Vikární biskup upřednostňuje politikaření před zachováním církevního řádu a pokoje v Církvi
Michal Dvořáček
V kontaktech nově zcizené webové stránky naší farnosti (pravoslavbrno), kterou si nelegitimní duchovní správce PCO v Brně v nedávných dnech přisvojil, je namísto aktuálních kontaktních údajů zveřejněno „Upozornění“, že otec Jozef, jehož fotografie je zde bez povolení jejího autora zveřejněna, „má zákaz výkonu kněžské služby po celé České republice“… a že „jeho kněžské úkony jsou v pravoslavné církvi považovány za neplatné!“.
NIC Z TOHOTO CITOVANÉHO PROHLÁŠENÍ NENÍ PRAVDA.
Dodejme jen, že lidé, kteří toto zveřejňují či podporují, jsou buď naprosto neznalí církevního práva anebo se úmyslně a proti dobrým mravům pokoušejí poškodit bezúhonného člověka, který je jedním z našich nejzkušenějších a nejzasloužilejších duchovních pastýřů. Nebo platí obojí. K jejich škodě a k velké ostudě se této dehonestace a dlouhodobé perzekuce dopouštějí někteří duchovní OBE, kteří tak zpochybňují svou církevní důstojnost v očích široké církevní veřejnosti, nehledě na to, že i díky svému mlčení a tichému souhlasu s pronásledováním čestného člověka a důstojného pastýře se připodobňují „zákoníkům a farizeům“, které Kristus pro jejich pokrytectví odsoudil: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.“ (Mt 23,23)
Naopak jménem naší živé, historické a platné církevní obce v Brně, která byla založena a spravována v souladu s církevními principy a Ústavou naší místní církve, a nikoli nelegitimně, pololegálně a nekanonicky…, jsme již vícekrát upozorňovali na příkoří a perzekuci páchané jak proti našemu duchovnímu pastýři, tak proti naší farnosti, farní radě a věřícím.
Prohlášení pravoslavné církevní obce v Brně (PCO) všem věřícím k duchovnímu statusu otce Jozefa!
„Trpělivý vytrvá do příhodného času, potom ho Bůh opět obveselí.“ (Sir 1,23)
Nezapomeňme, prosím, že:
– otec Jozef naši brněnskou farnost převzal v r. 1984 jako téměř již zaniklou a pozvedl ji doslova z popela;
– náš místní chrám byl zavřený, opuštěný, okna rozbitá a pobitá dřevěnými deskami;
– otec Jozef zde bezúhonně sloužil téměř 40 let až do příchodu vikáře Izaiáše a duchovních Moravského a Cebana;
– počínaje prosincem roku 2020 se začalo otevřené pronásledování otce Jozefa, zahájené vyumělkovanou a zcela lživou pomluvou našeho duchovního pastýře ze strany vikárního biskupa šumperského;
– nejen výše zmíněná pomluva, navíc ničím nepodložená, nýbrž také další lži a podvody, které byly proti otci Jozefovi iniciovány, nebyly dodnes náležitě prošetřeny;
– otec Jozef byl rovněž propuštěn ze zaměstnání (obdržel výpověď z nadbytečnosti), něco v prostředí církve nevídaného;
– na místo duchovního správce byla v loutkovém konkurzu OBE zvolena sporná osobnost vikárního biskupa Izaiáše, kterého farní shromáždění naší Brněnské pravoslavné církevní obce z října 2020 za svého správce odmítlo;
– vedení OBE poté obsadilo i místo pomocného duchovního, když se ještě před tím zbavila také otce Marka, na jehož místo byl povolán mladý kariérista Moravský;
– místo toho, aby si kněz Moravský vzpomenul na své začátky a pomyslné kněžské „ostruhy“, které získal právě zde v Brně a po boku otce Jozefa, začal jako nějaký snaživý agitátor pomlouvat otce Jozefa na sociálních sítích a samozřejmě pracovat také na svém kariérním postupu a církevních vyznamenáních v podobě náprsních křížů (jež ale nemá právo udílet vikární biskup!), namísto toho aby se veřejně kál za své buranské chování, omluvil se vyděšeným ukrajinským uprchlíkům, které chtěl vyhodit z ubytování v našem farním domě, a pochlapil se do té míry, že by uznal své pomatení;
