Svátek Zjevení Páně v řece Jordánu

Svátek Zjevení Páně (Bohozjevení čili křest Pána v Jordánu) jako zcela zásadní zjevení Svaté Trojice v době novozákonní patří právem k největším a  nejvýznamnějším křesťanským svátkům vůbec. Svým významem jej lze zařadit ihned za svátek svaté Paschy. Historicky byl dokonce slaven svátek Bohozjevení ještě dříve než později Církví ustanovený svátek Narození, neboť ve svátku Bohozjevení si Církev připomínala obojí, jak narození, tak i zjevení Boha v těle. Až v průběhu 4. století (nejprve na Západě, a pak i na Východě) přibyl ke svátkům z Dvanáctera také samostatný svátek Narození Páně.

Na ikoně ke svátku Bohozjevení stojí Kristus uprostřed vysokých skal, které zobrazují skalnatou „soutěsku“ (řec. κλεισούραν). Vody, které nejsou posvěceny, představují obraz smrti – potopu. Symbolismus skal pokračuje po svátku Narození (v betlémské jeskyni) také v případě Pánova křtu a nakonec je uzavřen položením Pánova těla do hrobu (opět symbolika skály jako smrti, kterou Pán překonává svým Vzkříšením).

„Abys zachránil zbloudilého člověka, neošklivilo se ti obléci se v podobu služebníka. Bylo totiž pro nás nutné, abys ty, Vládce a Bůh, vzal na sebe naši přirozenost. Když jsi byl tělem pokřtěn, učinil jsi nás hodnými přijmout odpuštění. Proto k tobě voláme: Kriste, Bože náš, sláva Tobě!“ (z Večerní liturgie sv. Basila Velikého v den svátku Bohozjevení).

Na ikoně Pánova křtu vchází Ježíš do vod jako do „vlhkého hrobu“. Hádes čili podsvětí (jinak též peklo) má tvar tmavé jeskyně. Při všech třech klíčových událostech ze života Spasitele nejprve tento „hádes“ pohltil Pánovo tělo, aby ono mohlo později zazářit a zvítězit nad temnotami smrti a hříchu a dát světu radost pramenící v Jeho slávě a Vzkříšení.

„Zjevil ses ve světě ty, jenž si svět stvořil, abys osvítil ty, co sedí ve tmě, Lidumile, sláva Tobě!“ (z Večerní liturgie sv. Basila Velikého v den svátku Bohozjevení).

Sestoupení Krista do vod Jordánu znamená posvěcení vodního elementu, jenž je základem života, a současně i posvěcení veškerého stvoření, které vinou lidského hříchu „až dosud“ trpí vzdálením se od svého Stvořitele: „Víme přece, že všechno stvoření až dosud společně sténá a pracuje k porodu.“ (Řím 9,11)

Kristus stojí v Jordánu nahý anebo ve světlém rouchu, opásaného kolem jeho beder. Je oblečen do Adamovy nahoty, a takto jsa oděn zjevuje světu toto své slavné rajské odění. Pravou rukou přitom žehná vodám a připravuje je, aby se staly vodami křtu, které posvěcuje svým ponořením (viz etymologie slova „křest“, která pochází z řeckého termínu βᾰπτῐ́ζω, což znamená „ponořit“). Nebylo třeba, aby se Kristus posvětil, neboť byl předvěčně čistý. Přijal Janův křest ve své pokoře a s úctou k lidské tradici. Při křtu v Jordánu nebyl posvěcen Pán, nýbrž byl to On, kdy svým ponořením posvětil vody a veškeré stvoření.

„Toto se stalo v Betabaře za Jordánem, kde Jan křtil. Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak přichází k němu, a řekl: Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa!“ (Jan 1,28-29)

Na některých ikonách je Pán zobrazen stojící ve vodě na kamenné desce, kolem níž se nacházejí různí hadi, kteří odvracejí hlavu, aby z tohoto místa unikli. Tato scéna je inspirována žalmickým citátem: „Ty silou svou rozdělil jsi moře, a potřels hlavy draků u vodách.“ (Žalm 74,13)

Kolem Pánova těla plavou v Jordánu také různé ryby. Na jedné z nich, obřích rozměrů, plave žena a stařec. Tato žena symbolizuje moře a stařec řeku Jordán. Tento stařec ve svých rukou drží vědro, z nějž teče voda. Tyto dvě postavy jsou na ikonách zobrazovány opět s poukazem na žalmickou analogii: “To když vidělo moře, uteklo, Jordán nazpět se obrátil.“ (Žalm 114,3)

