„Od té doby pevně věřím, že Boží svatí žijí
a že nejsou mrtví!“
Krátký život svatého Vasilije Ostrožského
(Ochridský prolog)
Svatý Vasilij (srb. Vasilije) se narodil v Popovově Polji, vesnici v Hercegovině, prostým a bohabojným rodičům. Od mládí byl naplněn láskou k Boží Církvi a když dosáhl dospělosti, vstoupil do kláštera Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Trebinje, kde také přijal mnišský postřih. Jako mnich se rychle stal proslulým díky svému opravdovému a zřídka se vyskytujícímu asketickému životu. Svatý Vasilije na sebe přijímal jedno utrpení za druhým, každé těžší a těžší než předchozí. Později byl proti své vůli zvolen a vysvěcen na biskupa Zahumlje a Skenderije. Jako hierarcha žil nejprve v klášteře Tvrdoš a odtud jako dobrý pastýř posiloval své stádo v pravoslavné víře a chránil je před krutostí Turků a lstivostí Latinů. Když byl Vasilij nadměrně utlačován svými nepřáteli a Tvrdoš zničen Turky*, přestěhoval se do Ostrogu, kde žil asketickým životem a chránil své stádo neustálou a vroucí modlitbou. V 16. století pokojně zesnul v Pánu a zanechal po sobě své neporušené (tj. netlené) ostatky konající zázraky dodnes. Zázraky u hrobu svatého Vasilije jsou bezpočetné. Křesťané i muslimové přicházejí k jeho ostatkům a nacházejí uzdravení ze svých nejtěžších nemocí a strastí. Každoročně se tam na svátek Padesátnice koná velké lidové shromáždění (sabor).
Svatý Nikolaj Žičský a Ochridský
Poznámka pod čarou:
(*) V naší době postavil Nikola Runjevac z vesnice Poljica nedaleko Trebinje nový chrám na troskách starého kláštera Tvrdoš – nádherný a slavný monumentální chrám (tzv. zadužbina) před Bohem a jeho lidem.
Proslavení svatého Vasilije Ostrožského v zástupu pravoslavných svatých
Ihned po zesnutí svatého Vasilije v roce 1671 začali lidé ve velkém počtu přicházet, aby se modlili u jeho hrobu, stejně jako to dělali za jeho pozemského života. Na místě jeho hrobu se začalo dít mnoho zázraků, které nepřestávají dodnes.
Sedm let poté, co odevzdal svou duši Bohu, v roce 1678, se svatý Vasilij zjevil ve snu otci Rafailovi (Kosijerevci), igumenovi kláštera sv. Lukáše v Župě u Nikšiče, a nařídil mu, aby šel do Ostrogu a otevřel (jeho) hrob. Igumen tomuto snu nevěnoval pozornost a nešel. Znovu měl stejný sen, ale znovu ho ignoroval. Svatý Vasilij se pak igumenovi zjevil potřetí, oblečený v biskupském rouchu, s kadidelnicí v ruce. Igumen se probudil ve strachu a úzkosti a vyprávěl bratrstvu svého kláštera o svém snu. Okamžitě se dohodli, že se urychleně vydají do Ostrogu.
Po příjezdu nejprve informovali ostrožské mnichy o igumenově snu a pak se zavázali k přísnému půstu, přičemž po celou dobu sloužili celý cyklus denních modliteb se svatou liturgií. Činili tak po dobu sedmi dní. Sedmého dne se pomodlili u hrobu světce a otevřeli ho.
Před nimi se zjevil svatý v oslaveném těle barvy čistého vosku, vydávající vůni podobnou bazalkovým listům. Mniši pak uložili jeho neporušené tělo do schrány a odnesli ho do Horního kláštera, do chrámu Uvedení Přesvaté Bohorodice, kde odpočívá dodnes.
Zpráva o oslavení těla svatého Vasilije se rychle rozšířila a lidé začali k jeho hrobu přicházet ve velkém, aby uctili jeho svaté a divotvorné ostatky. Nejen pravoslavní křesťané, ale i římští katolíci, luteráni a dokonce i muslimové přicházeli hledat pomoc do velké ostrožské svatyně. S vírou v Boží milosrdenství a milosrdenství svatého otce Vasilije se jim dostalo pomoci a útěchy.
I dnes přicházejí k ostrožskému divotvůrci poutníci ze všech částí země, všech národností a náboženství. Mnoho lidí cestuje do Ostrogu i ze zahraničí. K posvátné schráně s oslavenými ostatky svatého Vasilije se přicházejí poklonit a pomodlit lidé z celého světa hovořící různými jazyky. Mnoho rodičů přivádí své děti ke křtu před ostatky svatého Vasilije a mnozí pojmenovávají své potomky právě po tomto světci. V Ostrogu se konalo mnoho svatebních obřadů, bylo učiněno nespočet zpovědí a mnoho lidí se účastnilo svatých tajin před světcovými svatými ostatky, zatímco bezpočet dalších věřících prosilo o modlitby za své zdraví a spásu.
