Třetí velkopostní přednáška vyzdvihla význam Ježíšovy modlitby jako synergie člověka s Bohem

„Bez přestání se modlete.“

Ve čtvrtek 2. dubna šesté Neděle velkopostní, krátce před svátkem Květné neděle, kdy venku již začaly rašit první pupeny a celá příroda začala vonět jarem, si opět několik oddaných posluchačů z řad našich farníků a přátel naší farnosti našlo cestu do Chrámu Pokrovu na Kolaříkové ul.

Na programu byla třetí a současně poslední velkopostní přednáška, tentokrát věnovaná tématu Ježíšovy modlitby čili modlitbě mysli (a srdce).

Na rozdíl od předcházejících témat bylo téma Ježíšovy modlitby snad ještě více spjato s učením našeho Spasitele, které lze vysledovat v zaznamenaných výrocích a učení Pána Ježíše Krista na stránkách Nového zákona.

Během přednášky bylo zmíněno historicko-teologické pozadí vzniku Ježíšovy modlitby, v jehož rámci vznikala tato tradiční modlitební praxe Pravoslavné církve. Zaznívaly úzce související pojmy jako hesychie, hesychasmus, Táborské světlo, nestvořené Boží energie, népsis či neptičtí Otcové.

Na závěr přednášky požádal br. Michal otce Jozefa, aby díky své zkušenosti a poutím na Svatou Horu Athos pohovořil také on o současném přístupu zdejších mnichů k této modlitbě. Poté přišly na řadu velmi praktické otázky z řad posluchačů, které se týkaly různých aktuálních problémů ve světě, jejich řešení a způsobu, jak při tom všem zachovat pravoslavnou víru a vnitřní pokoj a rozvahu.

Otec Jozef odpovídal na tyto dotazy s velkým přehledem a duchovní moudrostí, která vychází nejen z jeho dlouholeté praxe duchovního, nýbrž také z jeho znalostí mnoha reálií, osob, duchovních proudů a církevní historie.

Otec Jozef kromě jiného potvrdil, že přítomnost Ježíšovy modlitby nebyla v minulosti předmětem zájmu tak široké veřejnosti, jak je tomu dnes, a že se vždy vyskytovala zejména v mnišském prostředí. Ani tam však není praktikována v její dokonalé formě všemi. Pouze jedinci dosahují čisté modlitby a modlí se neustále ve své mysli a srdci v souladu s apoštolským příkazem: „Bez přestání se modlete“ (1 Sol 6,17) anebo „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ (Mt 26,41)

Navzdory tomu, že není snadné dosáhnout dokonalosti a neustálé modlitby, naši svatí nás vyzývali, aby dokonce laici praktikovali pod duchovním vedením tuto modlitbu a získali z této posvátné činnosti hojný duchovní užitek. Modlitba Ježíšova je plodem Ducha Svatého a výsledkem synergie člověka s Bohem. Vychází z modlitební praxe svaté Církve a je výsledkem účasti křesťana na mystickém životě Církve.

Amen a Bohu sláva za vše!

Několik poznámek z tématu dnešní přednášky

Ve slavné Rozpravě o modlitbě od Nila Askety, obsažené ve známém spisu „Filokalia“ (která je spíše připisovaná Evagriovi Pontskému), je uvedena jedna významná myšlenka a vlastně předpoklad pravé teologie:

„Jsi-li teolog, modli se opravdově; modlíš-li se opravdově, (pak) jsi teolog.“ («Ει θεολόγος ει, αληθώς προσεύξη· ει αληθώς προσεύξη, θεολόγος ει.»)

Tzv. monologistní modlitba, která vděčí za svůj název své charakteristické stručnosti, se nazývá: „Ježíšova modlitba“, ale rovněž se setkáme s názvy jako „modlitba mysli“, „modlitba srdce“, „čistá modlitba“ apod.

Tato modlitba je obzvláště vhodná pro dnešního zaneprázdněného člověka, ať už je jeho hlavní zaměstnání jakékoli. Je to modlitba, kterou může každý z nás recitovat a současně přizpůsobit ji jakémukoli místu a způsobu, v němž se zrovna nachází.

Ve své plné verzi zní takto: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným“.

Nezapomínejme, že jsme chrámem Ducha Svatého. „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.“ (1 Kor 6,19-20)

Srdce a jeho čistota hraje zásadní roli pro naši spásu a křesťanskou existenci. Srdce je totiž středem naší bytosti. A srdcem bychom neměli myslet jen fyzické srdce, ale i to duchovní, které je sídlem a středem našeho ducha. Naše srdce osvětluje celou naši existenci a díky němu funguje fyzicky i duchovně.