– vladyka Simeon, tj. eparchiální archijerej, je stále na pracovním odpočinku a „terapii“, jak nás dlouhodobě informuje vedení OBE;
– na počátku stál podvod vikárního biskupa Izaiáše, kterým uvedl v omyl i svého nadřízeného, vladyku Simeona, na nějž tak dlouho naléhal, až ten pod opakovaným nátlakem svého vikáře odvolávací dekret otce Jozefa z pozice duchovního správce nakonec podepsal;
– vladyka Simeon má již 96 let, nachází se dlouhodobě mimo svou katedru v nejmenovaném luxusním „domově důchodců“, jehož adresu znají jen nemnozí vyvolení, a nám, věřícím Brněnské pravoslavné církevní obce, je dlouhodobě bráněno ve styku s ním…
Prohlášení věřících živé a historické Brněnské pravoslavné církevní obce
Znovu a znovu jsme nuceni opakovat naše hluboké přesvědčení o nezákonnosti všech nedávných kroků nelegitimního vedení Olomoucko-brněnské eparchie, v čele s vikárním biskupem Izaiášem, které se proradně zmocnilo jak našeho svatého chrámu pod Špilberkem, tak právě nyní nezákonně převádí i veškerý majetek naší církevní obce, včetně chrámu a farního domu, na třetí osobu. Toto nelegitimní vedení naší eparchie nám nyní nedovoluje konat v našem historickém chrámu, vybudovaném našimi pravoslavnými předky, bohoslužby spolu s naším duchovním pastýřem.
Vikární biskup Izaiáš, nelegitimně a pololegálně řídící Olomoucko-brněnskou eparchii, si spolu se svými lidmi v jejím vedení poté, co se nelegitimně zmocnil jak úspor brněnských věřících na bankovních účtech farnosti bez jejich vědomí, tak i našeho chrámu a veškerého majetku naší farnosti, nedávno nelegitimně přisvojil i naše webové stránky, které jsme roky vytvářeli a naplňovali duchovními poučeními a zprávami z naší farnosti pro brněnské věřící. Další potvrzení, nad světlo jasnější, že u současného vedení OBE převládly temné praktiky středověku, které i v jejich podání potvrzují nechvalně známé rčení, že „cíl světí prostředky“.
Prohlášení skutečných věřících PCO v Brně při chrámu svatého Václava!
Pohoršující jednání nového „duchovenstva“ před zraky veřejnosti
Jako by nestačilo, co všechno způsobilo bezskrupulózní jednání vikárního biskupa šumperského v Brně, jako by nestačilo, jak se nutno říci neúspěšně pokusil pohřbít živou a mnohasetčlennou farnost brněnskou, a jak se nyní pokouší ze zcela nových věřících, nemajících ve své většině pražádný vztah k naší brněnské farnosti, vytvořit jakousi kvazi farnost bez historické paměti a principiálního církevního svědomí… Jako by nestačilo, že se do historie nejen naší eparchie zapsal nanejvýše pochybnými aktivitami, podvody, pokusy o převedení majetku vilémovského monastýru či nactiutrháním a pomluvou bezúhonného kněze a člověka, který se nemohl dovolat spravedlnosti u církevního soudu, a proto si dovolil hájit se občansko-právní cestou. Vypadá to, jako by nic z toho vikářovi Izaiášovi nestačilo. My ale dobře vnímáme všechny ty necírkevní kroky, kterými biskup Izaiáš usvědčuje sám sebe z absence respektu před posvátnými kánony a svatou tradicí naší Církve (už jen tím, jak si jako pouhý vikární biskup přivlastňuje kompetence, které přísluší naopak pouze eparchiálnímu archijerejovi).
