Otevřený dopis
otce Jozefa Fejsaka ze dne 2.11.2021
Odpověď na dopis vladyky Simeona
ze dne 26.10.2021
Drahý vladyko, požehnejte!
Z řádek Vašeho dopisu ze dne 26.10., který jsem v těchto dnech obdržel, jsem, jak věřím, správně vypozoroval, že Váš zdravotní stav se již postupně zlepšuje.
Přesvědčuje mě o tom zejména styl Vašeho poslání, který poukazuje na Vaši shovívavost a současně pokračující ochotu zabývat se přece jen o něco osobněji mojí úpěnlivou záležitostí, s níž jsem se na Vás již několikrát v poslední době obrátil.
Vždyť také na tom se usnesl Posvátný synod a metropolita Rastislav mi zdůrazňoval, abych jednal pouze osobně s Vámi. To je nezpochybnitelná pravda.
Jinak si nedokážu vysvětlit Vaše slova o tom, že jste mě prozatím „s definitivní platností neodvolal“.
Věřte mi, drahý vladyko, bylo by pro mě vskutku povznášející slyšet, že jste nade mnou ještě nezlomil svou hůl, ale jste ochoten otevřít svou otcovskou náruč a vyslechnout nevinně odsouzeného. To bylo mimo jiné také jedním z privilegií a ctností starobylé Církve, která poskytovala útočiště lidem trpícím a pronásledovaným…
Pevně věřím, vladyko, že správně chápete mé důvody a upřímnou snahu dovolat se spravedlnosti, neboť spolu se mnou trpí také moji bratři a sestry v Kristu z brněnské farnosti, neboť my všichni jsme „údy jednoho Těla“, jímž je svatá Kristova Církev… „A když jeden úd trpí, trpí spolu s ním všechny údy; a když je jeden úd oslavován, radují se všechny údy spolu s ním.“ (1Kor 12,26)
Vaše poslání mě přece jen naplňuje nadějí a já ho chápu jako dobrý signál vypovídající o tom, že naše Církev se stále chová podle principů svatého Evangelia a má na paměti přikázání našeho Spasitele, který nabádal již své apoštoly, aby „byli k sobě navzájem laskaví a milosrdní“ a „odpouštěli si navzájem tak jako Bůh v Kristu odpustil jim“ (Ef 4,32). A my dobře víme, že takový akt milosrdné lásky a odpuštění není omezený ani časem, ani prostorem, ba dokonce ani počtem: „Pane, kolikrát proti mně může můj bratr zhřešit a já mu mám odpustit? Sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti, že sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát.“ (Mt 18,21-22)
Dovolte, abych v této souvislosti připomněl starý známý princip Římského práva, který přešel do Byzance a zásadně byl aplikován i v posuzování sporů v Pravoslavné církvi… Jde o známé latinské pravidlo „Nemo potest esse simul actor et judex“, které, jak ovšem dobře víte, doslovně znamená: „Nikdo nemůže být současně žalobcem i soudcem“, v novověku bylo jemně přeformulováno na „Nemo judex in causa sua“, tedy: „Nikdo není soudcem ve své vlastní věci“ a dodnes tvoří klíčový princip spravedlnosti. Tato zásada přirozené spravedlnosti znamená, že nikdo nemůže soudit případ, na kterém má vlastní zájem, resp., že nikdo nemůže rozhodovat kauzu, v níž byl před tím sám subjektem sporu.
Představte si, vladyko, že byste (čistě hypoteticky) byl ve sporu s jiným biskupem. A Posvátný synod by rozhodl, aby tento spor přezkoumal a rozhodl o něm právě ten biskup, s nímž jste tento spor Vy osobně vedl. Takový postup byste zcela jistě nepovažoval za správný a spravedlivý, ale spíše za absurdní.
S ohledem na výše uvedené s Vámi, vladyko, v této jediné věci nemohu souhlasit. Jde o Vaše tvrzení, že jste údajně celou kauzu, tj. spor, který propukl mezi mnou a vladykou Izaiášem, již „prošetřil“, a rozhodnutí, které prokazatelně bylo učiněno neplatně a nekanonicky ze strany vladyky Izaiáše, „považujete za konečné“!
Svatá Církev nás učí, což nám vštěpovali i na Vámi přiléhavě zmíněných akademiích, které jsme vystudovali, přesnému opaku.