Modlitba Ježíšova není něčím novým, nespadá ani do nedávných století (ctih. Josef Hesychasta), ani pouze do doby tzv. hesychastických sporů (sv. Řehoř Palama), ani do období závěru prvního tisíciletí (Sv. Simeon Nový Theolog), a dokonce ani do zlaté éry patristiky a rozvoje mnišství (4.-5. století). Počátky této modlitby jsou mnohem mnohem starší a dávnější… Modlitba Ježíšova je totiž božským ustanovením, které jsme nepřijali skrze apoštola nebo anděla, ale přímo od Syna Božího, pravého Boha.

Podle učení sv. Ignátije Brjančaninova se stalo to, že po Poslední večeři, mezi jinými vysokými přikázáními a pokyny, Pán Ježíš Kristus ustanovil modlitbu ve svém jménu. Dal tento způsob modlitby jako nový, vynikající a neocenitelný dar. Apoštolové již částečně znali moc Ježíšova jména, jím uzdravovali nevyléčitelné nemoci a omezovali moc démonů anebo je skrze Ježíšovo jméno poráželi, svazovali a vyháněli. Pán Ježíš Kristus nám zanechává příkaz, abychom toto všemocné a podivuhodné jméno používali v modlitbě. Slíbil, že taková modlitba bude obzvláště účinná. „Cokoli budete prosit Otce,“ řekl svatým apoštolům, „to učiním ve svém jménu, aby Otec byl oslaven v Synu. Cokoli budete prosit ve jménu mém, učiním to…“ (Jn 14,13) „Amen, amen, pravím vám, že za cokoli byste požádali Otce v mém jménu, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“ (Jn 16,23–24)

Jaký úžasný dar! Je to záruka nekonečného a bezmezného požehnání! Dar, který vyšel z úst nekonečného Boha, oděného do konečné lidské přirozenosti a nazvaného lidským jménem Spasitel (Spasitel – hebrejsky „Ježíš“ (Mt 1,21). Jméno ve své vnější podobě je omezené, ale představuje něco nekonečného, Boha, od Něhož odvozuje nekonečnou, božskou hodnotu, moc a vlastnosti.

V evangeliích, ve Skutcích apoštolů a v listech apoštolů vidíme nesmírnou víru svatých apoštolů ve jméno Pána Ježíše, stejně jako jejich nesmírnou úctu k Němu. Ve jménu Pána Ježíše vykonali ty nejúžasnější zázraky. Neexistuje žádný příklad, ze kterého bychom se mohli dozvědět, jak se modlili ve jménu Páně. Ale jistě se modlili takto. Jak by mohli jinak jednat, když jim tuto modlitbu dal sám Pán a tak jim přikázal, aby se modlili, a když byl tento příkaz potvrzen dvojitým opakováním? Pokud Písmo o tomto bodě mlčí, je to jen proto, že tato modlitba byla běžně používaná a tak dobře známá, že nepotřebovala zvláštní zmínku. Ani v písemných textech prvních století křesťanství, které se dochovaly do naší doby, není modlitba Páně předmětem samostatného pojednání, ale je zmiňována pouze v souvislosti s jinými tématy.

V životě svatého Ignátije Bohonosce, biskupa antiochijského, který byl v Římě za vlády císaře Trajána korunován svatozáří mučednictví, čteme tato slova: „Když ho vedli, aby byl sežrán divokými zvířaty, a on měl neustále na rtech jméno Ježíšovo, pohané se ho ptali, proč si toto jméno neustále připomíná. Svatý odpověděl, že má ve svém srdci napsané jméno Ježíše Krista a že svými rty vyznává Toho, kterého vždy nosí ve svém srdci. Když divoká zvířata sežrala svatého, jeho srdce, z vůle Boží, zůstalo neporušené mezi jeho kostmi. Nevěřící ho našli a pak si vzpomněli, co svatý řekl. Rozřízli tedy jeho srdce na dvě části, aby věděli, zda je to, co jim bylo řečeno, pravda. Uvnitř obou částí srdce našli nápis napsaný zlatými písmeny: JEŽÍŠ KRISTUS.

Svatý Ignátij byl tedy nositelem Boha jménem i skutkem, vždy měl a nosil ve svém srdci našeho Boha Krista, s Jeho jménem napsaným myšlenkou své mysli jako nějakým perem.“ Svatý Ignátij byl žákem svatého apoštola a evangelisty Jana Theologa a jako dítě měl tu čest osobně vidět Pána Ježíše Krista. Byl to onen požehnaný syn, o kterém se v evangeliu píše, že ho Pán postavil mezi apoštoly, kteří diskutovali o prvenství, vzal ho do náruče a řekl: „Amen, pravím vám, pokud se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do Království nebeského. Kdo se pokoří jako toto dítě, ten je v království nebeském největší.“ (Mt 18,3-4, srov. Mk 9,36).