Tam, kde chybí lidskost, nemůže dobré plody přinést ani úřední moc. Vzpomeňme jen na způsob, jakým až potupným způsobem se vikární biskup Izaiáš vyjadřoval prostřednictvím jím poslaných kněží o našich věřících ukrajinského původu. Ve své podstatě jim vadilo, že s nimi věřící naší brněnské obce hovoří ukrajinsky, neboť je to jejich mateřský jazyk. Pokud ale chcete říci něco od srdce, použijete jazyk, který nejlépe vystihuje vaše přesvědčení a pocity. Tato averze vůči ukrajinštině byla však patrná pouze v době násilného převzetí našeho chrámu pod správu nelegitimního vedení PCO v Brně. Jakmile vikární biskup v roli lidem neuznaného „duchovního správce“ dosáhl svého, začal se on i kněz Moravský všem ukrajinským věřícím podbízet natolik, že dokonce mnohé z nich zmátl anebo je o pravém stavu současného sporu dostatečně a pravdivě neinformoval, a navíc prostřednictvím svých známých a příbuzných osob místních kněží začal veřejně pomlouvat našeho duchovního správce, otce Jozefa, kterého v očích neinformované veřejnosti a cizinců pracujících v zahraničních firmách zde v Brně začal označovat za falešného kněze a vybízet tyto cizince, aby za otcem Jozefem do náhradních bohoslužebných prostor nechodili!
Pokusy narušit pořádek bohoslužeb před svátkem Paschy, vyprovokovat věřící a pochlubit se „cizím peřím“!
V předvečer svátku Paschy, tedy před slavnostní půlnoční bohoslužbou, kterou naše farnost konala dlouhá desetiletí vždy podle předem stanoveného programu, jsme se dozvěděli, že vedení OBE a současní nelegitimní kněží OBE, okupující náš chrám v Brně, se pokusí znemožnit otci Jozefovi a naší farnosti výkon velkosobotní Půlnočnice u našeho historického chrámu sv. Václava pod Špilberkem. Jelikož jsme se nechtěli vzdát myšlenky na konání bohoslužby v blízkosti našeho historického chrámu, podnikli jsme příslušné formální kroky, aby naše shromáždění bylo v souladu se zákonem povoleno, což se také nakonec podařilo.
Nelegitimní kněží z chrámu sv. Václava se zpočátku pohybovali v chrámu a v jeho těsné blízkosti, tj. v prostoru uvnitř hrazení před chrámem., a naše farnost, vedená otcem Jozefem, byla shromážděna v prostoru za hrazením, a do prostoru před chrámem sv. Václava nevstupovala. Otci Jozefovi dalo svou důvěru kolem 6 tisíc věřících v průběhu všech paschálních bohoslužeb, což potvrzuje duchovní sílu a dobrou pověst, kterou náš duchovní pastýř nejen v Brně zcela zaslouženě má.
Jak se později ukázalo, původním záměrem nelegitimních kněží z chrámu sv. Václava bylo vyprovokovat věřící, vyvolat nepříjemnosti před chrámem, a narušit tak důstojný průběh bohoslužeb. Avšak i nově nainstalované kamery na budově chrámu sv. Václava mohou zcela průkazně dosvědčit, kolik věřících se zdržovalo u samotného chrámu, v prostoru vymezeném hrazením, a kolik bylo naopak shromážděno kolem našeho duchovního pastýře za ohrádkou, kde čekalo na posvěcení paschálních pokrmů. Již na první pohled očividný nepoměr mezi věřícími, kteří přišli do chrámu sv. Václava a zde vyčkávali na posvěcení pokrmů, a naopak těmi, kteří zůstávali vně chrámové ohrádky a přišli jako věřící naší živé farnosti v čele s otcem Jozefem, je zcela jasným důkazem a potvrzením hodnověrnosti našich tvrzení.
