Církev není pouze jedna, ale také jedinečná.
V Pánu Ježíši nemůže existovat mnoho těl, a stejným způsobem v něm nemůže být mnoho různých církví.
V tomto boholidském těle je Církev jedna a současně jedinečná, stejně tak i Bohočlověk Kristus je jediný a jedinečný.
Z tohoto důvodu různá rozdělení čili rozkoly uvnitř Církve jsou předně a ontologicky věcí zcela nemožnou.Pokračovat ve čtení →
naše Církev již po dobu dvou tisíc let předává Blahodať svých tajin svým vlastním, tolik známým a zároveň požehnaným způsobem, aby „vyléčila a uzdravila duši i tělo“.
Naši Církev nikdy příliš netrápila moderní logika neuctivých pochybností, ale naopak každý den žila a nadále žije svou zkušeností, která potvrzuje tento velký zázrak.
Je možné, aby božské Přijímání způsobilo nemoc nebo byť jen nepatrnou zdravotní újmu?Pokračovat ve čtení →
Podle starce Georgia Grigoriatského by měl být dnešní den, to znamená Neděle zasvěcená svátku a oslavě Pravoslaví, „dnem vděčnosti“, vděčnosti nás pravoslavných vůči Bohu a Přesvaté Bohorodici, ovšem také vůči všem svatým, všem svatým vyznavačům a pravoslavným křesťanům, „kteří v průběhu staletí zachovali pravoslavnou víry díky svým mnoha zápasům, pronásledováním a mučením,“ zejména pak ve složitém období pronásledování ctitelů ikon, v době ikonoklasmu[1], trvajícím přibližně sto let.[2]
„Kolik z nich bylo uvězněno! Kolik z nich bylo posláno do vyhnanství! Kolik z nich bylo zabito! Navzdory všemu tomu však pravda zazářila a Boží blahodať se znovu zjevila v Boží Církvi.“
V tehdejší době, během více než sto let, prožívala naše Církev velký zármutek a trápení. Starec Georgios vysvětluje, že tomu tak bylo proto, že „jí chyběla její ozdoba“, chyběla v ní jej okrasa a krása! Touto okrasou Církve jsou její posvátné ikony Krista, Panagie a všech svatých. Nejde však pouze o okrasu materiální, nýbrž především tu duchovní, „neboť skrze posvátné ikony byla potvrzena velká pravda, a sice že Bůh se stal člověkem, aby člověka učinil bohem“. A tato pravda, že Bůh se stal člověkem, byla odhalena díky ikoně našeho Spasitele Krista. A podobně i skutečnost a pravda, že člověk se stal bohem skrze Boží Vtělení, se staly zjevnými díky zobrazení Přesvaté Bohorodice a svatých, kteří se stali zbožštěnými lidmi naší Církve.Pokračovat ve čtení →
Děkuji Ti, Pane Ježíši Kriste, za své nepřátele.
Požehnej jim, dej jim všechno dobré a rozmnož je.
Protože nepřátelé jsou ti, kteří mně odhalili moje nitro, když jsem ho chtěl skrýt.
Moji nepřátelé jsou ti, kteří mě nutili hledat tě, když jsem na tebe zapomněl.
Zdroj: Το μέγα Γεροντικόν
„Starče, jak mohu v době Svaté čtyřicátnice zápasit s ještě větší zdrženlivostí než jindy?“
A starec odpověděl:
„Lidé žijící ve světě dbají nyní, v době Čtyřicátnice, alespoň nějakým způsobem na střídmost, zatímco my mniši bychom k těmto věcem měli být pozorní neustále. Nicméně tou nejdůležitější věcí, které bychom měli věnovat mimořádnou pozornost, jsou vášně duše a poté i vášně těla.“
„A proč je to tak důležité?“
„No, je tomu tak proto, že když budeme upřednostňovat pouze tělesnou askezi, a nebudeme při tom řádně vést duchovní zápas za „vykořenění duševních vášní“, pak ničeho nedosáhneme.“Pokračovat ve čtení →
Úcta k půstu neznamená pouze abstinenci čili zdrženlivost od jídla,
ale spíše zanechání hříchů.
Ten, kdo půst definuje pouze jako zdržení se pokrmů,
ten ho ve své podstatě zneuctívá.
Postíš se?
Nech, aby o tom promluvily tvé skutky.
Ptáš se, jaké skutky mám na mysli?
Nuže:
Když uvidíš ubohého a nuzného člověka, smiluj se nad ním.Pokračovat ve čtení →
Světitel Makárij (Něvský), metropolita moskevský a kolomenský, apoštol Altaje (světským jménem Michail Andrejevič Parvickij – Něvský), se narodil 1. října roku 1835 v den svátku Záštity Přesvaté Bohorodice (Pokrov) ve vesnici Šapkino ve Vladimirské gubernii. Jeho otec Andrej Ivanovič sloužil jako pričetnik¹ při vesnickém chrámu Narození Přesvaté Bohorodice.
Jako dítě byl velmi slabý, takže mu nikdo nedával moc velkou naději, že zůstane mezi živými. Také proto byl hned pokřtěn se jménem Michail a v bílé křestní košilce byl položen pod svaté ikony v očekávání blízké smrti. Chlapeček však zůstal živ a zdráv, a to byl první zázrak v jeho životě. Blahodatná pomoc Boží a Záštita Bohorodice jej nikdy neopustily. Jeho první hodiny života jako by předobrazily jeho pozemskou cestu, po celý svůj dlouhý život, dokonce i jako hierarcha ve vysokém postavení, žádal od života tak málo, nebo skoro vůbec nic, a tak málo a slabě byl připoután ke všemu pozemskému. Jeho rodina zakoušela těžké zkoušky, ztráty i nouzi. Především tehdy, když rodině shořel dům. Celá početná rodina poté několik měsíců žila v těsné církevní strážnici.Pokračovat ve čtení →
Jméno Ježíše Krista, které vzýváme v modlitbě, obsahuje v sobě samostatně existující a samostatně působící obnovující sílu.
Nedělejte si proto starosti s nedokonalostí a vyprahlostí vaší modlitby, ale s vytrvalostí očekávejte plody opakovaného vzývání Božského jména.
Starec Efrém Filothejský-Arizonský
Modlitba je jednou z nejvýznamnějších a nejmocnějších sil, které napomáhají modlícímu se člověku dosáhnout vnitřní obnovy a dodávají mu fyzickou i duchovní zdatnost.
Zdroj: Elder Ephraim of Arizona
Ti, kdo pláčou pro své hříchy, dobře vědí, že naše slzy nám pomáhají, abychom získali čistotu, pokoj a blaženost pro naše srdce.
Neboť tak, jak vycházejí slzy z našich očí, tak rychle odcházejí také hříchy z naší duše.
Svatý Jan Kronštadtský