„Usilujte však jen o jednu věc, abyste měli poklad v duši a pravý život v mysli, kterým je sám Pán.“
Svatý Makários Egyptský
Duchovní rozpravy (50)
Homilie III.
„Bratři by měli žít a stýkat se ve spolek s velkou láskou, ať už se modlí, čtou Písmo nebo konají nějaký jiný skutek, aby měli mezi sebou základ lásky. Takto mohou dosáhnout dobrých výsledků ve všech těchto činnostech a všichni, kdo se modlí, čtou i pracují, z toho mohou mít prospěch, protože se budou stýkat s čistotou a upřímností.
Neboť co je psáno?
„Děj se vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi (skrze lidi)“ [γενηθήτω τὸ θέλημά σου, ὡς ἐν οὐρανῷ καὶ ἐπὶ τῆς γῆς] (Mt 6,10), aby tak, jako andělé žijí v nebi a panuje mezi nimi velká harmonie, protože žijí v lásce a pokoji a není tam žádná domýšlivost ani závist, ale panuje mezi nimi láska a upřímnost, aby to zachovávali i křesťané mezi sebou na zemi.
Stává se, že někteří mají třicet let a mají stejný cíl a nemohou setrvat s trpělivostí a vytrvalostí v modlitbě ve dne v noci, ale někteří z nich se modlí šest hodin a pak chtějí číst, jiní s velkou ochotou nabízejí své služby a další se věnují jiné práci.
Proto se bratři musí, ať dělají cokoli, stýkat s láskou a radostí. A ten, kdo se věnuje nějaké práci, by měl o tom, kdo se modlí, říkat tato slova: „Poklad, který můj bratr získá, protože je společný, vlastním i já. A ten, kdo se modlí, by měl říkat tato slova o bratru, který čte. Prospěch, který získává ze čtení, je ziskem i pro mě, a ten, kdo nabízí nějakou práci, ať řekne, že službu, kterou nabízím, nabízím pro společný prospěch.“
Neboť jako „tělo je jedno, ale má mnoho údů” «ένα είναι το σώμα, αλλά έχει πολλά μέλη» [γὰρ τὸ σῶμα ἕν ἐστι καὶ μέλη ἔχει πολλά] (1 Kor 12,12), a každý si navzájem pomáhá a každý koná svou vlastní práci (srov. Řím 12,4), a jako oko vidí celé tělo, ruka pracuje pro všechny údy, noha chodí a nese všechny údy těla a jeden úd trpí s druhým (srov. 1 Kor 12,26), tak by měli být i bratři mezi sebou.
Ani ten, kdo se modlí, by neměl kritizovat toho, kdo pracuje, a říkat: „Proč se nemodlí?“, ani ten, kdo pracuje, by neměl kritizovat toho, kdo se modlí, a říkat: „On sedí a já pracuji,“ ani ten, kdo slouží, by neměl soudit druhého (srov. Řím 14,3). Ale cokoli každý dělá, ať to dělá „k slávě Boží“ «για τη δόξα του Θεού» [πάντα εἰς δόξαν Θεοῦ ποιεῖτε] (1 Kor 10,31).
Ať ten, kdo čte, cítí lásku a radost k tomu, kdo se modlí, a myslí si, že se (ten druhý) modlí i za mě, a ten, kdo se modlí, ať si myslí, že to, co dělá, činí ku prospěchu všech.
A tak je možné, aby mezi vámi panovala velká jednomyslnost, pokoj a shoda „majíc jako pouto pokoj“ «έχοντας ως σύνδεσμο την ειρήνη» [ἐν τῷ συνδέσμῳ τῆς εἰρήνης] (Ef 4,3), abyste všichni žili spolu v čistotě a upřímnosti a v Božím požehnání. Ale nejdůležitější ze všeho je vytrvalost s trpělivostí v modlitbě. Usilujte však jen o jednu věc, abyste měli poklad v duši a pravý život v mysli, kterým je sám Pán. A ať už někdo pracuje, modlí se nebo čte, měl by učinit svým ziskem to, co nehyne, totiž Ducha Svatého.
Jsou však tací, kteří říkají, že Pán od lidí žádá pouze viditelné plody, zatímco Bůh dosáhl těch skrytých. Ale není tomu tak, nýbrž jako člověk udržuje vnějšího člověka, tedy tělo, svým jednáním (srov. 2 Kor 4,16), tak musí také vést boj a válku se svými myšlenkami. Pán od vás totiž požaduje, abyste se hněvali (jen) sami na sebe a bojovali společně se svým duchem o to, abyste nesouhlasili ani necítili potěšení z myšlenek na zlo.
Vymýcení hříchu a zla, které je s ním spojeno, je možné dosáhnout pouze božskou mocí. Není dosažitelné ani možné, aby člověk vymýtil hřích pouze svou vlastní silou. Bojovat s ním, vést proti němu svůj zápas, uštědřit mu políček a vyslat proti němu svůj úder je vaše práce, ale vykořenit ho je Boží dílo. Neboť kdybyste to dokázali, k čemu byl Pánův příchod? Neboť jako není možné, aby oko vidělo bez světla, nebo aby člověk mluvil bez jazyka, nebo aby člověk slyšel bez uší, nebo aby člověk chodil bez nohou, nebo aby člověk pracoval bez rukou, tak ani nikdo nemůže být spasen ani vejít do Nebeského království bez Krista.
