Přesvatá Bohorodice ve světlé své duševní cudnosti, čistoty a panenské ctnosti!

(†) Metropolita Kosmas Etolský a Akarnanijský
(1945-2022)

Cudnost, počestnost a panenská čistota naší Panagie

Jak dokázala vystoupit tak vysoko? Vystoupila tak vysoko proto, že ještě před tím sestoupila tak nízko, pokořila se a poslechla vůli našeho Trojjediného Boha.

Její absolutní poslušnost jí pomohla zušlechtit její ctnosti do dokonalého jejich stupně, ve skutečnosti se jednalo o její čistotu, dokonalou cudnost a ctnost, které k sobě přivedly pozornost a lásku Vtěleného Slova Otce, který si ji vyvolil, učinil z ní svou tělesnou, lidskou matku, aby mohl sloužit dílu spásy člověka.

A jak si naše Panna Maria zachovala čistotu a cudnost?

Od útlého dětství v sobě pěstovala velkou ctnost moudré rozvážnosti a cudnosti, a právě cudnost se stala strážcem a pevností její čistoty.

Věnujme dnes se vší zbožností bedlivou pozornost svaté ikoně naší Panagie čili Panny Marie. Z jejího výrazu a držení těla vyzařuje jedinečná cudnost.

Tato opovrhovaná a zapomínaná velká ctnost cudnosti se zjevuje v našem nestoudném věku, aby nám ji Přesvatá Bohorodice představila a vyžadovala ji od nás, dnešních křesťanů. Panagie nás žádá, abychom postavili zábranu a zastavili velkou dekadenci čili pád, do kterého se řítíme, a učinili z cudnosti a počestnosti naši vlastní ctnost.

(†) Metropolita Kosmas Etolský a Akarnanijský (1945-2022)

Cudnost není jen vnější ctností. Je hlavně zdrojem vyjádření a externalizace všech křesťanských ctností. Zdrojem a kořenem cudnosti je znovuzrozené srdce křesťana, onen „vnitřní člověk“.

To potvrzuje i náš Pán, když říká: „Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé.“ (Mt 15,35)

A apoštol Pavel zdůrazňuje: „Dále pak, bratří, kterékoli věci jsou pravé, kterékoli poctivé, kterékoli spravedlivé, kterékoli čisté, kterékoli milé, kterékoli dobropověstné, jest-li která ctnost, a jest-li která chvála, o těch věcech přemýšlejte.“ (Filip 6,8) Rozvažujte tedy, přemýšlejte, mluvte o tom, co je pravdivé, co je počestné, co je uctivé, co je neposkvrněné a čisté, co má dobrou pověst…

K čemu nás přivádějí tato slova?

Ujišťují nás, že pravý křesťan, který vede (duchovní) zápas, který se upřímně chce posvětit, je také člověk cudný, počestný.

A proto věnujme pozornost našim nesčetným světcům. Naši cudní mladí mučedníci, „kteří vedli dobrý zápas“, stejně jako počestné panny mučednice, a dále cudní světci z řad vojáků, cudní ctihodní otcové a cudní novomučedníci.

Opravdu, kdybychom je viděli na jejich ikonách s neslušným výrazem a zpodobením, my, kteří jsme dnes odhodili cudnost stranou, dokázali bychom je ctít jako světce?

Muži a ženy, zamilujme si cudnost, která zjevuje anděly. Ať matky stráží své dcery. Necudné ​​oblečení „působí zhýralost“, šíří provokaci, ničí střízlivost a čistotu, ničí mládí, rozbíjí rodinu…

(†) Metropolita Kosmas Etolský a Akarnanijský (1945-2022)

Zdroj: Το μέγα Γεροντικόν

připravil a přeložil Michal Dvořáček

První část řecké filmové série o životě svatého starce Paisije Svatohorce byla opatřena ruskými titulky!

„Svatý Paisij – Z Farasy až na nebesa“

V únoru tohoto roku jsme v jednom z našich příspěvků upozornili na vznik nového filmového seriálu o životě a mnišské cestě svatého Paisije Svatohorce s názvem „Svatý Paisij – Z Farasy až na nebesa“.

Postupně se připravuje další série tohoto filmu, jehož první část má 9 dílů.

Prvních 8 dílů bylo do současnosti opatřeno ruskými titulky, a díky tomu se tento sledovaný film s duchovní tématikou stává přístupnějším i širší pravoslavné veřejnosti, pro niž je řecký originál jazykově nesrozumitelný.

Pevně doufáme, že každý z Vás načerpá při shlédnutí jednotlivých sérií tohoto filmu o svatém starci Paisijovi mnoho duchovně užitečného.Pokračovat ve čtení →

Ctihodný Josef Hesychasta nám ukázal, ke komu se obracet, abychom byli spaseni!

