Svatý a spravedlivý Lazar „Čtyřdenní“
V den svátku svatého Lazara si připomeňme milovaného přítele Kristova a současně prvního historického biskupa starobylého kyperského města Kitie. Podle posvátné církevní Tradice ho na biskupa rukopoložil sv. apoštol Pavel spolu se sv. apoštolem Barnabášem, který sám z Kypru pocházel.
Kým byl sv. Lazar, jaký byl jeho osud, smrt, vzkříšení a pozdější útěk před nenávistí a závistí lidí z jeho vlastního národa, kteří nemohli snést jeho slavné svědectví o Kristově božství a Jeho moci? A proč byl vzkříšen až čtvrtý den po uložení do hrobu, kdy se jeho tělo začalo již přirozeně rozkládat a zapáchalo?
Osobnost sv. Lazara je velkým tajemstvím, podobně jako jeho smrt. Na jeho konci je však radost ze Vzkříšení. O jeho životě víme jen velmi málo, a to co známe, čerpáme ze Svatého Písma Nového Zákona (viz Janovo Evangelium, 11. kap.) a taktéž ze svaté Tradice.
„Nějaký Lazar z Betanie, městečka Marie a její sestry Marty, pak byl nemocný.“
Pán Ježíš ale nespěchal, aby přišel a Lazara uzdravil, neboť věděl, že jeho milovaný přítel nezemřel, ale pouze spí, a v jeho božské moci bylo probudit ho z tohoto dočasného spánku a znovu mu darovat život.
„Ta nemoc není k smrti, ale pro Boží slávu, aby skrze ni byl oslaven Boží Syn.“
„Lazar, náš přítel, usnul, ale jdu, abych ho probudil.“
Když Ježíš dorazil do Betánie a setkal se s Marií a Martou, sestry Lazarovými, pravil: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.“
Potom řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď a podívej se.“
Ježíš se rozplakal.
Židé tedy řekli: „Hleďte, jak ho měl rád!“
Někteří z nich však řekli: „Nemohl snad ten, kdo otevřel oči slepého, způsobit také, aby tento člověk nezemřel?“
„Ježíš tedy znovu sám v sobě zasténal a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen.“
Ježíš řekl: „Odvalte ten kámen.“
Marta, sestra toho mrtvého, mu řekla: „Pane, už zapáchá, vždyť je v hrobě čtvrtý den!“
Ježíš jí řekl: „Neřekl jsem ti, že budeš-li věřit, uvidíš Boží slávu?“
Zvedli tedy kámen z místa, kde byl ten mrtvý pochován. Ježíš pozvedl oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já vím, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal.“
A když to řekl, zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“
První Lazarův hrob v Betánii, z něhož vyšel na Kristův příkaz opět živý
„Lazare, pojď ven!“
Tato slova zůstanou jednou provždy uchována v naší paměti, neboť rezonují nadpřirozenou mocí našeho Spasitele, který jako člověk říká „Pojď!“, ale jako Bůh křísí Lazara a povolává ho zpět k životu.
„Tehdy mnozí z těch Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš udělal, v něho uvěřili.“
A také my všichni, křesťané, jsme díky tomuto zázraku uvěřili, že náš Pán má moc nad životem i smrtí, a že se tak stalo proto, abychom později, až bude Pán zkoušen a sestoupí do podsvětí, kde svým božstvím překoná smrt, abychom tehdy neklesali na mysli, ale uvědomili si, že on jediný je náš „Životodárce“.
Interiér hrobu sv. Lazara v Betánii ve Svaté zemi
Svatý Lazar je nerozlučně spjat s několika místy, přičemž na každém z nich zanechal nesmazatelnou stopu.
Jednak s Betánií, kde žil spolu se svými sestrami. Dodnes zde stojí starobylý pravoslavný chrám a kousek od tohoto místa také Jeho „první“ hrob, kam byl uložen a z nějž později na příkaz našeho Spasitele vyšel opět živý.
Dalším místem je Larnaka, město na Kypru. Toto slovo je odvozeno od hrobky čili sarkofágu, kam se ukládali zesnulí (viz řec. ο λάρνακας, v archaické řečtině pak λάρναξ). Právě ve starobylé Kitii, dnešní Larnace, nalezl sv. Lazar útočiště, když musel uprchnout před zlobou svých nepřátel. Stal se zde prvním místním biskupem. Podle svaté Tradice žil sv. Lazar žil ještě 30 let po svém vzkříšení.
„Druhý“ hrob sv. Lazara v dnešní kyperské Larnace,
kde byly nalezeny jeho svaté ostatky.
Existují dvě paralelní tradice, tradované na Kypru, přičemž podle první sv. Lazar (po druhé) zemřel přirozenou smrtí, zatímco podle té druhé byl umučen.
Podle stejné starobylé církevní Tradice se sv. Lazar po svém vzkříšení již nikdy nesmál, jen jednou. Bylo to v době, kdy jako biskup sloužil na Kypru. Viděl totiž jednoho zloděje, který kradl hliněné nádoby, do nichž lidé ukládali olej či jiné potraviny. Tehdy se sv. Lazar usmál a pravil: „Jedna hlína krade druhou hlínu“. Jeho poznání pramenilo z jeho pobytu v hádu, který spatřila jeho duše po jeho prvním zesnutí… Nebyl to výsměch nad prostou krádeží, ale nad hříšným setrváváním člověka v marnivém způsobu života, neboť mu scházelo osvícení shůry, ale také obrácení zevnitř.
Na Kypru se dodnes nachází velkolepý chrám zasvěcený sv. Lazarovi. Postaven byl na místě nalezení jeho hrobu v 9. stol. byzantským císařem Lvem Moudrým. Když tento císař přenesl svaté ostatky do hlavního města své říše – Konstantinopole, zanechal obyvatelům Kypru tento krásný chrám, který i dnes svědčí o víře ve vzkříšení a všem příchozím předává tuto nesmrtelnou radost.
Chrám sv. Lazara v Larnace, postavený byzantským císařem
Lvem Moudrým v 9. století
Význam chrámu sv. Lazara vzrostl ještě více po objevu, k němuž došlo 23. listopadu 1972 (při obnově chrámu), kdy byla nalezena část jeho svatých ostatků, hluboko pod svatým oltářem v jedné mramorové schráně. Jak je známo, ostatky sv. Lazara byly nejprve nalezeny v roce 890 po Kr. v jeho hrobu, který se nacházel v malém chrámu. Na nalezené mramorové „larnace“ (čili sarkofágu) byla vyryta slova: „Lazar čtyřdenní a přítel Kristův“.
Sv. Lazar po zbytek svého života svědčil o „novém životě v Kristu“, který se zjevil skrze Pána Ježíše Krista. Sv. Lazar vydával a dodnes vydává svědectví svým vlastním životem a rovněž svou smrtí o tom, že „smrt byla jednou provždy potřena“.
Podle homilie metropolity kitijského Chrysostoma (2010) a dalších pramenů připravil a přeložil MD.
Další odkazy a ukázky koled sv. Lazarovi a církevních hymnů k jeho svátku:
