Ctihodný starec Paisij Svatohorec v Monastýru Stomio v Konitse v roce 1961
Zdroj: Το μέγα Γεροντικόν
Další užitečné odkazy:
Zdroj: Το μέγα Γεροντικόν
Další užitečné odkazy a poučení:
Kdyby všichni lidé zachovávali lásku k bližnímu, stala by se tato země Rájem!
Pravoslaví je víra, kterou poznáme podle toho, jak jí žijeme…
Co jiného se má stát podstatou a smyslem našeho života, ne-li Láska?
Smutek a bolest nás přibližují k Bohu. Člověk překonává vše vírou v Boha.
Pokud odpustíte svým nepřátelům a snášíte zármutek, jste na Boží cestě.
Bůh nás zachraňuje zdarma, a ne proto, že si to zasloužíme.
Nikdy nedopusťte, aby vám na mysl přicházely špatné myšlenky.
Pokora stráží poklad, zatímco pýcha ho rozptyluje.
Lidé jednají více s rozumem a méně s vírou. Proto často tonou v moři života.
Pomocí víry v Boha se dá vše překonat, protože všechno ponecháváte na Něm, a tím nacházíte pro svou duši mír.
Po bouři přichází klid. A po zármutku přichází radost. A my musíme říci: „Když je Bůh s námi, kdo je proti nám?“
Ten, kdo chce získat ctnosti, musí začít od pokory. Bez pokory se stáváme terčem posměchu démonů.Pokračovat ve čtení →
Svatý Jan Šanghajský a Sanfranciský, divotvůrce
(1896–1966)
Ikona je především něco, před čím je třeba se modlit.
Toto kdysi potvrdil i arcibiskup Jan Šanghajský a Sanfranciský (Maximovič), který byl předsedou Sanfranciského spolku ikon zaměřeného na restaurování starobylých ikon.
Jeden člen, který velmi horlil za starý styl ikon, chtěl, aby arcibiskup vydal v diecézi dekret, podle něhož by byly povoleny pouze ikony starého stylu, nebo aby alespoň učinil rozhodnutí, že se jedná o oficiálně schválený postoj.
Svým způsobem se záměr tohoto muže zdál být dobrý.
Arcibiskup Jan mu však řekl:
„Důležité je, abychom se před ikonami modlili, ne abychom se krásnými ikonami chlubili.“
Podle: Fr. Seraphim Rose, Raising the Mind, Warming the Heart
Zdroj: Orthodox Gladness
Starec Euménios (Saridákis)
(1931-1999)
Pokora nám pomáhá.
Je to nebeská brána.
Bez pokory nemůžeme získat žádné (Boží) dary.
A když nějaké dary již máme, ale schází nám pokora, tak je ztratíme, opustí nás.
Pokora nám pomáhá všechno získat.
Ten, kdo se poníží, bývá povýšen.
S pokorou nás Bůh může snadno zachránit.
Pokora pramení z lásky.
Bez lásky nemůžeme mít pokoru.
Vše je poháněno láskou.
Boží láskou…
Zdroj: Το Περιβόλι του Αγίου Λαζάρου
Svatý chrám je jako srdce nějaké živé bytosti. A pravoslavná obec je tím nejživějším a nejsrdečnějším organismem, životaschopnou buňkou, která sjednocuje, shromažďuje, posvěcuje a utváří ušlechtilého člověka, pravoslavného křesťana, který je povolán, aby nesl svědectví víry spolu s naším Spasitelem až do posledních dnů tohoto světa.
A naše farnost získala toto srdce jako velký Boží dar. Srdce, které oživuje ty, kteří touží po tom, aby byli čistého srdce (Mt 5,8), neboť takové nás chce mít náš Spasitel.
V tomto symbolickém a současně zcela reálném srdci našeho duchovního života začala proudit živá krev okamžikem jeho slavnostního vysvěcení, které se událo dne 25. května roku 1931.
Kdybychom jen tušili, jakou radost měli naši pravoslavní „předci“ v době První republiky, když vybudovali tento umělecký „svatostánek“. Kdyby jen tušili, jakou radost budeme mít naopak my, jejich pokračovatelé a následovníci, kteří tento krásný a vznešený svatostánek nyní užíváme.
Kdyby tak bylo možné naši i jejich dobu nějak propojit, na několik málo okamžiků, a setkat se tváří v tvář se všemi těmi, o nichž nyní píšeme a jejichž dědictví strážíme jako oko v hlavě…
Bylo by to jistě krásné.
Pravoslavní věřící doby prvorepublikové by jistě s povděkem pohlédli na náš dnešní chrám a ocenili to, jak je pod vedením našeho současného duchovního otce Jozefa Fejsaka tento chrám udržován a nadále zvelebován a zkrášlován.
Kéž náš drahý chrám, srdce našeho duchovního života, zůstane nepohnutě dál stát na mnohá léta… Na dalších 90 let. Ba i více.
Bude-li si to Bůh přát, bude-li to Jeho svatá vůle, nechť se tak stane!Pokračovat ve čtení →
Proslulá fotografie cara Mikuláše II. s jeho dětmi na prosluněné straně
Guvernérova domu v Tobolsku
Zjevné i skryté strasti, kterými museli projít všichni uvěznění v Tobolsku, ještě více zušlechtily jejich víru a lásku k Bohu.
