Svaté světlo zjevující nám Vzkříšeného Pána 

Posvátný obřad Svatého světla vždy byl a dodnes zůstává nejvýznamnější náboženskou událostí Východní Pravoslavné Církve. Zejména kvůli tomuto obřadu se do Jeruzaléma sbíhají každým rokem na svátek Velikonoc tisíce věřících ze všech pravoslavných zemí.

Až do první poloviny 13. století jednotný křesťanský svět slavil tento zázrak a uznával jeho platnost. Nehledě na rozkol křesťanské Církve na Východní a Západní, k němuž došlo v roce 1054, Římskokatolická církev i nadále uznávala autenticitu tohoto zázraku a její zástupci se zcela oficiálně účastnili tohoto obřadu.

Tento stav trval až do roku 1238, kdy papež Řehoř IX zcela náhle a bez jakýchkoli zdůvodnění prohlásil prostřednictvím zvláštního nařízení tento zázrak za neplatný a zakázal latinskému kléru, aby se jeho obřadu účastnil. Od těch dob se posvátný obřad zachovává výlučně v lůně Východní Pravoslavné Církve.

Římskokatolická církev se ve své podstatě tímto aktem vzdálila od zázraku, ale současně i obřadu, v němž latinští kněží nikdy nesehrávali vedoucí roli.

Od starobylých dob totiž samotný obřad vedl řecký biskup (a později sám patriarcha) jeruzalémský, stejně tak i jazyk, jenž byl užíván, byl výlučně řecký.

Francouzský učenec, který studoval tento zázrak, Marius Canard, poznamenává, že „chrám Vzkříšení a zázrak sestoupení Svatého světla na Velkou sobotu byly úzce spjaty s duchem Řeků“.

Více než 70 historických svědectví (4. – 16. století)

Zázrak sestoupení Svatého světla[1] v chrámu Vzkříšení, neboli chrámu Svatého hrobu, jak je toto místo též nazýváno, každou Velkou sobotu[2] v roce je velkolepá událost, jíž je věnována obzvláštní úcta a jež se opakuje po více než jedno tisíciletí.

Každý rok, v poledne na Velkou sobotu, vychází z Kristova hrobu[3] Světlo a zapaluje věčně hořící olejovou lampádu uvnitř samotného Hrobu, zatímco ve stejnou dobu se prostorem chrámu Vzkříšení šíří modře zabarvené zářivé paprsky, které jsou podobny tomuto světlu a které osvětlují celý prostor a samovolně zapalují ostatní lampády a svíce nacházející se v chrámu.

Tato událost byla zaznamenána přinejmenším v průběhu posledních dvanácti století. Charis Skarlakidis, řecký spisovatel, cituje ve své knize na toto téma více než sedmdesát historických svědectví, které podrobně popisují obřad Svatého světla v období mezi 4. a 16. stoletím. Jeho kniha byla již dnes přeložena do mnoha světových jazyků.

Všechna svědectví popisují – působivě jednomyslným stylem – světlo nebo oheň, který zázračně schází z nebe před očima očekávajících zástupů věřících a zapaluje olejovou lampádu v prázdném Kristově hrobu.

Toto světlo je spojováno s nadpřirozeným Světlem, jež vyzařovalo z útrob Kristova hrobu během okamžiku Jeho Vzkříšení.

Svaté světlo se poprvé objevilo při Vzkříšení Ježíše Krista, po půlnoci z Velké soboty a krátce před rozbřeskem Velikonoční neděle, nejpravděpodobněji 5. dubna roku 33 po Kr.[4]

Dnes, téměř dva tisíce let později, se stejné světlo nadále objevuje na stejném místě: uvnitř Kristova hrobu, ale rovněž mimo něj, právě během bohoslužby Velké soboty.

Autor této knihy byl přítomen při tomto obřadu nesčetněkrát. Během jeho první návštěvy, v dubnu 1998, zatímco stál v jedné velmi tmavé části chrámu Vzkříšení, těsně pod Golgotou, v době, kdy se objevilo Svaté světlo, spatřil zcela zvláštní modro-bílé záření rozptylující se po prostoru Chrámu, a rovněž si na vlastní oči povšiml, jak toto Světlo samo od sebe zažehlo svíci, kterou držel jeden poutník stojící v jeho blízkosti. Samozřejmě, samotný fakt, že se nějaká svíce sama od sebe zapálí, je předmětem rozdílných interpretací, které záleží na osobním úsudku a víře každého člověka.

