Světlý maják křesťanské trpělivosti
Každý rok, v Neděli mrtvicí raněného, nám svatá Církev připomíná novozákonního muže, který na své uzdravení čekal celých třicet osm let u Ovčího rybníka v Jeruzalémě. Dnes se v srdci Svaté Hory Athos, ve velkolepém klášteře (Skytu) svatého apoštola Ondřeje Prvozvaného, setkáváme s dalším ochrnutým, s mnichem Jobem, který nás učí, že skutečné uzdravení není vždy jen fyzické, ale týká se především naší duchovní svobody.
Každý, kdo navštívil svatohorský „Saraj“ (Ondřejský skyt), zná obraz, který se nesmazatelně vryje do paměti: Ještě než zazní první zvon k ranní modlitbě, otec Job je již na svém místě vpředu, v hlavních chrámu Skytu. Navzdory omezení svého invalidního vozíku je jeho důslednost v bohoslužbách vždy příslovečná.
Není to jen mnich, který snáší svůj těžký zdravotní stav; je to zejména bojovník, který odmítá dovolit tělu určovat rytmus jeho duše. Jeho přítomnost tam, v popředí modlitby, je nevyslovenou kritiku pro nás pro všechny, „zdravé“ lidi, kteří často posuzují míru své únavy a hledají omluvy pro vlastní duchovní slabost.
Pokud existuje nějaká věc, která charakterizuje otce Joba, není to jeho postižení, ale jeho široký, upřímný úsměv. V době, kdy se melancholie a zoufalství stávají společenskými jevy, vyzařuje tvář tohoto mnicha paradoxně nebývalou radost.
Je to tzv. „lkající radost“, radost, která pramení z hluboké víry, že se nic neděje bez Boží vůle. Jeho úsměv říká více než tisíc kázání: říká, že Kristus je přítomen v našich těžkostech, že život má smysl i v bolesti a že nebe se získává eucharistickou trpělivostí.
Několik slov k Neděli mrtvicí raněného (ochrnutého)
V evangeliu se Kristus ptá ochrnutého: „Chceš být uzdraven?“ (Jn 5,6) Zdá se, že mnich Job na tuto otázku odpověděl hlouběji. Jeho „zdraví“ je integrita jeho víry. Jeho vozíček není poutem, ale „vozidlem“, kterým putuje k Nebeskému království.
Jeho postoj nám připomíná slova apoštola Pavla: „Když jsem slabý, tehdy jsem silný.“ (2 Kor 12,10) Boží moc se zdokonaluje v lidské slabosti a otec Job je živoucím důkazem této pravdy.
Naše myšlenky se dnes obracejí ke Skytu svatého Ondřeje. Modlíme se, aby Pán Ježíš Kristus dal sílu mnichovi Jobovi, aby mohl i nadále být tímto jasným majákem trpělivosti. Jeho přítomnost nás vyzývá k osobnímu zamyšlení. Pokud on, i přes tolik obtíží, dokáže být prvním na svaté bohoslužbě a prvním v úsměvu, jaká je naše omluva?
Slovo závěrem
Vzpomínám si na ten okamžik, jako by se to událo dnes.
Tehdy byl v Řecku ještě krásný slunečný podzim. Byl právě konec října. U nás doma již začalo panovat sychravé počasí.
Pod vedením dvou pravoslavných kněží jsme právě s několika přáteli přijeli na Svatou Horu Athos. V poslední době sem přijíždí stále více poutníků. Ze všech koutů světa.
Naše první kroky vedly ke svatému Ondřejovi – do „Saraj“, jak se tomuto velkému, původně ruskému, Skytu nedaleko Karyes dodnes říká.
Nic nenasvědčovalo, že zrovna odtud si odneseme jednu nezapomenutelnou duchovní zkušenost. Jedná se vlastně o setkání, které proběhlo beze slov. Už při přijetí, sedíce ještě v místním Archondariki a vyplňujíce nějaké formality k pobytu, byli jsme vyzváni, abychom si vzali požehnání od otce Joba. Netušili jsme, kdo to je. Jen jsme viděli, že tento mnich s hustým plnovousem je připoután na invalidní vozíček. Nebylo pochyb, že je ochrnutý. Dokonce ani nehovořil. Jen všem kolem sebe pozoroval svýma tmavýma a pronikavýma očima.
Šli jsme tedy, celá naše skupina poutníků, a postupně jsme jej žádali a brali si od něj požehnání. Pak už jsme ho viděli jen občas: při společné bohoslužbě, při společném jídlu, venku na nádvoří. Vždy se o něj někdo z bratří mnichů staral, tlačil jeho vozíček anebo ho krmil během večeře.
Na tváři otce Joba se skvěl zvláštní úsměv. Jeho oči hořely vírou a láskou. Neměli jsme možnost s ním promluvit, ale vnímali jsme jeho přítomnost. Je pravdou, že byl na všech denních bohoslužbách v klášteře.
Když člověk vidí někoho zdravotně postiženého, říká si, že je to smutné… Ano, jistě je to z našeho pohledu něco omezujícího. Avšak lidé slepí anebo ochrnutí, mají-li navíc pevnou víru v Boha…, cítí věci a události často silněji a vidí je často hlouběji a ostřeji než my, lidé zdánlivě zdraví.
Nechť dá Bůh o. Jobovi trpělivost snášet jeho tělesná omezení jako mnohostrádající Job a naplní i naše srdce radostí, kterou vyzařovaly hluboké a soucitné oči o. Joba ze svatohorského Saraj!
Zdroj: Αγαπώ τον Χριστό
převzal, přeložil a závěrečným slovem doplnil
Michal Dvořáček
Fotogalerie
Osobní fotografie z pouti na Svatou Horu (podzim 2024)
