Zázračná událost při plavbě na rozbouřeném moři
Další vskutku podivuhodná událost ze života svatého Nektária Eginského, a můžeme říci, že doslova zázračná, se udála tehdy, když světec ještě jako malý Anastásios plul ke svatým místům do Svaté země. Cestovat musel lodí. A zde, na palubě malého korábu, se všechno událo…
Zpočátku se plavba odvíjela hladce, vítr byl příhodný a moře poklidné. Občas se vyskytly i menší bouře, ty ale lodi ani její osádce nikterak neublížily. Jednou se však dostala jejich loď do silné bouře, která moře roztančila tak, že se vlny podobaly spíše horám, než čemukoli jinému. K tomu se přidaly temné mraky a blesky nad obzorem, které dodávaly celému dramatu na vážnosti. Dvě noci a dva dny zápasil kapitán s rozbouřenými vlnami, ale třetí den začínal i on klesat na mysli a přestával věřit, že se loď i její cestující ještě vůbec nějak zachrání.
„Tento zápas prohrajeme, neexistuje žádná naděje,“ pomyslel si.
Předal kormidlo jednomu z námořníků a přešel na kapitánské místo.
„Záchranné čluny! Připravte čluny!“ zavolal na posádku.
„Zachraňme všechny!“ pravil zoufale.
Anastásios se až do tohoto okamžiku nebál. Učinil znamení kříže, zašeptal modlitbu k Přesv. Bohorodici, představil si ji, jak krásně vypadá na její ikoně „Silivrijské“ z jeho dálného domova, a dodal si odvahu.
„Je to bouře, a ta pomine,“ pomyslel si.
Když ale zaslechl slova kapitána, pochopil, že existuje nebezpečí, že se loď potopí a oni zahynou. Postavil se na nohy a přemýšlel, jak pomoci, co učinit, aby pomohl v této situaci.
„Bože můj, co mám učinit,“ hlesl téměř neslyšně.
Nestačil ještě ani začít s další modlitbou, když ho napadlo, že má u sebe kříž s částečkou dřeva z pravého Kristova Kříže, který mu darovala jeho babička a který nepřestal nosit na krku.
Rychle si odepnul pásek z kalhot, sundal kříž z krku a přivázal jej na tento provizorní provaz.
Kapitán si povšiml, jak mladý Anastásios bere cosi do ruky a přichází k přídi lodi, natahuje se hluboko pod úroveň paluby a snaží se cosi ponořit do rozbouřených vln moře.
Pomyslel si, že to dítě musí každou chvíli upadnout do vln a utonout, a ze strachu se mu srdce až sevřelo. Rychle se proto vydal na příď, ale vlny jej několikrát smetly na palubu. Až napotřetí dokázal dojít až k Anastásiovi a zjevně vyčerpaný zvolal:
„Co tady děláš? Utopíš se ve vlnách!“
Anastásios se slzami v očích zakřičel:
„Můj kříž, můj kříž, ztratil jsem svůj kříž!“
Kapitán nemohl pochopit, co Anastásios říká, a proto se znovu zeptal, o co jde, jaký že kříž to vlastně ztratil.
„Můj kříž,“ zopakoval Anastásios, „můj kříž s částečkou ctihodného Kristova Kříže, který mi darovala moje babička. Když jsem pochopil, v jakém nebezpečí jsme se ocitli, přivázal jsem svůj kříž na pásek od kalhot a ponořil jej do mořských vln. Pak se ale kříž ztratil,“ pravil Anastásios s pláčem.
Když kapitán vyslechl dítě, začal postupně chápat zázrak, který se právě udál.
„Stal se zázrak,“ pomyslel si. Uvědomil si, že během té krátké doby, co přecházel z jedné strany lodě na druhou, se moře uklidnilo!
„Stal se skutečný zázrak!“
Rozběhl se podél boku lodi a očima zkoumal vodu, zda v ní nezahlédne kříž. Pak se ale vrátil zpět k Anastásiovi.