Svatý Ignátij se jistě naučil Ježíšovu modlitbu od svatého evangelisty Jana a uplatňoval ji v období vrcholného křesťanství, stejně jako všichni ostatní křesťané. V té době se všichni křesťané učili Ježíšovu modlitbu, a to především pro velký význam samotné modlitby, a také proto, že ručně psané posvátné knihy byly v té době vzácné a velmi drahé, protože jen málokdo byl gramotný (většina apoštolů byla negramotná) a protože Ježíšova modlitba byla snadná, nabízela duchovní pokoj, radost, a působila s velmi zvláštní energií a mocí.

Učení o Ježíšově modlitbě se objevuje také u církevních spisovatelů 4. století, jako je svatý Jan Zlatoústý a Abba Izaiáš Asketa. Spisovatel z 5. století, svatý Hesychios Jeruzalémský, si již tehdy stěžoval, že praktikování této modlitby mezi mnichy značně upadlo. Postupem času se tento úpadek ještě více prohloubil. Proto se svatí Otcové snažili ve svých spisech povzbuzovat k praktikování této modlitby. Posledním spisovatelem, který o této modlitbě psal, byl blahoslavený starec Serafím Sarovský. Starec Serafím sám svým jménem žádné pokyny nenapsal; byly zaznamenány z jeho slov jedním z mnichů, které poučoval, ale jsou napsány pozoruhodně zbožným stylem. Nyní je praktikování Ježíšovy modlitby mnichy a mniškami téměř opuštěno (psal sv. Ignátij Brjančaninov, 1807-1867). Svatý Hesychios připisuje tuto nedbalost lenosti.

Blahodárná síla Ježíšovy modlitby je obsažena v samotném božském jménu Bohočlověka, našeho Pána Ježíše Krista. Ačkoli v Bibli svaté existuje mnoho svědectví, která poukazují na velikost Božího jména, důležitost tohoto jména s obzvláštní přesností vysvětlil svatý apoštol Petr před židovskou radou, když byl dotázán: „Jakou mocí nebo v jakém jménu“ uzdravil muže chromého od narození. „Petr, naplněn Duchem svatým, jim řekl: Vůdci lidu a starší izraelského: Jestliže jsme dnes vyslýcháni ohledně prospěchu nemocného, čím je tento člověk uzdraven, ať je vám všem i celému izraelskému lidu známo, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých, právě v tomto jménu stojí tento člověk před vámi zdravý. To je kámen, který jste vy stavitelé zavrhli, ale který se stal hlavou úhelnou. A v nikom jiném není spása, neboť není pod nebem jiného jména daného lidem, skrze kterého bychom mohli být spaseni“ (Skutky 4,8-12).

Toto svědectví je o Duchu Svatém. Apoštolova ústa, jazyk a hlas byly jednoduše nástroji Božího Ducha. Jiná nádoba Ducha Svatého, apoštol pohanů (Pavel), vydává podobné svědectví. „Neboť,“ jak Pavel říká, „každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen“ (Řím 10,13). „Kristus Ježíš… se ponížil, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži. Proto ho Bůh nadmíru povýšil a dal mu jméno, které je nad každé jiné jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno těch, kteří jsou v nebi i na zemi i pod zemí“ (Fp 2,5-10).

David, Ježíšův předek podle těla, se díval do daleké budoucnosti a opěvoval velikost jména Ježíš a živě popisoval působení a účinek tohoto jména, boj vedený tímto jménem jako prostředek proti zdrojům hříchu, jeho moc zachránit ty, kdo se v tomto jménu modlí, ze zajetí vášní a démonů a triumf těch, kteří dosáhnou duchovního vítězství ve jménu Ježíšově. Poslechněme si, co říká (Bohem) inspirovaný David: „Hospodine Pane náš, jak důstojné jest jméno tvé na vší zemi! Nebo jsi vyvýšil slávu svou nad nebesa. Z úst nemluvňátek a těch, jenž prsí požívají, mocně dokazuješ síly z příčiny svých nepřátel, abys přítrž učinil protivníku a vymstívajícímu se.“ (Ž 8,2-3).

Přesně tak! Vznešenost jména Ježíš převyšuje chápání rozumných tvorů země i nebes. Jeho vznešenost je uchopena nepochopitelným způsobem dětskou prostotou a vírou. S tímto nezištným duchem musíme přistupovat k modlitbě ve jménu Ježíše a s ním musíme pokračovat. Naše zanícenost a naše pozornost v modlitbě se musí podobat neustálému úsilí dítěte, které hledá matčiny prsy. Pak bude modlitba ve jménu Ježíše korunována úplným úspěchem, neviditelní nepřátelé budou poraženi a „nepřítel a mstitel“ bude nakonec rozdrcen. „Nepřítel“ se nazývá „mstitel“, protože se snaží vzít těm, kteří se modlí (zejména těm, kteří se modlí příležitostně a ne neustále), to, co během modlitby získali. K dosažení rozhodného vítězství je nezbytná neustálá modlitba a stálá bdělost.