Dějiny pravoslaví/Pravoslaví/Životy svatých

Kristus vstal z mrtvých také v Jordánsku! (Al Massih Kam!)

Publikováno od autora: Michal Dvořáček / 0 komentářů

Při příležitosti svátku svatého Georgia – svatého
Jiřího Velkovítězného

Lara, Reem a Basem z Jordánska jsou pro nás důkazem opravdové lásky a nerozlučným poutem ve vzkříšeném Pánu!

Lara, Reem a Basem před chrámem sv. Georgia v Salt

Při příležitosti a vzpomínce pravoslavných křesťanů na jednoho ze svých nejvýznamnějších svatých velkomučedníků: svatého Georgia Velkovítězného, jehož svátek si svatá Církev Kristova připomněla v těchto dnech (23.4./6.5.), jsme intenzivněji než kdy před tím prožívali duchovní pouto s našimi bratry v Pánu z Jordánska.

Lara, Reem a Basem z jordánského Ammánu, kteří byli v době předvánoční na návštěvě v naší farnosti, si na nás také vzpomněli a poslali nám dojemné nahrávky vlastních zpěvů jako výraz našeho pevného přátelství, opravdové lásky a silného duchovního pouta, které nás pojí ve zmrtvýchvstalém Pánu.

Basem na těchto nahrávkách zpívá písně ke svatému velkomučedníkovi Georgiovi a rovněž hymny ke svátku Vzkříšení v arabském a řeckém jazyce.

Mám Vás tímto od nich všechny pozdravovat!

Našeho otce Jozefa, otce Marka a vás všechny, věřící pravoslavné církevní obce sv. Václava v Brně.

Jejich láska se neomezuje jen na nás, ale přesahuje naše omezené vnímání prostoru a času.

My jsme však v jejich srdcích nalezli zvláštní zalíbení. To stejné nicméně platí také o našich srdcích…

A svatý velkomučedník Georgios, který je právě v Jordánsku velmi ctěn, napomohl tomuto našemu bratrskému poutu z milosti mu od Boha dané svým zvláštním a podivuhodným způsobem.

Kéž nás svatý velkomučedník nadále chrání, vede, pomáhá a vždy se za nás za všechny pravoslavné křesťany přimlouvá u našeho Pána Ježíše Krista.Pokračovat ve čtení →

Homílie/Věrouka

Dokonalá láska zahání strach pryč…

Publikováno od autora: Michal Dvořáček / 0 komentářů

V lásce není pro strach žádné místo

V lásce není žádný strach. Láska, jež došla naplnění, zahání strach pryč,
neboť strach přináší muka. Kdo se však bojí, nedošel v lásce k naplnění.
My milujeme, neboť on první miloval nás.
(1 Jn 4,18-19)

Je zajímavé si povšimnout prvních slov, která promluvil náš vzkříšený Pán.

Pobídl ženy, které nesly myro k Jeho pomazání, aby se radovaly: „Radujte se!“

Když pak šly zvěstovati učedníkům jeho, aj, Ježíš potkal se s nimi, řka:
Zdrávy buďte (řecký originál uvádí výraz „Radujte se!“).
A ony přistoupivše, chopily se noh jeho, a klaněly se jemu.
(Mt 28,9)

Opravdu, radost je charakteristickým znakem velké události Vzkříšení až dodnes.Pokračovat ve čtení →

Homílie/Poučení z pateriků/Věrouka/Životy svatých

Láska totiž pokrývá množství hříchů… (3. část)

Publikováno od autora: Michal Dvořáček / 0 komentářů

Starec Efrém Arizonský-Filothejský

 „A takové přikázání máme od Něho, aby ten, kdož miluje Boha, miloval i bratra svého.“

(…)

Na závěr vám budu vyprávět jeden příběh.

Jde o příběh vyprávějící o oběti a životě jednoho člověka, který zachránil svého bližního.

V dávných dobách jezdily vozy, které byly taženy koňským spřežením, a tak se přemísťovaly z jednoho místa na druhé.