„Neplač, mé dítě, Bůh nedopustí, aby se tvůj kříž ztratil. Uvidíš.“
Oba dva začali svým zrakem prohledávat moře. Teď již tiché a zklidněné, ale ve své hloubce tmavé a tajemné. Později se kapitán vrátil zpět ke kormidlu a Anastásios se schoulil do jednoho rohu lodě. Všichni ostatní, přítomní na lodi, mluvili o zázraku.
„Bůh se nad námi slitoval,“ říkali jedni. „Svatý Mikuláš pomohl,“ pravili druzí. „Panagia vyslyšela naše prosby,“ přemýšleli další.
Když byli všichni zabráni do úvah nad zjevným zázrakem, ozval se silný náraz, jakoby v podpalubí, a pak opakovaně. Kapitán si pomyslel, že to bouře poškodila část lodi. Přikázal proto, aby námořníci spustili kotvu a dva z nich prohlédli, zda nevznikla nějaká škoda, a případně ji opravili.
Ti se snažili a prohlíželi spodní část lodi, jak mohli, ale nic zvláštního anebo polámaného neobjevili. Vyšplhali proto zpět na palubu, a když ubezpečili kapitána, že je vše v pořádku, byl vydán rozkaz k pokračování v plavbě.
Za pár hodin připlula loď do přístavu. Dřív než stačili spustit kotvu a uvázat provazy loď ke břehu, ozvaly se opět podobné dvě rány jako před tím na moři. Celá loď se zatřásla. Nebylo to pouze jednou, ale ozvaly se tři čtyři nárazy. Kapitán, zatímco cestující již opouštěli loď, vydal znovu příkaz, aby dva z námořníků prozkoumali spodní část lodi a zjistili, co se vlastně stalo.
„Všechno je v pořádku, kapitáne,“ zavolali námořníci. „Jen jakýsi malý kříž je zachycen ke konstrukci lodi. Jako by ho tam někdo připevnil,“ pravili námořníci.
„To je ten kříž, kříž s částečkou svatého Kristova Kříže,“ zvolal kapitán. „Rychle zavolejte toho chlapce zpět.“
Námořníci utíkali, aby ještě zastihli odcházejícího Anastásia, a sdělovali mu novinu. A když také kapitán zahlédl v dálce malého Anastásia, jak s jedním malým kufrem opouští přístav, začal křičet z kapitánského můstku a cítil při tom nepopsatelnou radost:
„Pojď zpět, Kefalasi! Kefalasi! pojď zpátky. Křížek! Našel se tvůj křížek!“
A s tímto křížkem s částečkou ctihodného Kristova Kříže se sv. Nektários již nikdy nerozloučil a později jej nosil zavěšený na své černé mnišské říze.[1]
MD
Poznámka pod čarou:
[1] Podle jedné verze se tehdy jednalo o bouři při plavbě ze Silivrie (v Thrákii) na ostov Chios, kam Anastásios cestoval i se svou rodinou. Jiné prameny hovoří právě o jeho pouti do Svaté země, kam se vypravil poklonit místům spojeným se životem, útrpnou smrtí a následným slavným vzkříšením Pána Ježíše Krista. Výše uvedená parafráze vychází z příběhu o pouti ke Svatým místům, vylíčeného v knize Anny Jakovu, řecké autorky knih pro děti: „Kdysi byli dětmi. Svatý Nektários.“ Více viz ΙΑΚΟΒΟΥ, Α. Ήταν κάποτε παιδιά. Ο Άγιος Νεκτάριος (1846–1920). Vyd. Άθως. Παιδικά. 2. vyd., Αθήνα, 2009, s. 36–42.
Více o životě sv. Nektária Pentapolského:
http://pravoslavbrno.cz/wp-content/uploads/2018/02/Sv.-Nektários-Eginský-divotvůrce.pdf