Otec Jozef zahájil Půlnoční bohoslužbu spolu se shromážděnými tisícovkami věřících, kteří doslova obklopili náš chrám ze všech stran a čekali na konec bohoslužby a svěcení paschálních pokrmů z rukou otce Jozefa. Po závěru Půlnoční, když zazněla slova „Christos voskrese“, začal otec Jozef se svěcením pokrmů podél dlouhých špalírů věřících. Otec Michail pokračoval modlitbami Jitřní bohoslužby u bočního vchodu do chrámu, aniž by naši věřící vstupovali do samotného prostoru chrámu anebo do něj vcházeli.
Když otec Jozef již dokončoval svěcení více než 1500 paschálních košíků a vracel se zpět, vyšel kněz Moravský, doprovázený skupinou věřících z chrámu sv. Václava, z prostoru chrámové ohrady, a jal se sestupovat po schodech dolů, na malé náměstí pod chrámem, kde tou dobou dokončoval svěcení otec Jozef se svými hypodiakony. Zcela zjevně se tak projevil duch svévole, pýchy a nabubřelosti mladého kariéristického kněze Moravského, který chtěl za každou cenu před veřejností dokázat, že se alespoň účastnil svěcení tak velkého množství věřícího lidu. Tito lidé ale nepřišli za ním, ani se neúčastnili bohoslužby uvnitř chrámu, ani nečekali, že jejich Paschy bude světit a žehnat kněz, který se podílí na veřejné perzekuci právoplatného duchovního správce naší Brněnské pravoslavné církevní obce. Mnozí z nich na něj také volali, že nepřišli za ním a že si nepřejí, aby jejich pokrmy světil kněz Moravský, nýbrž otec Jozef, kterému naopak důvěřují…
Popisujeme celou událost jako její očití svědkové a uvádíme její průběh na pravou míru, aby bylo zjevné, jak všechny tyto ve své podstatě krásné a důstojné události měly být zneužity stranou vikárního biskupa k jejich falešné chloubě, jak také hned celý svět informovali prostřednictvím médií.
„Vzkříšení Kristovo spatřivše, pokloňme se svatému Pánu Ježíši, jedinému bezhříšnému.“
Jakou politiku v církevním slova smyslu má vikární biskup vlastně na srdci?
Všem svědomitým pravoslavným křesťanům v naší zemi, ba všude po světě, jde především o možnost v míru a v Božím pokoji se účastnit mystického života svaté Kristovy Církve. My všichni, pravoslavní křesťané v naší zemi, toužíme po zachování učení svatých Otců, víry našich předků, odkazu svatých Cyrila a Metoděje a pokračování ve spásonosném díle svatého Pravoslaví na území „českých zemí a Slovenska“ i v budoucnu.
Slovanské pravoslaví je ze zcela objektivních příčin našemu vnímání nejbližší, především díky společným církevním dějinám a srozumitelnému slovanskému jazyku. Naše místní česká církev není nikterak podřízená či napojená na Ruskou pravoslavnou církev. Zachováváme s ní jednotu víry a živého, církevního obecenství. Dá se tedy říci, že naše místní Pravoslavná církev nemůže být ani ruská, ani ukrajinská, ale ani řecká, neboť je součástí jedné, všeobecné a univerzální Církve Kristovy! A je z povahy a místa svého zřízení pravoslavnou církví „českou a slovenskou“.
A přesto je zde někdo, kdo se snaží uměle vytvořit dojem, jako bychom byli více či méně napojeni právě na Ruskou pravoslavnou církev (RPC), ač tomu tak ve skutečnosti vůbec není. Jistě uznáte, že v dnešní napjaté době stačí malá jiskra, aby z ní povstal neuhasitelný požár dalekosáhlých následků.
A v této přecitlivělé době, plné nebezpečných výroků a veřejných útoků proti církvi a jejím představitelům, si vikární biskup Izaiáš, ale také např. bývalý a současně exkomunikovaný duchovní Eugen Freimann, kterého novinářská veřejnost považuje za experta na církevní právo a vnitřní záležitosti naší místní církve, dovolí říci, že někdo je „proruský“ a jiný zase „proukrajinský“; že jedni jsou všichni beze zbytku odsouzeníhodní, a druzí jsou naopak ti správní, a tímto svým pokryteckým posuzováním a „škatulkováním“ věřících tak vytvářet v Církvi mimořádně necitlivé pnutí a spory.