Jelikož lidé tehdy projížděli místy, kde žili zloději a divoká zvěř, mívali s sebou zbraně. Na jedné ruské stepi jeli dva lidé, pán a jeho služebník, v jednom takovém povozu, taženém dvěma páry koní, na jedno vzdálené místo. S sebou si vezli na cestu dostatek jídla. Tehdy, na jednom opuštěném místo, kudy právě projížděli, se na ně vrhla smečka vlků. Nejprve začali oba dva střílet do vzduchu, na výstrahu, a tím vlky udrželi v jisté vzdálenosti. Jelikož se k nim vlci znovu nebezpečně přiblížili, začali jim házet zásoby svého jídla. Když se vlci nasytili, znovu se za oběma muži vrhli. Oba jezdci tehdy uvažovali, že za sebou nechají dva koně jako kořist pro vyhladovělé vlky, protože viděli, že jinak z toho živí nevyváznou.

Ten pán, který byl křesťanem, tehdy pravil:

– Podívej, ty máš děti, musíš se zachránit! Odstraníme popruh od jednoho koně, a ty si na něj nasedneš a ujedeš pryč. Neboť pokud pojedeme takto, pak vlci brzy sní jak nás, tak oba dva koně, kteří jsou opásaní do popruhů a nemohou rychle běžet. Zachráníš tak alespoň sebe, neboť máš rodinu. Já děti nemám, mám pouze manželku. Nevadí, když mě vlci snědí.Pokračovat ve čtení →

Homílie/Poučení z pateriků/Věrouka/Životy svatých

Láska totiž pokrývá množství hříchů… (2. část)

Publikováno od autora: Michal Dvořáček / 0 komentářů

Starec Efrém Arizonský-Filothejský

 „A takové přikázání máme od Něho, aby ten, kdož miluje Boha, miloval i bratra svého.“

(…)

Když se podíváme na to, co činil svatý Serapion (4. stol.)[1] pro svého bližního, pak nebudeme věřit vlastním očím. Dokonce prodal i sám sebe, aby vykoupil nějakou ženu z vězení. Vydal veškerý svůj majetek, také své oblečení a dokonce i svaté Evangelium pro svého bližního. A poté prodal sám sebe, aby dokonale naplnil poselství svatého Evangelia.

My všichni hovoříme o lásce, z nichž první jsem já, když ale vidíme svatého Serapiona, který konal tyto nepochopitelné, avšak mimořádné činy v duchu Kristovy lásky, pak já bych musel splácet (skutky lásky) do konce svého života!

Nejenže mě tento svatý muž „přizdil ke zdi“, ale svým přístupem mě doslova „srovnal se zemí“.

Hle, kdo má skutečnou lásku!

Právě o takovém člověku Kristus pravil, že nemá větší lásky ten, než kdo se obětuje za svého bližního[2]. Tito otcové měli skutečnou lásku, tito otcové byli „bohy díky Boží blahodati“.

Především my, mniši, u nichž se předpokládá, že jsme přišli sem (do monastýru), abychom zachovávali svaté Evangelium, musíme vést náš život v souladu s láskou. U všech ctností, jakož i u lásky, existují určité stupně, určitá gradace.Pokračovat ve čtení →

Homílie/Poučení z pateriků/Věrouka/Životy svatých

Láska totiž pokrývá množství hříchů… (1. část)

Publikováno od autora: Michal Dvořáček / 0 komentářů

Starec Efrém Arizonský-Filothejský

 „A takové přikázání máme od Něho, aby ten, kdož miluje Boha, miloval i bratra svého.“

V dnešní homilii se dotkneme něčeho zcela konkrétního z díla Apoštola Lásky, co se bude týkat Boží lásky jako takové, která je nám všem, lidem, velmi zapotřebí, nikoli však proto, abychom ji pouze poznali, nýbrž abychom ji sami prožívali.

Zde, v tomto (evangelním) díle, svatý Apoštol Jan, který ležel na Kristových prsou[1] a který se dotýkal Jeho srdce, přijal lásku od samotného Krista, a také o ní poté hovořil.

Dělil se o tuto lásku, rozdával ji všem, a lidé bohatli poznáním této Boží lásky.

