Kněžství jako „umění všech umění a věda všech věd“
Diákonské svěcení (28.1.2018)
Dne 28. ledna 2018, v neděli o Celném a farizeovi, byl v brněnském chrámu sv. Václava na čtece čili žalmistu postřižen bratr Matúš Vavro. Během liturgie, po proměnění Svatých darů, byl pak bratr Matúš rukopoložen na diákona.
Kněžské svěcení (29.7.2018)
Dne 29. července 2018, v 9. neděli po svaté Padesátnici, během svaté liturgie v den svátku svatých Otců šesti všeobecných sněmů, konané v brněnském pravoslavném chrámu sv. Václava, byl otec diákon Matúš Vavro rukopoložen na kněze. Brněnská pravoslavná obec v čele s o. Jozefem popřála srdečně otci Matúšovi, aby ho Pán provázel a vedl na nesnadné kněžské cestě, jejímž hlavním smyslem, jak naznačil otec Jozef Fejsak, je „sloužit Bohu i lidem“. Otci Matúšovi i jeho rodině zapěl nakonec sborově celý chrám „Mnohá a blahá léta!“
„Kde je oltář a oběť, tam je i ten, který oběť koná.“ Kněžské poslání je jedinečné a nenahraditelné, protože koná nekrvavou oběť a další svaté Tajiny, které jsou nezbytné pro život v Kristu.
„Tedy řekl jim opět: Pokoj vám. Jakož mne poslal Otec, tak i já posílám vás. To pověděv, dechl, a řekl jim: Přijměte Ducha svatého. Kterýmžkoli odpustili byste hříchy, odpouštějíť se jim; a kterýmžkoli zadrželi byste je, zadrženi jsou.“
(Jn 20,21-23)
„A přistoupiv Ježíš, mluvil jim, řka: Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi. Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, Učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa. Amen.“ (Mt 28,19)
Kristus dal Apoštolům moc odpouštět hříchy a křtít… Svatí apoštolové však nemohli být všude a jelikož se Církev rychle rozrůstala, Apoštolé rukopokládali (tj. dnešním jazykem vysvěcovali) v různých městech a zemích biskupy a starší (presbytery čili kněze).
Po odchodu svatých Apoštolů z tohoto světa tedy pokračovali v díle zvěstování a spásy lidí jejich následovníci, biskupové a kněží. Kněží jsou souputníci a spolupracovníci biskupů. Je-li biskup „na místě a v obrazu Krista“, pak presbyteři (kněží) jsou „na místě a v obrazu“ sboru Apoštolů.
„Jen pohleďte, jaký je skutečný rozdíl mezi biskupem a knězem a kolik každý z nich koná svatých tajin. Biskup koná 7 svatých tajin a kněz jich koná 6.“
Tuto výše uvedenou odpověď dal jednou jednomu biskupovi Řecké církve blahé paměti otec Epifanios Theodoropoulos, který otce Epifania žádal, aby přijal archijerejské svěcení. V žádném případě nesnižoval význam biskupské hodnosti, chtěl však zdůraznit, jak velká je oběť druhého stupně kněžství uvnitř Církve a že se téměř ve všem vyrovná službě biskupské (jak známo, pouze biskup může navíc světit kněze).
Činnost kněze podle svatého Řehoře Theologa
Presbyter, jde-li o ženatého kněze, a navíc hlavu rodiny, se nenachází v nějaké jiné, výsadní situaci než členové jeho farnosti, neboť také on má spolu s nimi podobné starosti, problémy a musí čelit obdobným, ne-li ještě větším obtížím.
„Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest Církev.“ (Kol 1,24)
Podle sv. Řehoře je Církev tělo Kristovo a skládá se z pastýřů a z těch, kteří jsou těmito pastýři vedeni (doslova paseni) – tj. laiků.
„Bůh přikázal Církvím, aby byli na jedné straně ti, kteří jsou vedeni (paseni), a na straně druhé ti, kteří budou vést a učit (pastýři a učitelé).“
Kněz je osobou, které Bůh svěřil konání svatých Tajin, které povznášejí člověka do nebes a představují nejcennější dar pod sluncem. Svatý Řehoř podrobuje kritice ty, kteří hovoří o kněžství jako o běžném světském zaměstnání anebo jako o způsobu, jak druhé ovládat. Hlavním předpokladem výkonu kněžské hodnosti je totiž ctnost, říká sv. Řehoř.
