“ zavolal na posádku.
„Zachraňme všechny!“ pravil zoufale.Pokračovat ve čtení →