Charis Skarlakidis,  architekt, spisovatel a badatel,
řecký autor knihy o Svatém světle

Dobře míněná míra nevíry v mimořádné „nadpřirozené“ jevy je nezbytná a současně zcela ve shodě s příkazem Jana Evangelisty, který nás nabádá: „Zkoumejte duchy, zdali jsou od Boha“.[5] V případě Svatého světla jde však o událost, která není ani výjimečná ani dočasná, ale spolehlivě se opakuje po dvanáct století, a to způsobem, který je historicky zaznamenán.

Pro mnohé je zjevení Svatého světla, jež se děje každou Velkou sobotu na Kristově hrobu, skutečným zázrakem. Pro jiné nikoli. Je přirozené, že názory se rozcházejí, nicméně, všechny jsou respektovány.

Hlavním smyslem studie, kterou Charis Skarlakidis korunoval vydáním knihy s názvem „Svaté světlo. Zázrak Světla Vzkříšení na Kristově hrobu. Více než 70 historických svědectví (4. – 16. století)“ je prezentací všech dostupných faktů a svědectví, které se pro nás dochovaly z dávné minulosti, ale též ze současnosti, aby každý čtenář této knihy mohl tento zázrak sám posoudit.

Pokus o vědecký přístup k celé problematice je rovněž hoden významu. Měření spektra elektromagnetického záření, prováděné v blízkosti hrobu Ježíše Krista na Velkou sobotu, která v roce 2008 prováděl ruský fyzik Dr. Andrej Volkov, jsou předmětem zcela zvláštního zájmu a jsou uvedeny ve zvláštní části uvnitř této knihy.

Pokud jde o ústřední část knihy o Svatém světle, o níž je řeč, jde ve své podstatě o fascinující cestu v čase, která probíhá prostřednictvím příběhů a svědectví desítek cestovatelů, kronikářů, křižáků, křesťanských poutníků a muslimských historiků, kteří buď zázrak Svatého světla zažili z první ruky, nebo o něm byli informováni od jiných očitých svědků.

Vyprávění všech těchto lidí tvoří jádro této práce. Tyto příběhy nám umožňují cestovat v našich myslích nazpět mnoha staletími a sledovat některé neznámé aspekty nejkrásnější oslavy křesťanství: Vzkříšení Ježíše Krista a sestoupení Svatého světla.

Podle svědectví řeckého duchovního Niketase (10. stol.) se Svaté světlo začalo objevovat již v době Ježíše Krista, bezprostředně po jeho Nanebevstoupení každou Velkou sobotu bez jakéhokoli přerušení napříč stoletími. Arabský historik al-Masudi a arménský historik Kirakos označují za počátek vzniku zázraku dobu o něco pozdější, a ve shodě s tím uvádějí, že Svaté světlo se začalo objevovat až během stavby chrámu Vzkříšení v letech 326-336 po Kr. Arménský historik Kirakos se také zmiňuje o tom, že prvním, kdo v dějinách osobně prožil zázrak Svatého ohně, byl svatý Řehoř Osvětitel (Arménie), a to přibližně v roce 330. O pět století později, v polovině 9. století, nalézáme první jasné historické zprávy o Nebeském světle, které sestupuje na Kristův hrob, a tak, jak postupně plynou staletí, svědectví se dále rozrůstají. Bylo rozhodnuto, že tato práce bude obsáhnout jen ta nejvýznamnější starobylá svědectví, která se týkají období od poloviny 4. do konce 16. století.

V minulosti se těmito svědectvími zabývala celá řada učenců. Za zmínku z nich stojí zejména: Němci Johann L. von Mosheim (1736) a Gustav Klameth (1913), Rus Ignátij Kračkovský (1914), archimandrita Kallistos Miliaras (1934), Μarius Canard (1955), Otto Meinardus (1962), Francis E. Peters (1985) či biskup Auxentios fotikijský (1999). Především Mosheimův výzkum je na svou dobu velmi impozantní, ale rovněž práce Ignátije Kračkovského je obzvláště cenná, neboť obsahuje mnoho arabských podkladů, a konečně i studie Miliarasova je neméně obdivuhodná a hodná chvály.