„Co mám dělat, abych byl spasen?“
(Sk 16,30)

Monastýr svatého Antonia Velikého v Arizoně

Staň se tedy malým dítětem s jeho dětskou jednoduchostí a vrhni se k nohám své sladké Matičky, Jeho Přečisté Matky, která v náruči chová jako malé nemluvně „Boha Velikého“.

A plakej a lkej v hloubce své lásky:

„Má sladká Matičko, pomoz mi, veď mě, abych byl spasen! Přimlouvej se, má Matko, u svého Syna, aby mě vedl, abych mohl být spasen! Abych činil to, v čem je Jeho svatá vůle, a abych věděl, co od Něj mám žádat!

Aby mi (Pán) otevřel oči mé duše, které jsou zavřené, a já Ho proto nevidím, ačkoli On mě vidí v každém okamžiku mého života, a já Ho stále zarmucuji!“

Zdroj: Παραμυθία

Počátek svatého letního půstu ke cti Přesvaté Bohorodice se nesl v duchu posvěcení!

Světíme vodu, med a obecně různé plody země, abychom vzdali Bohu díky za Jeho veliké milosrdenství k nám!

Dnes, 1. srpna dle starobylého Juliánského kalendáře, započal svatý půst ke cti Přesvaté Bohorodice, resp. jejího čestného Zesnutí a Nanebevzetí!

Tento „Uspenský“ půst, jak se v našem slovanském prostředí zaužívalo říkat, je vlastně podle učení svatých Otců ustanoven v zásadě z několika důvodů. Jednak si jím připomínáme přípravu Přečisté a Vždycky Panny Marie na její vlastní zesnutí. Ona totiž tušila, že se blíží konec jejího pozemského života, a ve svých svatých myšlenkách dobře uvažovala o tom, že na takovou chvíli je třeba se duchovně připravit a do posledního okamžiku se modlit k Bohu, aby se nad člověkem slitoval a spasil jeho duši.

Svatý Simeon Soluňský doplňuje i druhý důvod tohoto letního půstu, pro nás, dnešní křesťany, jímž jsou dva velké svátky, které jsou přede dveřmi: jednak svátek Pánova slavného Proměnění na Hoře Tábor, jednak svátek Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Svatý Simeon zdůrazňuje: „Jeden (z těchto svátků) nám dává posvěcení a požehnání, a druhý nám dává milosrdenství a zastání.“Pokračovat ve čtení →

„Křesťanství je víc než teorie o vesmíru, víc než učení napsané na papíře; je to cesta, po které putujeme…“

Některé z nejznámějších citátů metropolity Kallista 

„Ježíš neodsoudil nikoho kromě pokrytců.“

„Jsme na cestě vnitřním prostorem srdce, na cestě, která se neměří hodinami našich hodinek ani dny kalendáře; neboť je to cesta z času do věčnosti.“

„Vidíme, že úkolem křesťanství není poskytovat snadné odpovědi na každou otázku, ale přimět nás, abychom si postupně uvědomili tajemství. Bůh není ani tak předmětem našeho poznání, jako spíše příčinou našeho úžasu.“

„Víra není domněnka, že něco může být pravda, ale ujištění, že tam někdo je.“

„Znát osobu je mnohem víc než znát fakta o této osobě. Poznat člověka v podstatě znamená milovat ho; bez vzájemné lásky nemůže existovat skutečné povědomí o druhých osobách. Nemáme žádné skutečné znalosti o těch, které nenávidíme.“Pokračovat ve čtení →

Nestačí být „dobrými lidmi“, musíme se stát „dobrými křesťany“, neboť to se Bohu líbí…

Ctihodný starec Grigorios Dochiarský
představený Posvátného kláštera Dochiariu
Svatá Hora Athos

(+2018)

„Moji bratři, nespokojujte se s dobrými slovy a pochvalami od lidí, které vás utvrzují v přesvědčení, že jste „dobří a užiteční lidé“, protože to se často děje kvůli prospěchu některých lidí.

Musíte usilovat o to stát se „dobrými křesťany“, a to způsobem tichým a pokorným, což je Bohu příjemné!“

Zdroj: Athanasios Arabatzis

Starec Paisij říkal, že Přesvatá Bohorodice má moc uhasit jakýkoli oheň, který ohrožuje naši duši!

Obejměte ikonu „Sladce líbající“ a nebojte se!

Před několika lety se někdo zeptal starce Paisije:

– Starče, v této společnosti, ve které žijeme, na nás přichází zlo jako obrovský požár a ohrožuje nás i naše děti. Co musíme udělat, abychom byli spaseni?

Na to jim starec řekl následující příhodu:

– Poslouchejte, mé děti, na začátku našeho století vypukl na Svaté Hoře Athos obrovský požár a ohrožoval ruský klášter. A tak všech 2 tisíce mnichů a 3 tisíce dělníků, kteří tam pracovali, vzali, co našli po ruce, a vyšli čelit ohni sami. Ale nic nezmohli. Pak se oheň rozšířil také na klášter Vatopedi. I zde stovky mnichů a dělníků, kteří tam také byli, oheň zastavit nedokázaly. Oheň vše zničil.

