Nejspolehlivějším svědkem Svatého světla z Jeruzaléma je historie sama…

O důkazech nadpřirozené podstaty Svatého světla

Otec Anastasios (Gotsopoulos)

„Je nemožné zpochybnit všeobecně uznávaný a jedinečný zázrak Svatého světla.

Každý rok během půstu a Svatého týdne se ďábel snaží pokoušet věřící. Jednou z jeho nejvíce monotónně opakovaných výzev je popření velkého a jedinečného zázraku Svatého světla, který pochází z Životodárného hrobu našeho Pána Ježíše Krista v Jeruzalémě.

Avšak bez ohledu na to, jak moc se snaží, bez ohledu na to, jaké metody používá, je nemožné zpochybnit tento všeobecně uznávaný a jedinečný zázrak Svatého světla. Nejspolehlivějším svědkem Svatého světla je historie sama. Existují nezvratné historické důkazy od 4. století do současnosti, které to potvrzují.

Ve velmi zajímavé publikaci Charise Skarlakidise, inženýra-architekta, nazvané „Svaté světlo, zázrak sestoupení Světla Vzkříšení na Kristův hrob“ (7. vydání, Athény 2021), je zaznamenáno 85 svědectví od 4. do 16. stol. o tom, jak dochází k tomuto mnohotvarému a mnohovrstvému zázraku Svatého světla.

Říkám mu mnohotvarý a mnohovrstvý proto, že jeho projevy nejsou jednoznačné: zázračně se rozsvěcuje ústřední (olejová) lampáda Božího hrobu, někdy lampády Chrámu Vzkříšení anebo dokonce svíce držené v rukou samotných věřících.

Opravdu, ještě dříve, před stavbou Svaté Kuvuklie (kaple stojící nad Kristovým hrobem), kdy byl Svatý hrob viditelný pro všechny věřící, bylo jeho zázračné osvícení Svatým světlem okamžitě patrné všem. Kromě toho se Svaté světlo často objevuje po celém Chrámu Vzkříšení ve formě záblesků nebo jako koule anebo dokonce jako paprsky světla. A všechny tyto podivuhodné blýskavé události se děly také za starých časů, kdy ještě nebyla elektřina! Kromě toho, jak lze vysvětlit fyzikálními zákony skutečnost, že Svaté světlo v prvních minutách svého zapálení září, ale nepálí. Vidíme, jak se každý rok mnoho věřících dotýká svých tváří (a někteří s hustými vousy!) plamene svazku 33 svíček zapálených Svatým světlem, a nijak je to nespálí.

Historická svědectví, která potvrzují velký zázrak Svatého světla, která uvádí Charis Skarlakidis ve svém výše uvedeném díle, pocházejí přitom nejen od pravoslavných či jinoslavných (křesťanů), ale také od muslimů, z nichž většina o této skutečnosti mluví s respektem.

Působivý je i národní původ 85 autorů, kteří svědčí o Svatém světle: Francouzi (17), Angličané (9), byzantští Řekové (8), Italové (7), muslimští Arabové (7), Němci (6), Etiopané (5), Arméni (5), Rusové (4), Peršané (4), Islanďané (3), egyptští Koptové (2), Kypřané (2), Moldavané, Belgičané (Vlámové), Rakušané a Švýcaři!

Nezvratným svědkem zázraku Svatého světla je sloup u hlavního vchodu do Chrámu Vzkříšení, který pukl, když v roce 1579 osmanské úřady nedovolily pravoslavnému patriarchovi vstoupit do chrámu a místo tomu udělily povolení arménskému (monofyzitskému) patriarchovi. V době sestoupení Svatého světla „vyšlo“ toto Světlo přímo ze sloupu a zapálilo svíce pravoslavných křesťanů, kteří stály před zamčeným chrámem na jeho nádvoří. Svatý Tunom, muslim, který byl svědkem zázraku, vyznal Krista a přijal mučednickou smrt pro Jeho jméno a za víru v Něj.

Naši krátkou zmínku o velkém zázraku Svatého světla uzavíráme svědectvím perského mudrce al-Biruniho (973-1048), který byl jedním z největších učenců všech dob s literární tvorbou přesahující 150 pojednání a zahrnující všechny oblasti vědění. Ve svém díle „Chronologie starověkých zvyků“ (1000 n. l.), zachovaném v pěti rukopisech a poprvé publikovaném v roce 1878, (Muhammad Abú ar Rajhán) al-Biruni píše:

„Traduje se příběh o Sobotě Vzkříšení, který studenta přírodních věd (al-Biruniho) překvapí a jehož příčinu sám nemůže odhalit. Uprostřed Chrámu Vzkříšení v Jeruzalémě je Ježíšův hrob, vytesán do skály tak, že je uzavřen pod kupolí, a kolem skály jsou arkády.

Křesťané a všichni ostatní, kteří toho dne přijdou na místo hrobu, se od poledne až do večera modlí a vzývají Všemohoucího Boha. Muezín mešity, hlavní imám a emír města přicházejí a sedí vedle hrobu. Přinesou s sebou lampy, které tam umístí, dokud je [Hrob] ještě zamčený. Mezitím křesťané již zhasli své svíce a lampády a čekají, až uvidí bělouskvoucí oheň, který zapaluje lampádu. Tento oheň se používá k rozsvícení lampád na místech modliteb a v chrámech. Poté je chalífovi [z Bagdádu] zaslána písemná zpráva o době, kdy oheň sestoupil. Na základě rychlosti příchodu (ohně) a pokud (jeho sestoupení) bylo blízko poledne, usuzuje se, že rok bude plodný. Pokud se příchod Svatého světla zpozdil do večera nebo později, dochází se k závěru, že ten rok bude slabá úroda.

Ten, kdo mě informoval, říká, že jistý sultán dal místo knotu měděný drát, aby se nezapálil a (aby se) tento (zázrak) nestal. Když ale oheň uhasil, vzplála (pak při sestoupení Svatého světla) i samotná měď. Příchod tohoto nebeského ohně, který se vrací v konkrétní čas a na konkrétní místo, se pro nás stává příležitostí k tomu, abychom zůstali zticha…“

Zdroj: Σημεία των καιρών (2)

(G.S. Strohmaier, Al-Biruni, In den Gaerten der Wissenschaft, Leipzig 1988, str. 125–126; citováno z knihy: Charis Skarlakidis, „Světlo Vzkříšení na Kristově hrobě“, Athény 2021, str. 61-62)

https://spzh.eu/gr/news/85911-otritsanie-chuda-blahodatnoho-ohnja-provokatsija-diavola-hrecheskij-bohoslov

připravil Michal Dvořáček