Alexandra v jednom svém poslání uvedla:
„Nálada celé rodiny je dobrá. Bůh je velmi blízko nás, cítíme Jeho pomoc, takže máme často pocit, že dokážeme překonat události a odloučení, které by nás v minulosti zcela jistě zničily. Navzdory tomu, že hrozně trpíme, v našich duších přebývá pokoj.“ (str. 400)
Poslední Vánoce
Vánoce roku 1917 byly jejich posledními. Jsouce izolováni ode všech, prožívali své drobné radosti a lásku ztělesňovanou krásnými, ručně vyrobenými dárky, z nichž některé vyráběli celé týdny… Jednalo se o pletené šály, malované obrazy, ručně zhotovené stuhy, záložky do knih apod. Ráno, v den Narození Kristova, měli to požehnání účastnit se slavnostní bohoslužby. Jedna nešťastná událost se nicméně stala záminkou k omezení dalších možností jejich účasti na bohoslužbách.
Co se vlastně přihodilo?
V chrámu probíhala slavnostní vánoční bohoslužba, která se již pomalu blížila ke svému závěru, když v tom se místní diákon, navzdory formálnímu zákazu, odvážil pronést přání „Mnoholetí“ carské rodině! Všichni přítomní v chrámě tehdy opakovali radostnou odpověď „Mnohá a blahá léta!“ Přítomní vojáci se tehdy doslova rozlítili zuřivostí a obrátili se proti knězi, který dal pokyn diákonovi, aby pronesl toto přání, a začali křičet: „Vyveďte ho z chrámu za vlasy!“Pokračovat ve čtení →
Domovní kaple v Guvernérově domě zřízená z iniciativy
a s požehnáním vladyky Jermogena Tobolského
Marie psala (10/23.12.1917) ve svém dopise jedné své přítelkyni o této věci takto:
„Dnes ráno jsme v 8 hod šli na svatou liturgii. Vždy jsme velmi šťastní, když nám dovolí jít do chrámu. Samozřejmě, že není možné srovnávat tento místní chrám s naší Fjodorovskou katedrálou (v Carském Selu), ale je to stále lepší, než když konáme bohoslužby v pokoji (v domovní kapli v Guvernérově domě).“ (str. 381-382)
Nicméně povolení se účastnit svatých bohoslužeb nebyla udělována nijak často, a Alexandra ve svých dopisech různým lidem vyjadřovala svou bolest v souvislosti s tímto tématem:
„Jak pevně doufáme, zítra bychom mohli přijímat svaté Tajiny, ale ani dnes ani včera nám nedovolili jít do chrámu. Vykonali jsme obřady zde v domě, včera za zesnulé, a dnes se konala zpověď a večerní (bohoslužba). (V předešlých dnech) jsme se účastnili bohoslužby zde doma, neboť kvůli nějaké události nám nedovolili zajít do chrámu. Už jsem nevyšla ven, na čistý vzduch, více než čtyři týdny.
Kvůli potížím se srdcem nemohu vyjít ven do toho mrznoucího počasí. Nehledě na tyto obtíže nás chrám přitahuje téměř neodolatelně. Jen pevně doufám, že tyto dopisy nikdo neuvidí, neboť (stráže) proti nám kvůli tomu vystupují s velkou surovostí, tj. zakazují nám možnost navštívit chrám, jakož i účast na bohoslužbách v domovní kapli. Jak silně toužím přijímat svaté Tajiny!“ (str. 382)Pokračovat ve čtení →
Dům bývalého guvernéra Tobolska,
kde byla v letech 1917-1918 střežena carská rodina.
Slovo úvodem
Chtěl jsem původně napsat, že mi v tuto chvíli není známo nějaké konkrétní výročí, při jehož příležitosti by bylo vhodné publikovat příspěvek ke svatým carským strastotěrpcům, tj. carské rodině a jejich nejbližším přátelům, kteří s nimi sdíleli jejich společný osud, a někteří z nich také tragickou smrt. Ale takové výročí vlastně existuje, a přichází mi „jako na zavolanou“. Jde o výročí narození cara Mikuláše, které připadá právě na dnešní den (6./19. května roku 1868).
Existuje však ještě jiný důvod, proč je podle mého skromného názoru vhodné toto téma nově uvést a snad i objevit. Tím důvodem je touha a láska členů carské rodiny k účasti na svaté bohoslužbě, jejich ponoření do modlitby a vůbec modlitební způsob života, který jim na druhou stranu dodával tolik potřebnou útěchu a sílu nutnou k překonání tak velkého strádání.
Díky osobním dopisům jednotlivých členů carské rodiny, ale i samotných věznitelů či stráží, kteří měli tu čest poznat cara Mikuláše a carevnu Alexandru s jejich dětmi, můžeme nyní lépe poznat a pochopit, jakými byli ve skutečnosti lidmi, jakými byli pravoslavnými křesťany a jak si cenili každou příležitost, kdy mohli vznášet v Božím domě své modlitby k Hospodinu.
Pevně věřím, že tato drobná „trilogie“, jejíž první část zde uveřejňujeme, přinese také tolik potřebnou duchovní útěchu nám samotným. Vždyť tito carští strastotěrpci se z Boží milosti již nyní stali i našimi novými přímluvci u Boha v nebesích. Díky tomu, že prošli strádáním a utrpením, doslova křížovou cestou – Golgotou, byly jejich duše umístěny tam, „kde všichni svatí odpočívají“. Svatí carští strastotěrpci nyní očekávají druhý příchod Pána Ježíše Krista, aby spolu s dvanácti apoštoly zasedli po pravici Beránkově…, neboť On, Kristus jako Beránek, „byl obětován a svou krví Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras“ (srov. Zj 5,9).Pokračovat ve čtení →