Slovo první
„Tajemná provázanost tajiny Křtu, Myropomazání a božského Přijímání“
(Třetí a závěrečná část)
(…)
Vězme tedy, že spravedlnost neotevřela pouze tyto brány, ale skrze tyto brány sama spravedlnost vešla k našemu (lidskému) pokolení. Za starých časů, ještě před tím, než se Bůh usídlil v lidských nitrech, bylo nemožné naleznout na zemi spravedlnost. Sám Bůh, před Nímž se nemohla (spravedlnost) nikterak skrýt, pokud by vůbec nějaká byla, se snížil (sestoupil z nebes) a hledal ji (onu spravedlnost), kterou však nenalezl. „Všichni se odchýlili (z cesty), spolu neužiteční jsou,“ říká Písmo, „a není ani jednoho, kdo by činil dobré.“ (Řím 3,12)
Když ale na zemi náhle zazářila pravda na ty, kteří se nacházeli ve tmě a ve stínu lži, tehdy i spravedlnost sestoupila z nebe a zjevila se poprvé před lidmi pravdivá a dokonalá. Díky ní jsme se stali ospravedlněni. Předně proto, že jsme byli zbaveni pout a vykoupeni z viny, protože Ten, který neučinil nic nespravedlivého, se nás zastal svou mučednickou smrtí, skrze niž zaplatil trest za provinění, kterého jsme se my opovážlivě dopustili. Ba co víc, skrze Jeho smrt jsme se stali Božími přáteli a spravedlivými. Neboť skrze svou smrt nás Spasitel nejen osvobodil a usmířil s Otcem, ale dal (nám) všem rovněž moc „stát se Božími syny“ (Jan 1,12), neboť spojil naši přirozenost se svou, kterou přijal prostřednictvím svého těla, a na druhé straně, spojil každého jednoho z nás se svým tělem (po)mocí svatých Tajin. Tímto způsobem osvěcuje naše duše prostřednictvím vlastní spravedlnosti a světla. A skrze svaté tajiny tak byla lidstvu dána možnost jednak poznat (skutečnou) spravedlnost, ale rovněž se v ní cvičit.
A jestliže jsou v Písmu pojmenováni mnozí spravedliví (lidé) a Boží přátelé, (žijící) dříve než přišel Dárce spravedlnosti a Usmiřitel, je třeba o všem uvažovat tímto způsobem: (Tito starozákonní spravedlivci) Jsou zde zmíněni zejména v konfrontaci se svým národem, ale rovněž z pohledu budoucích dějů. Neboť (ti všichni) se stali hodnými a připravenými uchýlit se pod záštitu spravedlnosti, jakmile by se tato zjevila. Byli připraveni přijmout vykoupení, jakmile by bylo vyplaceno. Byli schopni uzřít samo Světlo dříve, než se objevilo; překonat vzory dříve, než zazářila pravda. V tom se lišili spravedliví lidé od těch zlých, ač i oni se nacházeli spoutáni ve stejných poutech a žili stísněni pod stejnou tyranií. Tito spravedliví přitom nemohli dále snášet takovéto vězení a otroctví. Přáli si tedy velmi toužebně, aby toto vězení bylo již odstraněno, aby byly rozlomeny tyto okovy, které je (v něm) svazovaly.
Všichni tito lidé toužili po tom, aby mohli spatřit, jak ti, kteří byli uvězněni, pošlapali hlavu tyrana. Ostatní však, na rozdíl od těchto spravedlivých, nepovažovali tento svůj stav za nic nepříjemného a byli spokojeni, že zůstávali otroky. I takoví lidé žili v těchto blažených dnech, nicméně nepřijali Světlo, které před nimi zazářilo. Pokoušeli se naopak za každou cenu Ho uhasit, a učinili kvůli tomu vše, co jen považovali za možné, aby toto Jeho Světlo zhaslo. Také proto byli ti první (spravedliví) osvobozeni z tyranie hádu (podsvětí, pekla), když se zjevil Vládce, zatímco ti druzí zůstali v okovech.