„Nepovstane jen jediný svědek proti někomu v jakémkoli zločinu, v jakémkoli prohřešku a při jakémkoli hříchu, jehož se někdo dopustil. Soudní výrok bude vynesen podle výpovědi dvou nebo tří svědků. Povstane-li proti někomu zlovolný svědek, aby ho nařkl z odpadnutí od Hospodina, postaví se oba muži, kteří mají spor, před Hospodina, před kněze a soudce, kteří tam v těch dnech budou, a soudcové případ dobře vyšetří. Zjistí-li, že je to křivý svědek, že nařkl svého bratra křivě, učiníte jemu, jak on zamýšlel učinit svému bratru. Tak odstraníš zlo ze svého středu.“ (Deut. 19,15-19)
„Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď.“ (Mt 18,16)
Pravidlo 6. (Theofila Alexandrijského)
„O Jakubovi nutno provésti vyšetřování. Jestliže jako žalmista se provinil zločinem smilstva a byl vyvržen od presbyterů, potom však přijal rukopoložení, budiž svržen se své hodnosti, ovšem po důkladném šetření, nikoliv jen z pouhého podezření, pocházejícího z pomluv a klevet. Ukáže-li se nevinným, zůstane v kleru. Nelze udílet pozornost prázdnému žalobnictví.“
Pravidlo 70. (Karthagenského sněmu)
„Nutno požádati zbožné císaře, aby ráčili vydati zákon i o tomto: Jestliže si někteří budou přáti v nějaké záležitosti míti soud v církvi dle apoštolského práva, náležejícího církvím a může se státi, že jedna strana bude nespokojena rozhodnutím kleriků, nebudiž dovoleno předvolati k soudu ke svědectví toho duchovního, který dříve tutéž záležitost projednával anebo při jejím projednávání byl přítomen. Rovněž ani nikdo z domácích církevní osoby nebudiž volán k soudu s povinností svědčit.“
Svatý vladyka Nikodim (Milaš) píše ve svém výkladu ke 12. pravidlu Karthagenského sněmu, že posvátné kánony vyžadují, aby spory v eparchii (a to včetně tě, kde je jednou ze stran presbyter) zásadně řešily skrze sněmy (shromáždění) biskupů, kterým předseda metropolita (Ap. 37; I. 5; IV. 19; VI. 8; VII. 6; Ant. 20; Laod. 40; Karth. 18). Níže uvedené 29 (20) pravidlo téhož sněmu povoluje v krajní nouzi i nižší počet. Tento nižší počet ale, s veškerou upřímnou úctou k Vám, drahý vladyko, přesto nemá význam: „Jeden vikář, který je sám stranou sporu, žalobcem, soudcem i jediným „svědkem“.
Pravidlo 29. (Karthagenského sněmu)
„Budou-li obviněni kněží nebo jáhnové, shromáždí se předepsaný počet biskupů, zvolených z okolních míst, jichž si obvinění vyžádají, to jest šest při žalobě na kněze, a na jáhna tři, společně s nimi biskup nadřízený obviněným, vyšetří podanou žalobu se zachováváním předpisů vzhledem ke dnům a lhůtám, k vyšetřování a k osobě jak žalobce, tak obžalovaného. Záležitosti ve věci provinění ostatních kleriků sám místní biskup vyšetří a rozhodne.“
Naše Ústava, jak víte, vladyko, vyžaduje v těchto záležitostech řádný proces skrze trojčlennou Komisi pro zkoumání kanonických přestupků na základě posvátných kánonů a Jednotného soudního řádu, s následným osobním posouzením eparchiálním biskupem, nikoli vikářem. Takto se usnesl i Posvátný synod na svém posledním zasedání.
Obvinění proti mně, na jehož základě jste mě zbavil správcovství, a následně mě Váš vikář nekanonicky a neplatně „suspendoval“ a pak otec Popescu „laicizoval“ a neplatně zakázal odvolání, má pouze jediného „svědka“, a to Vašeho vikáře, nikoho jiného. Přičemž nejde o svědka, jelikož se nejedná o svědectví, nýbrž o lživé pomluvy ze strany vikárního biskupa šumperského.
Připomínáte mi poslušnost biskupům. Upřímně s Vámi souhlasím. Ale poslušnost neznamená, že člověk má prohlásit, že lež je pravda a pravda je lež, že tma je světlo a světlo je tma. To by nebyly skutky Církve, nýbrž konání „knížete tohoto světa“.
Není přece možné ani myslitelné, abyste rozhodl o někom, aniž byste člověka osobně vyslechl. A je otázkou osobní a lidské odvahy uznat chybu svého podřízeného a ospravedlnit účelově pomluveného (a tím zostuzeného) kněze, byť by se tím Váš vlastní vikární biskup dostal do nepříjemného světla. Domnívám se, že je za každých okolností žádoucnější kráčet ve světle, a nikoli v temnotě a ve stínu smrti, jak se praví ve Chvalozpěvu Zachariášově.
„A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů, pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti, aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje.“ (Lk 1, 76-79)
I vzhledem k tomu, že vedení OBE nedávno (12.10.) vyhlásilo „Konkurzní řízení na uvolněné místo duchovního správce“, jak byla tato věc prezentována širší církevní veřejnosti, byli jsme nuceni podniknout nezbytné kroky, které nám naše Ústava garantuje.
Jelikož Váš vikární biskup neustává ve svých pokusech o nezákonnou a zlovolnou nadvládu nad naší brněnskou církevní obcí, a ruku v ruce s tím obchází prostřednictvím vyhlášeného konkurzu nejen naši Ústavu, nýbrž dokonce i samotné věřící naší obce, navrhli členové Farní rady svolat celofarního Mimořádné shromáždění PCO v Brně, které proběhne 14.11.2021.
Učinit tyto kroky, v takto kritických situacích, jste mi, vladyko, kdysi sám osobně posvětil…
Výše avizované a nyní plánované farní shromáždění se jako nejvyšší správní orgán naší obce vyjádří kromě jiného také k setrvání obou duchovních v naší farnosti, tj. jak mému, tak otce Marka Malíka, jehož „suspendaci“ jste, vladyko, nedávno údajně podepsal, aniž by proběhl řádný duchovní soud v souladu s principy Jednotného soudního řádu PCČZS a posvátnými kánony.
Výsledek tohoto shromáždění ve formě jeho řádného usnesení Vám poté poskytneme k Vaší dispozici.
S pokorným pozdravem a prosbou o Vaše arcipastýřské požehnání
Prot. Jozef Fejsak
PCO v Brně
Přílohy k tématu:
Otevřený dopis otce Jozefa ze dne 3.11. vladykovi Simeonovi