Svatý Řehoř Theolog rovněž hovoří o knězi jako o duchovním lékaři, a k tomu, aby mohl kněz konat správně své poslání, musí nejprve sám sebe očistit od vášní a ran, které působí hřích.
Svatý Řehoř, tento „Οtec Pravoslaví“, dále vyjasňuje: „Nechť se nepokoušejí léčit ostatní ti, kteří jsou sami plní duchovních ran.“
A proto musí být kněz někým, kdo se vyznačuje především ctnostmi.
Podle učení tohoto svatého Otce „musí kněz nejen odstranit z duše špatné prvky, ale musí do ní také vštípit ty dobré, a to takovým způsobem, aby sám mohl vynikat spíše ctností než (kněžskou) hodností“.
V následující věci se svatý Řehoř ztotožňuje se svatým Isidorem Pelusiotským, podle nějž je kněz „světlem, které září ctností a svým životem podle Boha“. A dále dodává: „Bůh zapaluje kněze jako lampu a staví ho jako svícen na svůj zářící trůn.“
Kněz se musí podle svatého Řehoře nacházet neustále ve stavu bdělosti a péče o své duchovní stádce. Kněz by se měl neustále snažit vést svůj osobní duchovní zápas za dosažení dokonalosti, aby se v tomto svém úsilí stal vzorem pro své věřící, které pastýřsky vede ke spáse.
Jak příznačně a správně dodává ctihodný Pimen, který praví: „Kněz by se měl stát vzorem, nikoli zákonodárcem.“
Podle svatého Řehoře je kněžství „umění všech umění a vědou všech věd“. Právě takového vědění a umění je třeba k tomu, aby bylo možné vést člověka správným směrem. Jinými slovy lze říci, že to, proč je kněžské poslání tak významné, je zejména duchovní vedení člověka, který jako živý tvor je ve svém způsobu života velmi rozmanitý a mnohovrstvý.
Kněžské poslání je tedy „vědou a uměním“, které je vyšší než umění a vědění zabývající se uzdravováním (terapií) těl, jež jsou složena z pomíjivé hmoty a která se jednoho dne rozpadnou a podstoupí smrt. Je tomu tak proto, že „péče o duši, která je od Boha a je božská, má účast na vyšší (nebeské) záři (rozuměj ušlechtilosti)“.
Kněz jako duchovní lékař se v tomto smyslu podle svatého otce Řehoře nachází výše než lékař, který pečuje (pouze) o tělo. Vždyť kněz je povolán k „rozpoznání (διάγνωση) a uzdravení (θεραπεύσῃ) návyků, vášní, způsobu života, inklinace člověka“…, a když vyžene z člověka to, co je divoké a zvířecí, naplní pak (toto) nitro tím, co je mírné a Bohu milé, a toto pak v člověku utvrdí a spravedlivě udělí duši i tělu pohár vítězství (odměnu), „aniž by dovolil, aby to, co je vyšší, bylo podřízeno tomu, co je nižší (tj. duše tělu), tedy něco, co představuje nejvyšší formu nespravedlnosti“.
Podle svatého Řehoře musí kněz jako „duchovní lékař“ konat velmi obtížné dílo, neboť veškerá jeho terapie (uzdravení člověka) je zaměřena na skryté hlubiny lidského srdce a jeho duše. „Veškerá léčba a péče je nyní zaměřena na skryté (hlubiny) lidského srdce.“
Kněz musí mít podle svatého Řehoře silnou a dokonalou víru a ještě větší sílu od Boha, a celkově vynalézavost a moudrost (rozšafnost), aby mohl konat toto dílo duchovní léčby (uzdravení člověka).