Podobný postup se odehrává i v případě nemocných. Ti, kteří všemožně hledají léčbu a s radostí vyhlížejí lékaře, jsou lepší a daleko přijatelnější než ti, kteří nemají ani nejmenšího tušení o tom, že jsou nemocní a odmítají všechny léky. Myslím si tedy, že lékař řekne, že ti první jsou již zdraví, i přesto, že je ještě nestačil uzdravit, neboť sám přirozeně chápe, že jeho lékařské umění může jejich nemoc vyléčit. Podobně i sám Bůh pojmenoval některé spravedlivé a přátele z oněch (starozákonních) let, neboť ze své strany nabídli to, co záleželo v jejich silách a prokázali spravedlnost do té míry, do níž to bylo v jejich případě možné učinit… A právě to je učinilo hodnými osvobození, až by se zjevil Ten, který je mohl osvobodit, ale který tak ještě (tehdy) neučinil.
A jestliže by právě toto bylo skutečné ospravedlnění, pak by se i tito (spravedliví) dozajista nacházeli „v pokoji v Božích rukách“ (Moudrost Šalamounova 3,1), jak řekl Šalamoun, když viděl, jak zanechávají v zemi svá smrtelná těla. Je ale očekával hádes (podsvětí), když opouštěli tento pozemský svět.
Skutečnou spravedlnost a přátelství s Bohem však Pán neobnovil v nějakém místě vyhnanství (mimo tento svět), nýbrž On ji uvedl na tento svět. On také nezjevil cestu vedoucí na nebe, ale sám ji otevřel. Neboť jestliže by (tato cesta) dříve existovala, dávno by ji jistě otevřel nějaký Jeho předchůdce. Vždyť přece „žádný nevstoupil na nebe než ten, který sestoupil z nebe, Syn člověka, kterýž jest na nebi…“ (Jan 3,13). Neboť dříve, než se objevil Kříž (Kristova smrt na kříži), kdy nebylo možné, aby existovalo odpuštění hříchů a zbavení se muk, co jsme mohli považovat za spravedlnost? Nebylo tedy správné, jak se domnívám, aby byli k zástupu (Božích) přátel připočteni (tehdejší lidé spravedliví), a to dříve, než byli skutečně usmířeni, ani aby byli ověnčeni věnci vítězství ti, kteří byli stále ještě svázáni okovy. A rovněž, kdyby beránek Staré Smlouvy již učinil vše, k čemu by bylo dále třeba všeho toho, co poté následovalo? Jestliže by tyto vzory a předobrazy mohly přinést vytouženou blaženost, pak by byla marná pravda, jakož i sama skutečnost. Jaký smysl by měl akt zrušení nepřátelství prostřednictvím Kristovy smrti, aby byla zbořena mezistěna, aby se zaskvěl pokoj a spravedlnost ve dnech našeho Spasitele a všechno to ostatní, jestliže existovali Boží přátelé a spravedliví ještě před Jeho obětí na Kříži?
Existuje ale ještě jiný důkaz. Tehdy nás s Bohem spojoval zákon. Nyní je to víra a Blahodať, a všechno to, co z obou vychází. Právě z toho vyplývá, že vztah mezi lidmi a Bohem byl tehdy vztahem otrockým (výrazem poddanství), zatímco dnes můžeme hovořit o synovství a přátelství. To poukazuje na skutečnost, že zákon se vztahuje k otrokům, zatímco milost, víra a smělost k přátelům a synům. Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že tak jako byl Kristus „prvorozeným z mrtvých“ (Kol 1,18), a protože nikdo ze živých nemohl žít životem nesmrtelným, tedy dříve než On (Spasitel) vstal z mrtvých, stejně tak byl i prvním, kdo ke svatosti a spravedlnosti přivedl ostatní lidi. A toto potvrzuje i svatý Pavel, který píše, že Kristus „jako předchůdce za nás vešel“ do svatyně svatých. A skutečně vešel do svatyně, neboť nabídl sebe Otci, a uvádí (do svatyně) všechny ty, kteří to chtějí, jestliže se ovšem účastní Jeho pohřbu. Není ale třeba, aby zemřeli jako On, ale stačí, aby se připodobnili v koupeli křtu Jeho smrti. Nechť jej zvěstují svou účastí (v pokrmu) Svatého oltáře. Nechť jsou myropomazáni a přijímají nevyslovitelným způsobem Toho, který zemřel a vstal z mrtvých. A když je takto provede skrze bránu do Království, také je pak korunuje (věncem slávy).