V ostrožském klášteře je svatému otci Vasilijovi přinášeno mnoho obětí a darů, ale největší obětí ze všech je upřímné pokání a vůle očistit své srdce před Bohem a svatým Vasilijem. Také lidé nevěřící v Boha (ateisté) ctí a respektují svatého Vasilije a s bázní vyslovují jeho jméno. Neboť, jak každý ví, svatého Vasilije nikdo nezlehčoval ani v době, když žil, a rozhodně ho nezlehčuje nikdo ani poté, co byl již oslaven.
Před milosrdným ostrožským světcem Srbové vylévají své zármutky a bolesti a vroucně se modlí za své živé i zesnulé příbuzné. Poutníci z blízka i z daleka se na toto setkání připravují postem a modlitbou a shromažďují se v hojném počtu o svátcích i ve všední dny v Ostrogu, aby uctili svatého, vyprávěli mu o svých zármutcích, plakali před schránou s jeho svatými ostatky, vyznávali své hříchy a přijímali požehnání. Kromě běžných církevních postů si lidé často slibují, že budou držet zvláštní půst. Tento půst se nazývá „týden svatého otce Vasilije“ a obvykle předchází jeho svátku. Vyslovení jména svatého je tradičně doprovázeno slovy „Sláva mu a milosrdenství“. Před ostatky svatého Vasilije bylo složeno mnoho přísah a uděleno mnoho slibů.
Boží moc a pokušení dějin
Během svého pozemského života nebyl světec nikdy ponechán v pokoji, ale byl pronásledován mnoha Božími nepřáteli a úhlavním nepřítelem naší spásy. Ani po svém zesnutí nebyly jeho svaté ostatky ušetřeny zlým duchem.
Poprvé museli ostrožští mniši ukrýt ostatky svatého Vasilije v roce 1714, kdy Numan-paša Čuprilič zaútočil a zpustošil Černou Horu. Mniši ostatky pohřbili pod klášterem, poblíž řeky Zeta. Řeka se vylila a zaplavila oblast, kde byly ostatky pohřbeny, nicméně voda zázračně nepronikla ani ke schráně, ani k samotným ostatkům, v ní uloženým.
Podruhé musely být ostatky ukryty během obléhání Ostrogu v zimě roku 1852. Turecký velitel Omar Paša obklíčil klášter a obléhání trvalo devět dní. Třicet Černohorců v čele s velkým vojvodou Mirkem Petrovićem, otcem knížete Nikoly, statečně bránilo klášter. Když se jim s pomocí svatého Vasilije podařilo Turky zahnat, nechal odsloužit v malém „Chrámu Uvedení“ děkovnou modlitbu Bohu, Přesvaté Bohorodici a svatému Vasilijovi. Poté Černohorci vzali svatého s sebou do Cetinje a uložili ho do Chrámu Narození Přesvaté Bohorodice, poblíž ostatků svatého Petra Cetinjského. Tam svaté ostatky (sv. Vasilije) zůstaly až do jara 1853, kdy byly opět navráceny do Ostrogu. Během války s Turky byl ostrožský klášter vypálen a vypleněn. Mnoho ostrožských pokladů, stejně jako dokumenty z doby svatého Vasilije, zmizely navždy.
Potřetí byly ostatky svatého převezeny během války v letech 1876-1877. Opět byly přeneseny do Cetinje, kde zůstaly asi rok. V roce 1878 byly v majestátním průvodu přivezeny zpět do Ostrogu.
Během 2. světové války, v únoru 1942, kdy na Ostrog letěly nepřátelské granáty, mniši v obavě, že by mohl být zasažen a zničen Chrám Uvedení (Přesvaté Bohorodice), vzali svaté ostatky a ukryly je do malé jeskyně za budovou kláštera. Tato obava se ukázala jako neopodstatněná, protože granáty, ač létaly po celém klášteře, kam dopadaly a explodovaly, samotný klášter však nebyl nikdy zasažen, ani nebyl během těchto útoků nikdo zraněn. Svatý otec Vasilij střežil své stádo, jak to dělal vždy předtím…
Archimandrita Justin Čelijský
Tři příklady z nespočetných zázraků sv. Vasilije Ostrožského
„Nebuď nevěřící, ale věřící“
(Jak se svatý Vasilij Ostrožský zjevil knězi se slabou vírou)
„V roce 1940 se biskup Nikolaj zeptal velmi ctihodného Jovana Boškoviće z Orje Luky (obec Danilovgrad): „Věříte, ctihodný otče, že Boží svatí žijí?“
„Jak bych tomu mohl nevěřit, když se mi sami zjevili a dosvědčili, že žijí!“
Jednoho dne mě moje mátuška (manželka kněze) požádala, abych šel do Ostrogu s obětním darem za nějaké neštěstí, které se stalo v naší rodině. Byl jsem poněkud zarmoucen a vyveden z míry. „Co mám přinést?“ zeptal jsem se. „Nech ty mrtvé kosti v ostrožské jeskyni odpočívat v pokoji! Na živé se máš obrátit o pomoc!“
Uplynul asi den.