„Téma ukrajinské církevní nezávislosti rozděluje i pravoslavnou církev i v Česku. Podle biskupa Slaninky inklinuje moravská část církve k nezávislosti Ukrajiny, vedení pražské eparchie naopak straní Rusku.“ (viz článek Alberta Málka, Seznam zprávy)
Bez ohledu na to, jak se vikární biskup Izaiáš snaží náš český tisk dlouhodobě, leč jednostranně a značně zaujatě, informovat a probouzet v něm zdání, že část pravoslavných je více uvědomělých a lepších věřících než zbytek, svým nevhodným, politicky laděným vystupováním a prohlášeními sám narušuje křehký mír v Církvi, a ještě více tak prohlubuje myšlenkovou roztržku mezi některými skupinami věřících.
Všem těmto často pouze politicko-společenským proklamacím však schází jeden podstatný rozměr, a tím je hlas Církve, jejího učení, zkrátka stanovisko teologické a dogmatické, které se často ve veřejném prostoru přehlíží, ba spíše zcela zanedbává. Možná bychom my sami měli více své duchovní pastýře a biskupy vybízet k zaujímání vždy pravoslavně a církevně věcných stanovisek, o která bychom se mohli beze všeho studu a bázně opřít nejen v dobách takto bouřlivých.
To podstatné, co bychom v souladu s výše uvedeným chtěli zdůraznit, je jasné vymezení naší obce proti jakýmkoli pokusům o politické řešení církevních záležitostí, o něž se zcela nevhodně a nepřijatelně pokouší právě vikární biskup Izaiáš, neboť takové jednání nese prvky pokrytectví, prospěchářství a postrádá jakoukoli úctu k církevnímu řádu, nehledě na to, že vede proti zachování pokoje a jednoty v Církvi.
Brněnská pravoslavná církevní obec se proto distancuje od chování, jednání a proklamací vikárního biskupa Izaiáše, jimiž tento člověk vyvolává v Církvi nebezpečné a umělé spory, rozdmýchává nenávist vůči jinému národu či národnosti, ba dokonce proti jiné pravoslavné církvi, a prostřednictvím svých kroků anebo duchovních OBE se dopouští xenofobního jednání vůči specifickému etniku, aby lstivým způsobem uzurpoval moc a přízeň věřících, kteří se sami, bez svého zavinění, nacházejí v nanejvýše složité situaci.
Kdo je vlastně vikární biskup Izaiáš?
Vikární biskup šumperský Izaiáš (občanským jménem Igor Slaninka) se narodil v roce 1980 na východním Slovensku. Ve svých 29 letech (v roce 2009) přijal mnišský postřih z rukou arcibiskupa berlínského a německého Marka, tj. hiearchy Ruské pravoslavné církve v zahraničí, v té době již sjednocené s Moskevským patriarchátem. Později, kromě dalších, nižších svěcení, vykonaných vladykou Kryštofem, byl opět z rukou vysokého ruského hierarchy z Moskevského patriarchátu, metropolity volokolamského Ilariona (Alfejeva), rukopoložený na jeromonacha.
To jsou některá z důležitých fakt, vzatá z osobních stránek vikárního biskupa Izaiáše, kde sám tyto životopisné informace uvádí. To, co stojí za zmínku, je zejména skutečnost, že sám vladyka Izaiáš, který dnes českou veřejnost oblažuje svými prohlášeními, kterými neustále naznačuje nějaké rozdělení naší církve či tendenci toho či onoho církevního spektra či eparchie směrem k Ukrajině, nebo naopak směrem k Rusku…, tak on sám díky Ruské pravoslavné církvi a její hierarchii získal jak své mnišské ukotvení, tak své kněžské svěcení. Kdo ví, zda se při proskomidii stále ještě modlí za svého světícího biskupa, tj. metropolitu Ilariona z Moskevského patriarchátu. Možné to přirozeně je. To ale ponecháme na jeho praxi a svědomí. Vikární biskup Izaiáš by však neměl zapomínat na to všechno, co získal díky svému duchovnímu poutu s Ruskou pravoslavnou církví, ať již s Moskevským patriarchátem či Církví zarubežnou, které již v době svěcení vikáře Izaiáše potvrdily svou nedílnou kanonickou jednotu.