Tyto brány posvátných Tajin jsou mnohem vyšší a přinášejí daleko větší užitek než brány Ráje. Neboť brány (Ráje) by se nikdy neotevřely před nikým, kdo by dříve neprošel skrze ony druhé brány (svatých Tajin). Brány (těchto Tajin) se totiž otevřely tehdy, když brány (Ráje) byly ještě zavřené. Ty první z nich (brány Ráje) mohly vyvést ven z Ráje ty, kteří byli uvnitř. Zatímco brány svatých Tajin vedou pouze do Ráje, ale nikoho z něj už nepropouští zpět. Brány Ráje se mohly snáze zavřít, jakož se i stalo. Prostřednictvím bran svatých Tajin byla (chrámová) opona a mezní (oddělující) stěna zbořena, až zmizela úplně. Už není možné opět pozvednout zábranu, vztyčit závory, rozdělit mezi sebou světy nějakou stěnou. Neboť nebesa se jednoduše neotevřela, nýbrž roztrhla, jak říká podivuhodný Marek (viz Mk 1,10)[1], což znamená, že nezůstala ani opona ani žádné obrazy, ani žádné rozdělení (ona mezistěna).
„Nemůže přece Ten,“ který usmířil, sjednotil a uspokojil horní svět s těmi, kteří jsou (pod ním) na zemi tím, že zbořil rozdělující hradbu (viz Ef 2,14[2]), „sám sebe zapřít“ (viz 2 Tim 2,13), jak říká blažený Pavel. Brány, které se otevřely před Adamem, se mohly zase přirozeně zavřít, protože, jak se ukázalo, on nezůstal ve stavu, v jakém bylo třeba, aby zůstal. Ty druhé brány však otevřel Kristus, „v němž hříchu nebylo“ (1 Pt 2,22), aniž byl schopen jakkoli zhřešit, neboť, jak praví Písmo svaté, spravedlnost jeho „zůstává na věky“ (Ž 111,3). Musejí tedy nyní zůstat otevřené, aby mohly uvádět do života a nikoho z něj neodvádět. A proto Spasitel říká: „Já jsem přišel, aby život měly (ovce, tj. věřící).“ (Jn 10,10) A právě takový je život, který přinesl Kristus na zem: abychom se stali s přispěním svatých Tajin těmi, kteří mají podíl na Jeho smrti, a účastníky Jeho utrpení. Jinak se nemůžeme vyhnout smrti. Ten, kdo nebyl pokřtěn „vodou a Duchem“, nemůže vejít do (věčného) života (viz Jn 3,5). A ti, kteří nejedli Tělo Syna člověka a nepili Jeho Krev, nemohou mít v sobě život (viz Jn 6,54)[3].
Zkoumejme však nyní vše od počátku.