Také k nám směřoval tato slova: „Nejmilejší, milujme jedni druhé; neboť láska z Boha jest, a každý, kdož miluje, z Boha se narodil, a zná Boha. Kdož nemiluje, nezná Boha; neboť Bůh láska jest… A takové přikázání máme od Něho, aby ten, kdož miluje Boha, miloval i bratra svého.“ (1 Jn 4,7;21)

Svatý Apoštol nám tímto naznačuje, že máme milovat jeden druhého, abychom mohli poznat Boha. Chcete vědět, zda milujete Boha? Poznáte to podle toho, jak milujete svého bratra, svého bližního. Nestačí však pouze ho milovat proto, že on, tvůj bratr, tě miluje, proto, že ti pomáhá, ale i tehdy, když tě obtěžuje, když tě pomlouvá, když tě odsuzuje a když ti dělá něco zlého. Kristus říká, že když nás (lidé) urážejí a činí náš život hořkým, právě tehdy je musíme milovat.  Pokračovat ve čtení →

Životy svatých

Pravoslavné podobenství a podivuhodné příběhy ze života svatých

Publikováno od autora: Michal Dvořáček / 0 komentářů

Jak havran nakrmil svatého vězně…

Ze života ctihodného starce Kukšy Oděského

Starec Kukša Oděský byl v roce 1938 zatčen a odsouzen k pěti letům vězení v koncentračních táborech. 64-letý muž se ocitl v těžkých přírodních podmínkách, kde probíhala těžba dřeva, v drsné krajině na severu Tajgy.

„Byla zrovna Pascha“, vzpomínal později starec Kukša, „a já jsem byl tak slabý a hladový. Vítr foukal, slunce svítilo, ptáci zpívali a sníh už začal tát. Chodil jsem uvnitř střežené zóny podél ostnatého drátu; a za drátem jsem viděl kuchaře z kuchyně, kteří šli do jídelny, doprovázeni stráží, a na svých hlavách nesli plechy s tradičními pirohy. Tak krásně voněly. A nad nimi létali havrani.

Modlil jsem se: „Havrane, havránku, nakrmil jsi proroka Eliáše na poušti, přines také mně kousek toho koláče!“ A najednou slyším nad hlavou: „Krááá!“ A pak vidím, že mi rázem před nohy spadl z nebe masový piroh.

Byl to havran, který jej vytáhl z plechu, jenž nesl jeden z kuchařů, a který pak letěl mým směrem.

Zvedl jsem piroh ze sněhu, poděkoval Bohu se slzami v očích a utišil svůj hlad.“

Zdroj:

Orthodox Parables and Stories (FB)

Podobné příběhy:

Bohem zázračně seslaná ryba

Poučení/Věrouka

V pondělí čiňte dobré skutky…

Publikováno od autora: Michal Dvořáček / 0 komentářů

Svatá Sofia z Klisuri

(+ 6. května 1974)

V neděli nikdy nepracujte.

Ten, kdo pracuje v neděli, je zloděj.

Své ruce si špiní, jak to dělají zloději.

V pondělí čiňte dobré skutky…

Zdroj:

Φίλοι Αγίου Παϊσίου Αγιορείτου

Užitečný odkaz:

Byla plná laskavosti, takže dokázala všechny nadchnout, vnést pokoj a vždy za vše děkovat!

Homílie/Pravoslaví

„Pokud duše povstala z Božích úst a dechu, potom všechny její základní vlastnosti pocházejí ze stejného zdroje…“

Publikováno od autora: Michal Dvořáček / 0 komentářů

Kristus vstal z mrtvých!

„On dává všechněm život i dýchání i všecko.“

Po vzkříšení Krista z mrtvých řekl sv. Pavel Athéňanům: Bůh dal najevo, že božství nelze srovnávat s lidskými výtvory, s něčím „co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem…“.