Nicméně, i přes existenci významných monografií a článků výše uvedených učenců, počet svědectví, které zahrnují, je poměrně malý, a mnoho významných svědectví nebylo dosud nikdy citováno. Kromě toho, žádná z těchto prací neobsahuje původní texty (latinské, arabské, řecké, staroruské, starofrancouzské, staroněmecké aj.), ale jen jejich překlady, a kromě toho zde rovněž není k dispozici žádný odkaz na rukopisy, z nichž tyto texty pocházejí.

Předtím, než Charis Skarlakidis shromáždil tato různá svědectví, nedokázal si, jak sám přiznává, dost dobře představit jednak velké množství a rovněž význam celé řady vyprávění, které zůstaly až do současnosti zcela opomenuty.

Stojí za zmínku, že jen v roce 1101 – tedy jediný rok v dějinách, kdy Svaté světlo na Velkou sobotu nesestoupilo (sestoupilo až následující den po sobotě) – existuje celkem osm různých kronikářů, kteří popisují nejvíce působivé události tohoto roku. Nicméně, jejich příběhy se nikdy nestaly součástí žádného literárního díla.

Těchto osm kronikářů zahrnuje čtyři Francouze, jednoho Němce, jednoho Angličana, jednoho Itala a jednoho Arména, a jejich popisy dějů mají pro nás velmi vysokou hodnotu, neboť každé vyprávění potvrzuje a dosvědčuje autenticitu toho druhého.

Mnohé z příběhů jsou tak analytické a detailní, že nás v mysli přenášejí na místo, kde se celá událost uskutečňuje. Velkou pozornost k sobě váží rovněž výpovědi prominentních Arabů a Peršanů, zejména výpovědi Ibn al-Kasího a al-Biruniho. Jejich svědectví mají mimořádný význam, neboť pocházejí od muslimů, jejichž náboženství oficiálně neuznává akceptaci tohoto zázraku. Rovněž působivá je skutečnost, že v některých případech dokonce muslimové z Jeruzaléma, navzdory odlišné víře, se obřadu Svatého světla účastnili v tisících, uznávali autenticitu tohoto zázraku a odnášeli si Světlo s velkou úctou do svých mešit a domovů, kde jej také uchovávali, aby zde v průběhu celého roku hořelo.

Moderní svědectví byla z této práce, až na určité zvláštní případy, vyloučena, protože hlavním účelem knihy není podat vyčerpávající informace ve smyslu časového rozsahu, neboť prostor k uskutečnění takto náročného úkolu by byl značný. Mnohá svědectví, týkající se tohoto konkrétního zázraku, jsou zaznamenána též na různých internetových stránkách. Mnohé z nich jsou skutečně věrohodné, ačkoli jiné obsahují též některé nejasnosti a nepřesnosti, pokud hovoříme o jednotlivcích, údajích či absenci odkazů na prameny či nezbytný seznam použité literatury.

První kontakt Charise Skarlakidise se svědectvími na obecné úrovni ho přivedl k mnoha otázkám a pochybnostem, pokud jde o jejich důvěryhodnost a autenticitu. Jedinou možností, jak zhodnotit jejich platnost, bylo pátrat po jejich originálních pramenech, konkrétně vzácných rukopisech, v nichž byly tyto události zaznamenány, stejně jako pátrat po prvních vydáních těchto pramenů.

Cílem jeho rozsáhlé a badatelské práce není jednoduše citovat některé příběhy či některá jména, ale spíše podat vědecký výklad všech důležitých svědectví, komplexní záznam původních textů a jejich překladů, jakož i prezentaci úplných literárních pramenů.

Jako zcela klíčová byla rovněž zvážena citace skutečných rukopisů, v nichž jsou obsaženy nejdůležitější příběhy. Tyto rukopisy, roztroušeny v některých z největších knihoven světa, jakož i jejich sběr a srovnání, bylo mimořádně složité a vyžadovalo velmi časově náročný proces. Zmínit se o těchto pramenech bylo nicméně posouzeno jako nezbytné, aby nemohly vzniknout jakékoli pochybnosti o platnosti tohoto vyprávění, ale rovněž proto, aby i čtenář mohl získat určitou formu kontaktu s původními prameny textů.