Nebylo totiž možné, abychom žili v Bohu, aniž bychom dříve nezemřeli hříchu. Nicméně, pouze Bůh je mocný umrtvit hřích. Samozřejmě, dlužníky byli v tomto ohledu sami lidé. Neboť kvůli naší vůli (chtění) jsme prohráli, a proto bylo zcela spravedlivé, abychom napravili naši prohru pomocí nového zápasu, což bylo ve skutečnosti zcela nemožné, neboť jsme všichni byli služebníky hříchu. Jak jsme se mohli (duchovně) povznést nad hřích, když jsme se stali jeho otroky? Neboť, i kdybychom byli na vyšší úrovni, „není služebníka nad svého pána“ (Mat 10,24). A tak člověk, který měl jako nějakou svou povinnost vyprázdnit tento dluh a získat v tomto zápase vítězství, se nakonec stal zajatcem těch, proti kterým měl vést zápas a zvítězit. Bůh, na straně druhé, který mohl tyto věci sám učinit, nebyl v ničem dlužen. A proto ani jeden ze dvou výše jmenovaných (Bůh ani člověk) se tohoto zápasu neujal. A tak hřích nadále přežíval, a nebylo možné, aby v nás vzešel skutečný život, protože někdo vítězství dlužil, a jiný byl ten, kdo vítězství mohl vydobýt. Bylo tedy nutné, aby se obě strany sjednotily v jedno, aby Kristus měl obě přirozenosti. Jednu, nad níž měl zvítězit, a druhou, s níž by mohl uskutečnit vítězný boj. A tak se i stalo. Bůh se chopil zápasu kvůli lidem, neboť byl sám člověkem. A člověk vítězí nad hříchem, sám čistší nad každý hřích, protože byl Bohem. Tímto způsobem se naše přirozenost zbavuje potupy a je korunována věncem vítězství, neboť byl poražen hřích.
Tímto však nikdo z nás ještě zcela nezvítězil nad hříchem, ani (dostatečně) nezápasil, ani nebyl vykoupen z těchto pout. Výše zmíněné totiž vykonal náš Spasitel prostřednictvím toho, co následně nabídl, takže dal moc každému člověku, aby umrtvil hřích a stal se účastníkem jeho Vítězství. Bylo zajisté plně spravedlivé, aby po tomto svém (vykonaném) triumfu byl Kristus korunován vítězným věncem a sám aby nakonec triumfoval. On však místo toho zakusil rány, kříž, smrt a další. Tedy, jak říká Pavel: „Místo předložené sobě radosti strpěl Kříž, zakusil pohanění.“ (Žid 12,2)
Jaké z toho tedy plyne poučení?
On (Kristus) se nedopustil žádné nespravedlnosti, aby musel podstoupit tyto věci v podobě trestu. Ani se nedopustil žádného hříchu, aniž by vykonal něco, za což by jej pak mohl křivě obvinit nějaký pomlouvač či neuvěřitelně nestoudný ďábel. Vězme však, že rány, utrpení, smrt, to všechno bylo od počátku Bohem zamýšleno jako zbraně proti hříchu.
Proč ale tyto věci lidumilný Vládce vlastně dopustil?
Jistě nepřísluší přirozenosti, aby se dobrotivost radovala společně s rozkladem a smrtí. Také proto Bůh okamžitě po uskutečnění hříchu dopustil smrt a bolest, avšak nikoli, aby tím nějak mučil toho, jenž se hříchu dopustil, nýbrž aby daroval lék tomu, jenž onemocněl.
Tento trest by ale nemohl postihnout to, co učinil Kristus. Aniž by mohla být u Spasitele nalezena nějaká stopa po nemoci, proti které by mohl účinkovat lék, který (Kristus) přijal (v podobě bolesti a smrti). A tímto způsobem, jak je patrno, moc kalichu svých utrpení (Pán) předává nám a sám usmrcuje hřích, který v nás působí. Rány bezhříšného se stávají vykoupením pro ty, kteří byli dlužníky v mnohém. Tato cena však byla nesmírně vysoká a podivuhodná. Vyšší dokonce než pouhé vyrovnání lidských nepravostí. Také proto se (Kristus) nezastavil samotným a úplným odstraněním pádu, nýbrž On navíc nabídl tak velká blaha, že i ti, kteří jsou obyvateli země, ale rovněž (Jeho) nepřáteli, služebníci, vězni a zneuctění…, ti všichni budou moci vystoupat do nebes a stát se účastníky Božího Království.
Jak drahocenná byla tato smrt!