Ale zatímco Bůh nemůže být snížen na lidskou úroveň, lidé mohou být povýšeni k tomu, co je božské, jako jeho potomstvo, protože „On dává všechněm život i dýchání i všecko“. (Skutky 17, 24-31)

„Pokud duše povstala z Božích úst a dechu, potom všechny její základní vlastnosti, konkrétně zásady racionality a rozumu, stejně jako vůle, práce a životodárná síla, pocházejí ze stejného zdroje,“ řekl sv. Anastásios Sinajský.Pokračovat ve čtení →

Homílie

Nezapomenutelná a přece málo známá paschální liturgie v Dachau v roce 1945

Publikováno od autora: Michal Dvořáček / 0 komentářů

Paschální svatá liturgie roku 1945 v „Bloku 26“

Když celkem 32.600 vězňů spatřilo prvního amerického vojáka, který se objevil před plotem do tohoto koncentračního tábora, propukli tehdy všichni v dojetí a osvobozující pláč. Po chvíli byl vypnut elektrický proud a brány nechvalně proslulého tábora se konečně otevřely. Za nimi stáli lidé, spíše přízraky, na polo vyhladovělí, nemocní, trpící tyfem a úplavicí. Mezi nimi jak malí 15-ti letí chlapci, tak staří ostřílení vojáci.

Tyto události se udály v právě probíhajícím svatém a strastném týdnu před svátkem pravoslavné Paschy.

Válečný zpravodaj postupně hlásil klíčové zprávy z dalších částí Evropy: Hitler spáchal sebevraždu, Rusové dobyli Berlín a němečtí vojáci se vzdali na jihu a na severu. Nicméně v Rakousku a v Československu nadále zuřily lité boje.

Někdo z Komise pro koordinaci mezinárodní vězeňské skupiny nás informoval, že ve spolupráci s jugoslávskou a řeckou vězeňskou komisí bude zrealizována pravoslavná bohoslužba ke dni svaté Paschy, konkrétně 6. května 1945.

Mezi vězni byli také pravoslavní kněží, diákoni a skupina mnichů ze Svaté Hory Athos. Scházely však jakékoli liturgické nádoby a roucha, nebyly knihy, žádné ikony, ani svíčky. Nebyly k dispozici prosfory ani víno. Veškeré snahy získat alespoň nějaké základní vybavení z ruského chrámu v Mnichově vyšly naprázdno, neboť Američané prostě nemohli najít nikoho z této farnosti v naprosto zdevastovaném městě. Některé překážky se však přece jen podařilo vyřešit. Přibližně čtyři sta katolických kněží držených v Dachau mohlo zůstat společně v jednom baráku a každý den ráno před zahájením práce sloužit mše. Ti nabídli pravoslavným duchovním svoji modlitební místnost k dispozici.

Jednalo se o „blok 26“.

Kaple byla holá a prázdná, s výjimkou dřevěného stolu a ikony Čenstochovské Matky Boží, která visela na zdi nad stolem; jednalo se o ikonu, jejíž originál a předloha pocházela z Konstantinopole, a teprve později byla převezena do města Belzi v Galicii, kde ji nakonec pravoslavným odňal polský král. Když ruská armáda hnala Napoleonova vojska z Čenstochové, místní opat Čenstochovského kláštera daroval kopii této ikony caru Alexandrovi I., který ji umístil do Kazaňské katedrály v Petrohradě, kde byla uctívána až do obsazení moci bolševiky.

Kromě jiného bylo nalezeno také důmyslné řešení problému s absencí liturgických rouch. Bylo použito nové ložní prádlo z nemocnice bývalých stráží SS. Pomocí sešití dvou ručníků byly vytvořeny dva epitrachily a rovněž orár. Červené kříže, původně určené k nošení zdravotnickým personálem stráží SS, byly přišity na liturgická roucha sešitá z ručníků.

Na Velikonoční neděli 6. května (23. dubna podle juliánského církevního kalendáře), která tehdy připadla na Den svatého velkomučedníka Jiřího, se Srbové, Řekové a Rusové shromáždili v kasárnách katolických kněží. Přestože Rusové tvořili téměř 40 procent vězňů v Dachau, jen menšímu počtu z nich se nakonec podařilo zúčastnit této bohoslužby. V té době totiž dorazily do Dachau sovětské jednotky známé pod označením „Smerš“[1], které měly za cíl oddělit sovětské občany od ostatních a připravit je na následnou repatriaci.Pokračovat ve čtení →