Kremace versus pravoslavná praxe pohřbívání
Igumen Tryfon
Kremace versus pravoslavná praxe pohřbívání
Poprvé jsem se zúčastnil smutečního obřadu, kde došlo ke zpopelnění těla zesnulého, před mnoha lety v Portlandu v Oregonu. Zemřel jeden můj přítel – episkopální kněz – který své bližní požádal, aby nechali jeho tělo zpopelnit. Vejít do kostela a vidět malou krabičku (s jeho popelem) stojící před oltářem byl pro mě šok. Kremace byla vždy něco, co praktikovali pouze nevěřící, neboť křesťané vždy považovali kremaci za něco spojeného s pohanskými kořeny. Jasně si pamatuji, že jsem se u toho posledního „rozloučení“ cítil podveden, protože jsem nemohl naposledy vidět svého přítele.
Ve starověku pohané vždy buď pálili těla svých mrtvých, nebo je ponechávali ptákům ke konzumaci, zatímco Židé a křesťané ukládali své zesnulé do hrobů nebo do země v očekávání jejich tělesného vzkříšení. Pro křesťany víra, že tělo je chrámem Ducha svatého, a tedy posvátným, činilo spálení těla nepřijatelné. S těly našich zesnulých se mělo vždy zacházet s velkou úctou. Od nejstarších dob byla těla mučedníků a svatých pohřbívána v katakombách, jejich hrobky se používaly jako oltáře pro slavení eucharistické oběti, přičemž katakomby byly často jediným bezpečným místem pro věřící ke konání bohoslužeb, aniž by zde hrozilo jejich zatčení.
Jedna z mých prvních vzpomínek byla cesta na rodinný pozemek ve Spokane (WA) spolu s mojí babičkou z matčiny strany. Pokládala květiny na hroby svých blízkých, členů rodiny, kteří byli dávno mrtví, než jsem se vůbec narodil. I když mnozí odešli z tohoto života již před několika generacemi, pro mou babičku byli stále naživu. Seděla na náhrobku s květinami v ruce a vyprávěla mi o svých sestrách, rodičích a dalších členech rodiny. Její společné vzpomínky byly o to reálnější, když viděla jména těchto milovaných vytesaných do kamene.
Takový rodinný „obřad“ návštěvy hrobů byl v té době běžný, rodiny uchovávaly vzpomínky na ně stále živé a zároveň projevovaly lásku a úctu svým zesnulým příbuzným tím, že se staraly o hroby a kladly na ně květiny. Zejména v západní Evropě bylo dokonce zcela běžné, že přátelé a rodiny zesnulých pořádali na hřbitovech něco na způsob pikniků.
Existuje také určitá role, kterou mohou hrát hřbitovy v našem duchovním životě, protože jsou jasnými připomínkami naší vlastní smrtelnosti. Také já jsem si již vybral pozemek, kde budou moje ostatky uloženy v areálu našeho kláštera. Vidět, kde bude člověk nakonec položen k odpočinku, je dobrý způsob, jak si připomenout svou vlastní případnou smrt, připomenout si svou vlastní smrtelnost a moudře využít zbývající dny.
Pravoslavná církev zakazuje vnášet zpopelněné ostatky kohokoli do chrámu na bohoslužby, a konat pohřební služby nad zpopelněnými ostatky jsou přísně zakázány. Tato (nepravoslavná) praxe je považována za popření tělesného vzkříšení, ne proto, že Bůh nemůže vzkřísit mrtvé z popela, ale proto, že tato praxe neodráží učení Církve, že v těle věřícího se usídlil Duch svatý. Také se ignoruje skutečnost, že věřící během svého života přijímají samotné Tělo a Krev Kristovu, a proto se jejich tělo posvěcuje jako příprava na den, kdy budeme znovu sjednoceni s tělem i duší, abychom žili navždy s Bohem.
Moji rodiče konvertovali k pravoslaví v polovině 70. let (20. stol.) a jsou pohřbeni v prostoru chrámového dvoru, hned vedle chrámu svatého Jana Křtitele v Post Falls v Idahu. Mít je na pravoslavném hřbitově bok po boku pro mě hodně znamená a jejich hroby navštěvuji, kdykoli jsem v severním Idahu na návštěvě u své rodiny. Možnost navštívit pozemek s pochovanými těly svých bližních dává smysl tomuto mému spojení s nimi a dává mi rovněž šanci ukázat jim svou lásku tím, že položím květiny na jejich hroby, kde se pomodlím za jejich duše.
Je mi smutno, že tolik lidí se o takové chvíle připravilo, když rozsypali popel svých blízkých po golfových hřištích nebo na plážích. Ztráta rodinných hřbitovů přispěla, jak jsem přesvědčen, k rozpadu celé řady mnohopočetných rodin, které byly svého času tak důležité pro soudržnost rodinných hodnot.
Ty, kteří by namítli, že kremace je ekologicky šetrnější, bych upozornil, že částice rozptýlené v atmosféře nejsou v žádném případě dobré pro životní prostředí.
Nový způsob pohřbívání, známý jako zelený pohřeb (a green burial), získává na popularitě po celé zemi (tj. v USA) a je mnohem ekologičtější než kremace. Zelené pohřby vyžadují jednoduchou borovicovou rakev bez kovu, hřebíků nebo lepidla, pouze za použití dřevěných kolíků a přírodních materiálů. Tělo není balzamováno (v souladu s pravoslavnou tradicí), takže do země nevchází nic, co by nebylo přirozené. Jedná se o jeden z nejlevnějších způsobů uložení zesnulého člověka do země a je plně v souladu s kánony Pravoslavné církve.
Toto je způsob, jakým bude uloženo k odpočinku i mé vlastní tělo…
S láskou v Kristu
igumen Tryfon
Zdroj:
Fotografie:
Pohřeb mé milované matky Dolores Mabel Parsons (Elizabeth v pravoslaví),
která zemřela v neděli brzy ráno 20. ledna 2008.
Další užitečné odkazy:
Milujte a podporujte svého kněze a biskupa, stejně jako oni milují vás…
Příslušnost k Církvi bez porozumění učení Církve a bez jeho přijetí pro náš život prostě nestačí…