Tak, že pro člověka stále zůstává nepředstavitelná. Ale i když byl Spasitel prodán za nízkou cenu těmi, kteří jej připravili o život, stalo se tak z Jeho dopuštění, aby se i toto naplnilo. Chudobou a bezectností, tedy v tom smyslu, že byl prodán a přitom vytrpěl úděl služebníků, aby dosáhl ponížení. A proto ziskem pro nás mělo být ono ponížení v souladu s Jeho vůlí. Byl tedy prodán za lacinou cenu, aby ukázal, že zdarma dosáhl nadpozemské smrti. Zemřel podle své vůle, aniž by na někom spáchal byť sebemenší bezpráví, ať již svým životem anebo svou veřejnou aktivitou, čímž přinesl i svým vrahům další, a ještě větší dobročinnost, než jakou kdy mohli očekávat, než po jaké kdy mohli toužit.
Proč o tom všem ale hovořím?
Bůh zemřel. Boží krev byla vylita na Kříži. Co drahocennějšího mohlo z této smrti povstat? Co hroznějšího? Čím větší byl hřích lidské přirozenosti, tím větší vykupitelná síla tohoto trestu (ukřižování).
Jak silné bylo toto zranění, aby byl zapotřebí tak silný lék k jeho uzdravení? Bylo zajisté třeba, aby byl hřích zničen pomocí určitého utrpení, a my, jsouce potrestáni plným právem za námi uskutečněné hříchy před Boží tváří, abychom byli zbaveni odsouzení za naše přestoupení. Neboť ten, kdo byl již jednou potrestán, už nemůže být více souzen kvůli stejné příčině. Mezi lidmi se však nenacházel žádný člověk, který by byl zcela prost zodpovědnosti, aby mohl být potrestán v zastoupení za ostatní. Ostatně, nikdo by stejně nemohl v dostatečné míře ručit ani sám za sebe, natož za celý lidský rod, i kdyby zemřel tisíckrát, ani tak by nemohl splatit dluh, jaký bylo třeba vyrovnat.
Neboť, co odpovídajícího by mohl vytrpět hanebný služebník, jenž poničil královskou ikonu a zostudil takovou velkolepost? Právě kvůli tomu náš bezhříšný Vládce podstupuje mnohá strádání a umírá. Přijímá rány, aby se mohl zodpovídat za nás lidi, neboť byl člověkem. Vykupuje naše pokolení od přestoupení a daruje osvobození těm, kteří byli spoutáni, neboť On sám ji (svobodu) nepotřeboval, protože byl Bůh a Vládce.
Díky tomu k Vám přichází prostřednictvím smrti našeho Spasitele skutečný život. A způsob, jakým jej přijímáme do našich duší, je konání svatých Tajin. Křest, Myropomazání, účast na oběti Svatého oltáře (Eucharistie). Kristus k nám přichází prostřednictvím vykonávání (svatých) Tajin a činí si v nás svůj příbytek. Sjednocuje se a srůstá s námi. Dusí hřích, jenž v nás působí, vnáší svůj život a svou moc a činí nás podílníky na jeho vítězství.
Jaká to dobrotivost!
Když jsme křtěni, korunuje nás věncem (vítězství). Když se účastníme (Tajemné) Večeře, vyhlašuje nás vítězi. Ale proč a s jakou logikou vycházejí z koupele (křtu), z myra a Svatého oltáře vítězství a věnce, které jsou plodem námahy, potu a úsilí? Protože, ačkoli jsme nevyvíjeli úsilí, aniž jsme se namáhali, tak tím, že se účastníme (svatých) Tajin, oslavujeme tento (duchovní) zápas, prokazujeme čest tomuto vítězství, klaníme se této trofeji a vyjadřujeme horoucí (doslova bouřlivou) a nevypravitelnou lásku k Vítězi (jímž je Kristus). Osvojujeme si Jeho zranění, rány i smrt, a přivlastňujeme si je, jak jen to je v našich silách. Účastníme se na stejném Těle nejprve umrtveného a poté vzkříšeného Krista. Jak z toho logicky vyplývá, získáváme užitek z těchto blahých darů, které vzešly z Jeho smrti a z Jeho zápasů.