A slovy svatého vladyky Nikolaje Žičského se spolu s ním ptáme: „Co lze říci o těch, kteří přijali (svaté) tajiny (Boží) blahodati v plnosti pravoslaví a kteří mají před sebou příklady svatých a kteří neustále naslouchají varováním a napomenutím Církve Boží, ale přesto odcházejí a bloudí?“
O takových svatý vladyka Nikolaj Velimirovič praví: „Při posledním soudu se takoví nebudou moci ospravedlnit žádným druhem slepoty, spíše budou souzeni jako provinilci, kteří slepotou znetvořili sebe i ostatní kolem sebe.“
Přáli bychom si přirozeně, aby nikdo z nás nebloudil, ale aby byl ve svých názorech a předsevzetích stálý a neměnný, a nelámal se jako tenký rákos ve větru různých bouří. Kdo je pevně zakořeněný a ukotvený v Božím slovu a v posvátné Tradici naší Církve, nemusí měnit názory či svá přesvědčení, která na počátku přijal a k nimž se zodpovědně zavázal.
Drazí bratři a sestry v Kristu,
víte, jsou i takoví lidé, kteří neustále své stanovisko a názory mění. Když se podíváte zpětně po letech na jejich uvažování anebo když si přečtete jejich prohlášení a úvahy, zjistíte, že tito lidé náhle obrátili o sto osmdesát stupňů…, že pár let nekompromisně podporovali jednu stranu, ale poté, co došlo náhle k nějakému výraznému společenskému nebo církevnímu obratu či pnutí, změnili svůj názor, jako když proutkem mrskne. A nepřekvapí vás, že k této nenadálé myšlenkové proměně došlo dokonce vícekrát v jejich životě. Teprve pak si uvědomíte, že u takových osob nemůžete hledat duchovní pevnost a vytrvalost, ale ani přijímat jejich duchovní rady pro svůj život.
„Zastyděli se, že páchali ohavnosti? Ne, ti se nestydí, neznají zahanbení. Proto padnou s padajícími, klopýtnou v čase, kdy je budu trestat, praví Hospodin.“ (Jr 6,15)
My všichni hledáme pastýře a duchovní osoby, které svým chováním dávají příklad, jsou důstojní za každé situace, a pokud se dopustí nějaké chyby, jsou schopni si ji uvědomit, omluvit se za ni a přijmout zodpovědnost za své skutky. Plně v souladu s tím, jak bychom to měli činit i my ostatní. Na duchovní pastýře je však kladen mimořádně velký tlak, a my všichni jsme vůči nim poměrně nároční. Nikdo z nás není neomylný, ale musí v nás zůstat lidskost, touha po dokonalosti, schopnost nápravy a vlastní retrospektiva. Pokud však někdo zůstává zatvrzele uzavřen ve zlu, je nenávistný, není schopen ústupků, nikoli ve víře, a dává svým chováním dlouhodobě špatný příklad světu i společnosti, takový člověk zcela jistě ztratil ono jemné a současně tajemné pouto s Bohem, pro Kterého kdysi opustil vše pozemské a zasvětil Mu svůj život. Vždyť „láska jest naplněním zákona“ (srov. Řím 13,10). Pokud ale láska schází, a zůstal jen tvrdý zákon, „nic nejsme“, „jenom dunící kov a zvučící zvon“ (1 Kor 13,1).
Sláva Bohu za vše!
V Brně dne 13. května 2022
Michal Dvořáček
Díky, pěkně napsané, zvlášt ten závěr.Koh.
Děkujeme.