Potom se oheň začal šířit dál a dorazil až ke klášteru Filotheu. Tehdy tam žilo jen asi 15 mnichů a stejný počet dělníků. Všichni přítomní, jsouce zcela vyděšeni, ihned vzali lopaty a vyběhli ven, aby čelili ohni a jeho plamenům, které všechno stravovaly.Pokračovat ve čtení →

To není žádná bezvýznamnost! Tehdy přijímáme Tělo a Krev Kristovu (při svatém Přijímání), a nyní máme rovněž obecenství s Bohem (při modlitbě).

Pokorné vyznání Kristu

Starče, jakou přípravu musíme učinit před tím, než se začneme modlit?

„Příprava před modlitbou musí být podobná té, kterou konáme před přijetím svatého Přijímání. Tam se děje Božské účastenství (řec. Θεία Κοινωνία) (tj. účast člověka na Boží přirozenosti), a zde máme rovněž božské obecenství“ (řec. θεία επικοινωνία). Když se účastníme svatého Přijímání, přijímáme do našeho nitra Krista, a pak přichází božská blahodať!

Prostřednictvím modlitby zachováváme neustálé „obecenství s Kristem“, a to je zase jiný způsob, jak přijímáme Boží blahodať. To není žádná bezvýznamnost! Tehdy přijímáme Tělo a Krev Kristovu (při svatém Přijímání), a nyní rovněž vcházíme do obecenství s Bohem (při modlitbě).

Tak jako před svatým Přijímáním je třeba se vyznat duchovnímu otci, tak i před modlitbou, která je „obecenstvím s Bohem“, je třeba učinit pokorné vyznání Kristu.

A proto bychom měli říci:

„Kriste, jsem tak bídný člověk, jsem takový (a takový)…, nestojím za to, aby ses se mnou obtěžoval, avšak…, prosím, pomoz mi.“

A pak přichází božská blahodať a začíná naše obecenství s Bohem.“

„Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti…“ (2Pt 1,4)

Zdroj: Του Αγίου Παϊσίου Αγιορείτου

připravil Michal Dvořáček

 

Svědectví o starci Epifaniovi (Theodoropoulosovi) podle slov jeho vlastního bratra Polynikise

„Ve svých odpovědích byl přesný, vyhýbal se zbytečným frázím, byl vyčerpávající, připravený mluvit, a přesto obvykle mlčel…“

Celé ty roky byl a vlastně i nebyl členem své tělesné rodiny. Možná to zní paradoxně, ale otec Epifanios se i v tomto smyslu dokázal s Boží pomocí vyhnout všem krajnostem a současně snoubit spolu věci zcela protichůdné…

Vyhýbal se jak přílišné citové vazbě na své tělesné příbuzné, která by škodila jeho duchovní práci, tak i nějaké chladné odměřenosti vůči nim, která by je psychicky zraňovala.

Zároveň toužil, a v tom uspěl, aby patřil především ke své duchovní rodině v Kristu, aniž by však přehlížel svou fyzickou rodinu. Silné spojení otce Epifania s jeho duchovní rodinou je známé, ale jeho paralelní – vždy jemná – oddanost své fyzické rodině není příliš známa.

V našich rodinách nebyla žádná příjemná nebo nepříjemná událost (narození, křest, svatba, pohřeb, vzpomínková akce, soud atd.), jíž by se otec Epifanios neúčastnil. Byvše neustále energický, v pohybu, aniž by v nejmenším zanechal své duchovní práce, které se věnoval duší i tělem většinu dne, se nezměrně obětoval a navzdory svým fyzickým neduhům a nezbytně nutnému času na jídlo (byť obvykle jedl při telefonování) nebo spánku (obvykle bdělého) vždy našel způsob, jak ušetřit trochu času na občasné krátké návštěvy u nás doma; nebo nám alespoň poslal textovou zprávu či nás kontaktoval telefonicky.Pokračovat ve čtení →

Starec Tadeáš Vitovnický radí, co dělat, když nás zasáhne vlna trudnomyslnosti…

Jak se modlitba postupně stává zvykem!

Starec Tadeáš Vitovnický
(1914-2003)

Co máme dělat, když jsme zarmoucení?

Otec Tadeáš pravil:

„V životě se často stává, že přijde nějaká vlna obtížných myšlenek, a tato vlna zármutku nás silně zasáhne.

Nejlepší je v takovém případě mlčet.

Nemusíme moc přemýšlet.

Pán ví, dobře předem ví, kolik dokážeme vydržet. Jakou tíhu zármutku můžeme unést.

V tomto případě musíme okamžitě přistoupit k Pánu, který je pro nás jako náš hřejivý dům v zimě.Pokračovat ve čtení →