Pokud budeme předpokládat, že přichází někdo a žádá, aby byl osvobozen nějaký tyran, který byl zatčen a nyní je souzen, a žádá, aby byl oslaven věncem a oslavuje navíc jeho krutovládu, a považuje pád onoho (tyrana) za svou vlastní smrt, odsuzuje zákony (které jej odsoudily) a vynucuje si spravedlnost, a to se děje beze všeho studu, bez nejmenší snahy, aby byly jeho (tyranovy) nízké mravy zamlčeny, ale naopak, když jedná tak, že na ně navíc poukazuje až s jakousi opovážlivostí, protesty a úmyslem je vystavit na obdiv…. Jak jej budeme asi posuzovat? Cožpak jej neodsoudíme stejně jako i onoho tyrana? Samozřejmě, že ano, to je nad světlo jasnější.
Zcela něco opačného se pak bude dít, když někdo obdivuje nějakého ušlechtilého vítěze, raduje se z jeho vítězství, splétá pro něj věnce vítězství, provolává mu slávu („Nechť žije!“), uvádí k dojetí zástupy lidu, klaní se spolu s projevy díků triumfujícímu, snáší své polibky na jeho hlavu, tiskne jeho ruku a tak nesmírně bývá nadšen z vojevůdce a z jeho vítězství, jakoby sám krášlil svou hlavu věncem vítězství. Takový člověk se bude zajisté podílet na vítězné odměně onoho vítěze, jestliže soudci budou soudit v duchu spravedlnosti, zatímco ten druhý bude potrestán spolu s tyranem.
Neboť pokud uplatníme na ty, kteří činili zlo, co je k nim vhodné, a budeme vyžadovat uplatnění odpovědnosti za jimi vykonaný úmysl a jejich názor, je zcela nespravedlivé, abychom zbavili ty, kteří činili dobro, projevů cti, která jim právem náleží! Jestliže k výše uvedenému připočteme i to, že vítěz nemá potřebu v nějaké vítězné odměně, ale více než to touží po tom, aby spatřil, jak bude oslaven v divadle jeho obdivovatel, a považuje za odměnu korunující jeho zápas právě ono předání věnců svému sympatizantovi, jak by potom nemělo být zcela spravedlivé a logické, aby si jeho stoupenec přinesl z války věnec vítězství, bez potu a nebezpečí?
Tato moc pro nás představuje i Křest, (tajemná) Večeře a skromný jemnocit Myra. Neboť naší účastí ve svatých tajinách plísníme, hanobíme a odvracíme se od ďábla. Oslavujeme, uctíváme, klaníme se a z celé duše milujeme vítěze Krista, a z nadbytku lásky jej pak požíváme jako chléb, pomazáváme se jím jako myrem a umýváme se jím jako vodou.
A je zcela zřejmé, že toto válečné úsilí (proti hříchu, proti ďáblu) na sebe (Pán) přijal kvůli vám. Přistoupil na to zemřít sám, abychom my mohli zvítězit. Není proto nikterak podivné ani jinak nevhodné, abychom byli vedeni k věncům (slávy a vítězství) počínaje těmito Tajinami.
Projevujeme tedy, podle míry naší síly, svou ochotu, a v souladu s tím, jak se dozvídáme o tom, že voda křtu má sílu smrti a pohřbení Kristova, věříme s jistotou, přistupujeme s vděčností a necháme se křtít. A Pán, který nabídl nemalé dobrodiní, aniž si nás cení malou cenou, nás přijímá pomocí svých dobrodiní, která se na nás vylévají z Jeho smrti a pohřbení, které neobsahuje pouze nějaký věnec, ani nepřidává jen nějaký díl Jeho slávy, nýbrž celého Vítěze, Jeho samotného, korunovaného věncem slávy.