Tu noc jsem měl vidění svatého Vasilije. Udeřil mě holí a jsa pln rozhořčení hlasitě na mě zavolal: „Já žiji, nejsem mrtvý, jak si myslíš! A nebuď nevěřící, ale věřící!“
S velkým strachem jsem vyskočil z postele a požádal svou manželku o obětní dar, který připravila pro mou pouť. Okamžitě jsem se vydal do Ostrogu a přinesl obětní dar svatému Vasilijovi. Od té doby pevně věřím, že Boží svatí žijí a že nejsou mrtví!“
Uzdravení ochrnutého
Jeromonach Simeon Mihailovič z Ostrogu napsal v roce 1932:
„V době, kdy byl Vidak Djurovič, syn Mira, žákem v klášteře Ostrog, někdy na konci 19. století, byl do Chrámu Uvedení Přesvaté Bohorodice, v němž spočívají ostatky svatého Vasilije, přinesen velmi nemocný muž. Tento muž už několik let nemohl používat nohy. Umístili ho tedy pod schránou s ostatky sv. Vasilije.
O něco později, když výše zmíněný žák podával kávu těm, kteří přinesli ochrnutého, se postižený muž sám postavil, vyšel z chrámu a nečekaně se objevil ve starém klášterním hostinci, kde ostatní pili kávu.
Jeho zjev jeho společníky zpočátku vyděsil, ale brzy se radovali a všichni ho objali a políbili, jako by se znovu narodil nebo vstal z mrtvých. Podle Vidakova svědectví nemocný, jehož jméno si nepamatuje, pocházel z nějaké vesnice v oblasti „Sandžak“ (nyní se jedná o oblast na Balkáně rozdělenou mezi Srbsko a Černou Horu).
Uzdravení duševně nemocného muže
Jeromonach Serafim Kašić přepsal následující dopis, který sestavila Jovanka Vujičić z Kotoru 22. srpna 1957. Originál dopisu je také zachován v archivu:
„Ctihodný otče, píši Vám v souvislosti s naším rozhovorem a Vaším přáním popsat co nejpodrobněji uzdravení mého strýce. Také jsem si již stihla ověřit několik dalších faktů o této události.
Můj zesnulý strýc Danilo Zloković, syn Todora (narozen v Bijelé, obec Herceg Novi v roce 1866 a zemřelý v roce 1924), cestoval každý rok pěšky do Ostrogu, počínaje svými dvaceti lety, aby uctil ostrožského divotvůrce a poděkoval mu za uzdravení. V raném mládí (kolem roku 1883) se můj strýc zbláznil. Dva nebo tři roky těžce trpěl touto nemocí a sám se toulal po horách. Jednoho dne ho chytili, svázali a odvezli do Ostrogu.
Tam usnul přímo pod schránou s ostatky sv. Vasilije, zatímco za něj starý jeromonach četl modlitby. Spal dlouho, dokud ho Djuro Malević, jeden z mužů, kteří ho do Ostrogu doprovázeli, neviděl probuzeného. Domů se vrátil sám, zdravý a při smyslech. Až do své smrti zůstal v dobrém zdraví, vždy radostný a dobromyslný a ve své vesnici velmi oblíbený.
Můj zesnulý strýc vyprávěl, že byl v Ostrogu přítomen, když se z ostrožských skal zřítila postýlka s dítětem a dítě zůstalo nezraněné. Pamatuji si to velmi jasně. Strýc nám vyprávěl o dalších zázracích, kterých byl v Ostrogu svědkem, ale protože neznám podrobnosti těchto zázraků, nejsem schopna o nich nic podrobného napsat.“
Svatý otče Vasilije, pros Boha za nás!
při příležitosti svátku svatého Vasilije Ostrožského (29.4./12.5.)
připravil Michal Dvořáček
Podle: „Zázraky jako dary těm, kteří volají k Pánu“ (Monastýr Lepavina)