Za účelem splnění tohoto cíle byly osloveny desítky menších i větších světových knihoven a vědeckých pracovišť. Jmenujme alespoň některé z nich, které Charis Skarlakidis navštívil anebo jinak oslovil: Britská knihovna (British Library) v Londýně, dále Národní knihovna Francie, Vatikánská knihovna, Státní knihovna (Staatsbibliothek) v Berlíně, Bavorská státní knihovna (Bayerische Staatsbibliothek) v Mnichově, Knihovna Corpus Christi College v Cambridge, Národní egyptská knihovna v Káhiře, Univerzitní knihovna v Darmstadtu, Knihovna v Ulmu v Německu, Patriarchální knihovna v Jeruzalémě, Knihovna města Douai ve Francii a konečně Beyazitova knihovna v Istanbulu.

Na stovkách stran této vzácné a poutavé knihy, o jejíž český překlad se souhlasem autora usilujeme, se budete moci setkat s desítkami cenných rukopisů z výše uvedených knihoven spolu s dalšími vyprávěními o Svatém světle, „které osvěcuje všechny“.

připravil, vybral a přeložil MD

Zdroj:

ΣΚΑΡΛΑΚΙΔΗΣ, Χ.: Άγιον Φως. Το θάυμα του Μεγάλου Σαββάτου στον Τάφο του Χριστού. Εβδομήντα ιστορικές μαρτυρίες (4ος-16ος αι.). „Ελαία“ 2015, 312 s. ISBN 978-960-99255-9-4.

http://www.skarlakidis.gr/el/home.html

[1] Řec. „Άγιον Φως“, angl. „Holy Fire“ či ruský překlad „Святой Свет“ představují jednu a tutéž realitu. Ačkoli se z lingvistického pohledu zdá, že se tyto překlady od sebe mírně liší, ve skutečnosti pojmenovávají jednu a tutéž skutečnost, a sice realitu sestupujícího posvátného světla, čili nestvořeného Světla Boží blahodati k nám lidem, na tento svět. V českém překladu této knihy (který je v přípravě) bude tedy užito přesného překladu řeckého originálu „Άγιον Φως“ do češtiny, tedy „Svaté světlo“, ačkoli se paralelně objevují i jiné překlady, jako např. v českém pravoslavném prostředí zaužívaný „Blahodatný oheň“ či „Svatý oheň“. (pozn. překl.)

[2] V českém prostředí je více užíváno označení „Bílá sobota“, jde však o stejný den, tedy předvečer svátku Vzkříšení (Velikonoční neděle).

[3] Angl. Holy Sepulchre

[4] Ukřižování Ježíše Krista se událo v pátek, v předvečer židovského velikonočního svátku „Pesach“, zatímco vládcem Judeje byl Pilát Pontský (26 – 36 po Kr.). Během tohoto desetiletého období spadal předvečer Pesachu na pátek jen dvakrát: 7. dubna roku 30 po Kr. a 3. dubna roku 33 po Kr. Proto existují pouze dva možné termíny dne Ukřižování. Evangelista Lukáš uvádí, že činnost Jana Křtitele začala v 15. roce vlády císaře Tiberia, podle všeho v období mezi 19. srpnem roku 29 po Kr. a 19 srpnem roku 30 po Kr. To znamená, že veřejné působení Ježíše, která následuje přibližně o rok později, začíná v letech 30 – 31 po Kr. A protože veřejná činnost Ježíšova trvala přibližně dva a půl až tři roky, jediné možné datum jeho Ukřižování připadá na 3. dubna a jeho Vzkříšení na 5. dubna roku 33 po Kr.

Mnoho byzantských spisovatelů – jako např. Joannis Philoponus, Georgios Cedrenus, Georgios Syncellus, ale rovněž další prameny jako např. Akta Pilátova (“The Acts of Pilate”) – rovněž uvádějí, že Ježíšovo ukřižování se uskutečnilo mezi 19. rokem vlády císaře Tiberia, to znamená v roce 33 po Kr.

[5] “Milovaní, nevěřte každému duchu, ale zkoušejte duchy, zda jsou z Boha, neboť do světa vyšlo mnoho falešných proroků.” (1 Jan 4, 1-3, citace dle Kralického překladu Bible).