Vycházejíce tedy z vody (křtu), ukládáme Spasitele do našich duší, do hlavy, do očí, do samotných našich niter, do všech údů, čistého bez hříchu, oproštěného dokonale od jakéhokoli tlení, takového, jak byl vzkříšen a jak se zjevil svým učedníkům a poté vstoupil na nebesa. Podobně jako opět přijde, aby od nás žádal tento poklad. A protože se takto rodíme a pečetíme se samotným Kristem jako nějakým tvarem a obrazem, abychom nepřijali žádný cizí obrazec (kromě Krista), tak sám drží ve svých rukou brány (vedoucí) do života. A těmito vchody, skrze které přijímáme vzduch a pokrm, a díky nimž se udržuje při životě naše tělo, skrze ně tedy vchází Kristus do našich duší a obě (tělo i duši) činí svými vlastními. Skrze jednu vchází jako myro a libá vůně, a skrze druhou jako pokrm. Neboť jej vdechujeme, a On se stává naším pokrmem. Touto cestou se s námi proměšuje a sjednocuje s námi sebe sama, činí nás svým tělem a stává se pro nás tím, čím je hlava pro jednotlivé údy. Také proto se účastníme všech jeho dobrodiní, neboť (Kristus) je Hlavou všech. Vždyť to, co přináleží hlavě, se zcela jistě přenáší i na tělo.
Někdo by se ovšem mohl pozastavit nad tím, proč se nepodílíme rovněž na Jeho ranách a na Jeho smrti. On to byl však, kdo sám započal tento zápas, a když dojde řada na korunování, tehdy nás učiní svými podílníky. I to je ve skutečnosti charakteristické pro jeho nevyjádřitelnou lidumilnost, a ovšemže se nejedná o nic nesmyslného či rozporuplného. Protože pomocí Kříže jsme byli sjednoceni s Kristem. Před Jeho smrtí jsme s ním neměli nic společného. On byl Synem, a samozřejmě milovaným (Božím Synem). My jsme byli naopak bídní, služebníci, nepřátelé ve smyslu smýšlení. Když však (Pán) zemřel a vykonal dílo vykoupení a zničil ďáblovo vězení, tehdy jsme nabyli svobodu a synovství a stali jsme se údy těla blažené Hlavy (tj. Krista). Od okamžiku Kříže a následně po něm se stáváme vlastníky všeho toho, co přináleží také Hlavě. Nyní vycházíme z vody křtu bezhříšní. Účastníme se Jeho darů prostřednictvím Myra. Prožíváme díky Svatému oltáři (tj. svaté Eucharistii) stejný život spolu s Ním.
A v budoucím věku se staneme bohy v blízkosti Boha, dědici stejných dobrodiní spolu s Ním, spolukráli v Jeho Království, jestliže se ovšem vědomě nepřipravíme o zrak v tomto současném životě a sami si neroztrhneme královský oděv (křtu, který nosíme). Neboť jediné, co z naší strany můžeme nabídnout, abychom tento (nebeský) život získali, je zachování získaných darů, uchránění duchovních charizmat, protože nesmíme zahodit v niveč drahocenný věnec (slávy), jenž pro nás upletl pomocí mnoha slz a potu sám Bůh.
Takový je tedy život v Kristu.
Zakládá se na svatých Tajinách, nicméně, zdá se, že k nim do určité míry přispívá i lidská snaha. Proto tedy, kdokoli chce o tomto životě hovořit, musí nejdříve hovořit důkladně o každé Tajině zvlášť a následně musí prověřit svou askezi ve ctnostech.
Literární pramen:
ΝΙΚΟΛΑΟΥ ΚΑΒΑΣΙΛΑ, άγιου: Περί της εν Χριστώ ζωής. Λόγοι επτά του άγιου Νικολάου Καβάσιλα. Σε μετάφραση. Έκδ. Ιερού Ησυχαστήριου Ευαγγελιστής Ιωάννης ο Θεολόγος. Σουρωτή. Θεσσαλονίκη, 3η έκδοση 2001.
[1] „A hned vystoupiv z vody, uzřel nebesa otevřená a Ducha jako holubici sestupujícího na něj.“
[2] „Neboť On je pokoj náš, kterýž učinil oboje jedno, zbořiv hradbu dělící na různo…“
[3] „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný… a já jej vzkřísí v poslední den.“
Při příležitosti svatého, velkého a strastného týdne
(l.P. 2020) připravil MD.
