„Když ale člověk nepřijímá pochvalu od ostatních lidí a pracuje pouze pro Boha, pak je Bohem odměněn…“
16letý Arsenios (později sv. Paisij) beroucí si požehnání
od svatého starce Jakova z Vitsi (+15. února 1960)
Jednou se starce Paisije jedna sestra (mniška) zeptala:
Starče, mnohokrát si na něco stěžuji.
– A jakou stížnost máš konkrétně?
Hle, říkám: „Proč neocenili mé úsilí a zachovali se ke mně tak pohrdlivě?“
– Když někdo něco dělá pokorně a s láskou a nenachází uznání, může si stěžovat. To je lidské, samozřejmě ne proto, že by to bylo také správné, ale takto má pak člověk aspoň nějaké polehčující okolnosti.
Když však vyžaduje uznání, je to těžké, neboť takový člověk má ve svém nitru sobectví (egoismus), touhu po ospravedlnění a snahu zalíbit se druhým.
Vy však, jak jen můžete, jednejte pokorně.
Cokoli děláte, dělejte to s láskou pro Krista, a ne z lidské náklonnosti a ješitnosti, abyste od lidí slyšeli, jak vás „chválí“ (a říkají „bravo“).
Když ale člověk nepřijímá pochvalu od ostatních lidí a pracuje pouze pro Boha, pak je Bohem odměněn jak v tomto životě Jeho hojnou milostí, tak v tom příštím nějakým rajským blahem.
A co mám, starče, dělat, když je zraněn můj egoismus?
– Když je vaše ego zraněno, „nevěnujte mu péči“, nechte ho zemřít.
Pokud váš egoismus zemře, vaše duše bude vzkříšena.
– A jak umírá sobectví, starče?
– Musíme pohřbít naše vlastní ego, nechat ho shnít, aby se stalo hnojem, díky čemuž se bude rozvíjet pokora a láska.
A jak se, starče, liší sobecký člověk od toho pyšného?
– Sobecký člověk má vůli, tvrdošíjnost, zatímco pyšný člověk nemusí mít ani vůli, ani tvrdošíjnost.
Uveďme si příklad (starec Paisij se obracel k mniškám z kláštera):
Jste v chrámu a uctíváte ikony, pěkně po pořadí, každá z vás zná, kdy nastane její řada. Jedna sestra, má-li v sobě egoismus, když náhle přijde na její řadu někdo jiný, tak se zamračí a možná, že se ani před ikonou nepokloní.
„Jelikož se ta (jiná) sestra poklonila přede mnou (tzn., že mě předběhla),“ řekne si, „já se za nic na světě nepokloním.“
Kdežto, pokud má v sobě pýchu, nechá se jí svést, ale nebude takto reagovat. Se zdánlivou slušností dalším (sestrám) v řadě možná řekne: „Prosím, běžte, jen běžte…!“
Podle: Svatý Paisij Svatohorec: Slova V. „Vášně a ctnosti“, str. 36.
Zdroj: Ιερός Ναός Τιμίου Προδρόμου Λάρνακας
připravil Michal Dvořáček
Svatý Jakovos z Vitsi (Zagori)
Poznámka:
Vitsa je jednou z největších vesnic řeckého regionu Zagori v severozápadním Řecku. Nachází se v nadmořské výšce 955 m na horském svahu poblíž soutěsky Vikos.
O svatém Jakovovi z Vitsi:
Svatý Jakovos (Valadimos) z obce Vitsa (+ 15. února 1960), která se nachází v regionu Zagori, byl vzorem pracovitosti, a proto ho Bůh učinil hodným pomáhat nezaměstnaným při jejich hledání práce. Když se usadil v Monodendri, v tehdejším a bohužel dnes již zničeném klášteře proroka Eliáše, horlivě se věnoval jak jeho obnově, tak i obnově duší místních křesťanů zde žijících, a sice prostřednictvím zpovědi a čistého svátostného života, jehož byl sám vzorným příkladem. Svatý Jakovos zastihl klášter v troskách, poničený od rabování, a v troskách nalezl také duše místních lidí, postrádajících katechezi a Boží slovo, které si však zamiloval jako něco neocenitelného, protože stejně jako my všichni byli dušemi, „za které Kristus zemřel“ (Ř 14,15). Starec Jakovos svou pracovitostí obnovil stavbu kláštera a svou pravdivou láskou přitahoval duše lidí jako magnet, aby je očistil a postupně vyléčil od jejich pozemských vášní…
(pokračování příště…)
Užitečné odkazy:
https://www.pemptousia.gr/2018/02/o-agios-ton-anergon-gerontas-iakovos-tis-vitsas/
Ὁ Ὅσιος Γέρων Ἰάκωβος τῆς Βίτσας σώζεται ἀπὸ τοὺς τουρκαλβανούς