Z tradičních oslav svátku Bohozjevení ve Svaté zemi vychází také osobní svědectví pravoslavných křesťanů, z nějž se dozvídáme, že při posvěcení vod na řece Jordánu se řeka proudící směrem k Mrtvému moři začíná obracet a náhle mění směr na opačnou stranu. Svatý Jan Zlatoústý vidí v tomto zpětném chodu řeky hlubokou alegorii s dávnými událostmi lidského pokolení. Řeka Jordán má dva hlavní prameny (Jor a Dan; současná geografie hovoří o třech pramenech pojmenovaných jako Hasbani, Banias a Dan). Ze soutoku těchto řek vzniká Jordán, který proudí do Mrtvého moře. Lidské pokolení také pocházelo ze dvou předků, Adama a Evy. Po odpadnutí od Boží lásky se lidské pokolení vydalo směrem k hříchu a duchovní smrti spojenými s Mrtvým mořem. Spasitel Kristus svým Vtělením osvobodil lidskou přirozenost od zotročení, tlení a smrti, a dokonce i řeka Jordán se chtěla vrátit zpět (do Ráje), a nepodlehnout tak smrti.

Kristus, jak je patrno z ikony Bohozjevení, osvěcuje celý svět Světlem svého Božství, a tím jej zbavuje moci ďábla. Z nebe je slyšet hlas Boha Otce, který potvrzuje Kristovo božství a vyjadřuje svoji přízeň k „milovanému Synu“. Duch Svatý v podobě holubice potvrzuje svědectví Otce a daruje všem věrným nepohnutelný základ naší víry. Je to právě Duch Svatý, který vede Krista k jeho veřejnému působení. „Při křtu Tvém v Jordáně, ó Pane, zjevila se Trojice, které se klaníme; neboť Otcův hlas svědectví vydal o tobě, nazývaje Tě milovaným Synem, a Duch v podobě holubice potvrdil pravdu tohoto slova. Ó Kristě, jenž ses zjevil jako Bůh a svět osvítil, sláva Tobě!“ (tropar svátku)

Podle svatého Jana Damašského lze další analogii se stvořením světa a pozdější potopou hledat právě v holubici, která na některých ikonách drží v zobáčku olivovou ratolest jako znamení pokoje. Duch Svatý se při stvoření světa „vznášel nad vodami“ a přiváděl vše k životu. “Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami.“ (Gen 1,2) Stejně tak i „dnes“ se Duch Svatý vznáší nad Jordánem a působí obnovení světa a současně nové, duchovní stvoření.

Na levé straně ikony je zobrazen sv. Jan Křtitel, Předchůdce Páně, který se sklání s úctou před tváří Mesiáše. Pohlíží směrem k Duchu Svatému, který je zobrazen v podobě holubice. Pravou rukou se dotýká hlavy Krista, zatímco gestem své levé ruky představuje přímluvu za celý svět. Jeho hlava je pokryta rozcuchanými vlasy a prořídlým vousem. Jeho výraz je přísný a vážný. Rouchem je mu velbloudí srst a kožený pás okolo beder.

„V těch pak dnech přišel Jan Křtitel, káže na poušti v zemi Judské. A řka: Pokání čiňte, nebo přiblížilo se království nebeské. Totoť jest zajisté ten předpověděný od Izaiáše proroka, řkoucího: Hlas volajícího na poušti: Připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho. Ten pak Jan měl roucho ze srstí velbloudových, a pás kožený okolo beder svých, a pokrm jeho byl kobylky a med lesní. Tedy vycházel k němu Jeruzalém a všecko Judstvo, i všecka okolní krajina Jordánská. A křtěni byli od něho v Jordáně, vyznávajíce hříchy své.“ (Mat 3,1-6)

„Sklonil jsi jako člověk hlavu pod ruku Předchůdce svého Jana, a rozdrtil tím hlavy hadů. Zjevil ses jako Bůh v řece Jordánu, a osvítil tím veškerenstvo. Aby všichni slavili Tebe, Spasiteli, jako Osvětitele duší našich.“ (z Večerní liturgie sv. Basila Velikého v den svátku Bohozjevení).

Na pravé straně ikony se nacházejí andělé se zahalenýma rukama do svých šatů a nabízejí je Kristu, neboť jsou připraveni mu bez ustání sloužit. V tom jsou pro nás lidi vzorem hodným k následování. „A aj, andělé přistoupili a sloužili jemu.“ (Mat 4, 11)

Podle článku Η εικόνα των Αγίων Θεοφανείων a dalších pramenů připravil Michal Dvořáček.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..