Svatá Golgoto, Božská Golgoto, posvěcená krví Ježíše Krista!

Ctihodný starec jeroschimonach
Papa Tichon „Duchovník“
ze Svaté Hory Athos

Modlitba ke svaté Kristově Golgotě,
jak ji sepsal jeroschimonach Tichon Svatohorec

Svatá Golgoto, Božská Golgoto, posvěcená krví Ježíše Krista! Tebe prosím, odkryj, kolik tisíců hříšníků jsi Boží blahodatí přivedla k pokání a slzám, očistila je a naplnila jimi Pánův ráj! Ó Kriste, Králi! Svou blahodatí a nekonečnou láskou naplňuješ příbytky nebeské dušemi kajících se tobě! Všechny, kteří k tobě přicházejí, miluješ a dáváš jim spásu. Nikdo ti nemůže důstojně poděkovat, třebaže by měl i moudrost andělů. Šťastliví hříšníci, přijďte ke svaté Golgotě, je přístupná všem, neboť Kristus je nade vše milostivý! Poklekněte k Jeho svatým nohám, a líbejte je s čistou láskou. Jen On jediný může uzdravit vaše zarmoucené duše, napojit je spasitelnými slzami, abyste v pokoře s kajícnou láskou omyli Jeho přečisté nohy. Tehdy i On sám vás omyje od každé skvrny a otevře vám dveře do svého nebeského Království, kde v nevýslovné radosti, spolu s Archanděly a Anděly, Cherubíny a Serafíny a všemi svatými, v blažené věčnosti budeme oslavovat Spasitele světa, nejsladšího Pána našeho Ježíše Krista, beránka Božího, spolu s Otcem i Svatým Duchem, Trojicí jednobytnou a nerozdílnou! Amen!

Ctihodný Papa Tichon Duchovník (Golenkov)

Na Svatou Horu Athos přišel ještě před ruskou revolucí v roce 1908.

Zesnul v Pánu roku 1968.

Ctihodný starec Paisij Svatohorec jednou napsal ve svém vyprávění o starci Tichonovi (Golenkovovi), jenž byl jeho duchovním otcem, tato slova:

„Jen Bůh zná duchovní míru svatých. Dokonce ani sami svatí jí neznali, neboť poměřovali jen své hříchy, a ne svoji duchovní výši. Majíce před sebou toto pravidlo svatých, kteří nemilovali lidskou chválu, staral jsem se ohraničit své vyprávění jen tím, že popíši to nejnutnější. Věřím, že bude rád i otec Tichon a nebude si stěžovat, tak jako si mu stěžoval starec Siluan, když otec Sofronij poprvé vydal jeho životopis. Tehdy se totiž starec Siluan zjevil otci Tichonovi a řekl mu: Tento požehnaný otec Sofronij napsal mnoho pochval na mou adresu. Já bych to však nechtěl.[1]

[1] Otcové svatohorci a svatohorské historie. Kniha ctihodného Paisije (Eznepidise) Svatohorce, Kapitola – Otec Tichon.

Ze života starce Papa Tichona

Starec Papa Tichon používal velmi často slovo „požehnání“, a používal ho vždy v souladu a ve smyslu mnišského života jako například, když říkával „požehnejte“ (ευλογείτε či ευλόγησον), tedy ve chvílích, kdy pokorně žádal o požehnání od někoho jiného, a teprve poté také on sám dával své požehnání doprovázené krátkou modlitbou „Pán nechť Ti požehná!“ (Ο Κύριος να σε ευλόγηση).

Po obvyklém pozdravu, když za ním přišli nějací poutníci, vedl své návštěvníky do chrámu, kde starec zpíval církevní hymny jako např. „Spasiž, Pane, lid svůj a požehnej dědictví svému“ či „Jest vpravdě důstojno“, a pokud bylo dobré počasí, vyšli společně ven a sedli si pod olivovník, kde spolu chvíli hovořili. Pak se Papa Tichon náhle zvedl a pravil:

„Já nyní připravím nějaké pohoštění.“
Pozn. Říkal to lámanou řečtinou, které jinak dobře rozuměl.

Vzal vodu z cisterny a nejprve naplnil šálek pro návštěvníka. Pak nabral také trochu vody do své vlastní nádobky (šlo spíše o jakousi nádobu z konzervy, kterou používal mimo jiné k vaření kávy) a šel hledat nějaké lukumi, které bylo, pravda, jednou již časem vysušené či tvrdé, jindy již částečně snězené mravenci. Jelikož to ale nabízel Papa Tichon jako své skromné požehnání, nikdy to nikoho nepohoršovalo.

Poté, co vše připravil, učinil starec znamení kříže, vzal první šálek s vodou a řekl: „Nejdříve já. (Vy) Požehnejte!“A pak čekal, až mu návštěvník odpoví a pronese žehnající modlitbu: „Pán nechť ti požehná“! Jinak se starec sám nenapil. Teprve až poté udělil sám své požehnání.

Požehnání a modlitbu, udělenou mu ze strany ostatních, považoval starec Papa Tichon za nutnost, něco, bez čeho se nemohl obejít. To platilo nejen v případě osob duchovních, které starec potkal, ale také laiků bez ohledu na to, zda to byli lidé staří či mladí.

Poté, co starec nabídl hostům nějaké pohoštění, vyčkával, zda přijde na řeč nějaké duchovní téma. Když starec viděl, že návštěvník, který přišel, je mnohomluvný a zavítal ke starci pouze proto, aby nějak uplynul jeho čas, tehdy mu starec říkal:

„Moje dítě, do pekla půjdou také lidé líní, nejen hříšníci.“

Pokud takový člověk zůstal ve starcově přítomnosti a neodešel, starec ho nechal na chvíli o samotě a sám odešel do chrámu, kde se modlil. A tak byl návštěvník nakonec donucen se vzdálit.

A když se opět objevil někdo další, kdo chtěl zneužít starcovy prostoty, aby dosáhl toho či onoho cíle, starec to díky Božímu osvícení hned pochopil a tehdy pravil:

„Mé dítě, neumím řecky. Jdi k nějakému Řekovi, s nímž si budeš dobře rozumět.“

Samozřejmě, že starec nikdy nelitoval námahy ani času, který věnoval někomu, u nějž spatřoval duchovní zájem. A když mu radil svými ústy, jeho mysl spočívala neustále v modlitbě.

Jeho modlitba, která vycházela z jeho srdce, byla samočinná. Lidé, kteří ke starci Tichonovi přicházeli, tuto podivuhodnou věci pociťovali, neboť od něj odcházeli velmi posíleni…

A starec jim žehnal po celou dobu, dokud je neztratil z dohledu.