Ale tvrdíš-li a říkáš-li, že je zřejmé, že nesmilníš, necizoložíš, nejsi chamtivý, a proto že jsi spravedlivý, pak se velmi mýlíš, protože sis myslel, že tím jediným jsi všeho dosáhl. Hřích nemá jen tři části, před nimiž se člověk musí chránit, ale nespočet: strach z Boha, domýšlivost, nevíru, nenávist, závist, klam, pokrytectví. Odkud se berou?
Neměl bys s nimi tajně bojovat a vest s nimi boj ve svých myšlenkách? Stejně jako když k tobě do domu přijde lupič a trápí tě a nenechá tě být bezstarostným, pak ho začneš odpuzovat, bít ho a dostávat od něj rány, tak stejně tak by se měla i duše bránit, bojovat a odpuzovat hřích.
Když tedy vůle vede boj a zachovává zápas se zármutkem, začíná se na jedné straně posouvat výše, na straně druhé opět padá, pak zase stoupá, avšak hřích ji znovu sráží dolů, takže po deseti nebo dvaceti zápasech porazí duši a srazí ji dolů, avšak duše přece jen s postupem času hřích zcela porazí. Pokud duše opět pokračuje v boji a neslábne, začíná krůček po krůčku vítězit a těšit se z plodů vítězství nad hříchem.
Ale i když hřích člověka stále ničí, ničí ho pouze do toho okamžiku, dokud se nestane „dokonalým člověkem (ve smyslu duchovní moudrosti a ctnosti) v míře duchovního věku (a morální dokonalosti)“ [dokud se nestaneme dokonalým člověkem v míře věku plnosti Kristovy] (Ef 4,13), a pak zcela porazí smrt, protože je psáno: „Posledním nepřítelem, který bude zničen, je smrt“ [ἔσθατος ἐξθρὸς καρταγεῖται ὁ θανατος] (1 Kor 15,26). A tak se lidé stávají vyššími a vítězí nad ďáblem.
Jestliže však někdo, jak jsme již dříve řekli, řekne: „Nedopouštím se smilstva, nedopouštím se cizoložství, nejsem lakomý, to mi stačí, tak ten bojoval pouze na třech frontách, ale na dvaceti dalších frontách, které hřích otevřel proti duši, nebojoval a byl poražen. Proto je třeba vést askezi, cvičit a bojovat na všech frontách; neboť duše, jak jsme často říkali, je nepřítelem hříchu a má podobnou moc jako on, takže se může proti němu postavit a oponovat zlým myšlenkám.
Tvrdíte-li však, že moc protivníka je větší a že zlo nad člověkem zcela vítězí, činíte Boha nespravedlivým, tedy někým, kdo lidi odsuzuje; protože se podřídili satanovi, neboť on je silnější a podrobuje lidi nějaké donucovací síle*: „udělal jsi ho větším a silnějším než duši a ty mi přikazuješ; neposlouchej ho“.
(* Protichůdné síly zla a dobra nejsou pro člověka donucovacími silami, ale silami podněcujícími.)
Stejně jako kdyby mladý muž zápasil s malým dítětem a pokud by dítě bylo poraženo, bylo by odsouzeno, protože prohrálo. To je ale velká nespravedlnost. A proto říkáme, že duch člověka je protivníkem se stejnou mocí, a podobně i duše, když vede takový boj, dostává od Boha pomoc a podporu a má právo dosáhnout svého vykoupení, protože boj a zápas jsou rovnocenné.
Oslavujme Otce i Syna i Svatého Ducha navěky. Amen.”
Podle:
ΕΠΕ. Φιλοκαλία των νηπτικών και ασκητικών. Μακάριος ο Αιγύπτιος. Ομιλίες Πνευματικές 50. Εισαγωγή, Κείμενο, Μετάφραση, Σχόλια: Νικήτας Τσιομεσίδης.
»Πατερικές εκδόσεις Γρηγόριος ο Παλαμάς» Θεσσαλονίκη 1985.
EPE. Filokalia Neptiků a asketů. Makários Egyptský. Duchovní rozpravy 50.
Úvod, text, překlad, komentáře: Nikitas Tsiomesidis.
Publikace (svatých) Otců „Řehoř Palama“, Soluň 1985.
připravil a přeložil Michal Dvořáček
Pouštní oblast „Vádí El Natrun”
„Vádí El Natrun (arabsky „Údolí Natronu“; koptsky: Šihēt „Míra srdcí“, řecky: Σκῆτις nebo Σκήτη) je údolí nacházející se v guvernorátu Beheira v Egyptě, kde se nachází město se stejným názvem. Název odkazuje na přítomnost osmi různých jezer v oblasti, která produkují sodnou sůl.
V křesťanské literatuře je tato oblast obvykle známá jako Sketis a je jedním ze tří raně křesťanských klášterních center nacházejících se v poušti severozápadní nilské delty. Dalšími dvěma klášterními centry jsou Nitria a Kellia.
Sketis, nyní nazývané Vádí El Natrun, je dnes nejznámější díky starověkým klášterům, z nichž dodnes zůstaly ve fungování čtyři, včetně (koptského) kláštera sv. Makária Egyptského, na rozdíl od oblastí Nitrie a Kellie, které mají pouze archeologické pozůstatky.
Svatý Makários Egyptský poprvé přišel do Sketis (Wadi El Natrun) kolem roku 330 po Kr., kde založil oddělené klášterní místo. Jeho pověst přilákala volné skupiny heremitů, poustevníků a mnichů, kteří se usadili v okolí v jednotlivých keliích. Mnozí z nich pocházeli z blízké Nitrie a Kellie, kde již získali předchozí zkušenosti s poustevnickým životem v poušti.