Je až hrozné si uvědomit, jak významná je osoba i úřad kněze z teologického pohledu, neboť se od něj očekává, že doslova „dá duši křídla, vytrhne ji ze světa a naopak ji předá Bohu, aby duše zachovala ono „podle obrazu“, pokud je ještě zachováno, anebo ho svou vlastní rukou kněz pro člověka zachová, jestliže nastane nebezpečí, že (ono „podle obrazu“) bude ztraceno, nebo dokonce, když začne ubývat a rozpadat se, že ho kněz znovu obnoví a pomůže duši, aby se v ní znovu usídlil Kristus blahodatí Ducha Svatého.“
To nejdůležitější, co se od kněze očekává, je učinit věřícího „bohem v souladu s Boží blahodatí“ a současně hodným nebeské blaženosti.
Nejen podle svatého Řehoře, nýbrž i v souladu s učením všech ostatních Otců Pravoslaví, by kněz měl mít dar rozlišování, tzn. poskytnout každému člověku podle jeho charakteru odpovídající duchovní léčbu.
V tomto smyslu nás svatý otec Řehoř poučuje, že „někteří (věřící) by měli zachovávat pečlivě vše včetně nejmenších detailů“, po jiných (kněz) vyžaduje, „aby se jen vyhýbali některým konkrétním věcem“, aniž by je nutil k další soustavné sebekontrole. U jiných zase tento kněz uplatňuje dar rozlišení tak, že je léčí svou dobrotivostí, svou pokorou, „takže v nich vzbuzuje naději ke spáse“.
Kněz by měl být především tím, kdo „řádně hlásá slovo pravdy“ (που ορθοτομεί τόν λόγον της αληθείας), tj. že učí v souladu s pravoslavnou věroukou (dogmatem), z níž vychází pravoslavný éthos. Cílem pro člověka je „život duše v novotě pravdy“.
Svatý Řehoř nabádá kněze, aby doslova v srdci člověka „vytesal slova zbožnosti a překryl jimi lživá učení a lživá dogmata“, tj. aby učil pravoslavnou víru a káral hereze, které – jsouce duševními vášněmi – oddělují podle svatých Otců člověka od Boha a přinášejí mu duchovní smrt.
A v neposlední řadě, podle svatého Řehoře Theologa, má mít kněz jako vzor správného duchovního vůdce – svatého Apoštola Pavla.
„Pavla budeme prezentovat pouze jako spolutvůrce slova a budeme ho za takového považovat, ačkoli je zároveň i pečovatelem o duše.“ Co to znamená? Připomeňme si jako hlavního svědka slovo svatého apoštola Pavla a vnímejme jeho smysl, který vede k pochopení hodnoty péče o lidskou duši. Poslechněme si, co na jednom místě sv. Pavel říká: „Opomíjím zmínku o práci, bdění, strachu a utrpení hladu, žízni, vnějších nepřátelích, vnitřních odpůrcích, pronásledování a věznění.“
Máme-li shrnout učení svatého otce Řehoře Theologa o kněžství, pak správným knězem je zcela jistě ten, který ve svém napodobování apoštola Pavla má tak velkou lásku pro své duchovní stádce a tak velkou péči o jeho duchovní pokrok, že pokud někdo upadne do pokušení, pak raději on sám (tento duchovní otec) bude trpět, a „pokud by se někdo jiný z jeho stáda pohoršil, také on, stejně jako kdysi Pavel, bude spolu s ním trpět – „Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych já se tím netrápil?“ (2 Kor 11,29)
Kněžství podle svatého Jana Zlatoústého
Podle svatého Jana „Chrysostoma“ (Zlatých úst naší Církve) představuje kněžství jednu z nejvyšších a nejhroznějších tajin naší Církve, nikoli však pouze pro úctu, která zahrnuje nositele tohoto poslání, nýbrž předně pro odpovědnost a tíhu této služby.
Nejde přitom o lidskou moc, ani o nějaký exekutivní úřad, nýbrž o „božskou službu“, jejíž počátek se nachází v Boží vůli a Jeho povolání, ačkoli se předpokládá rovněž „sklon, touha či náklonnost“ toho, kdo je kandidátem kněžství. Jedním slovem, je vyžadováno jak Boží povolání, tak i vrozená náklonnost věřícího člověka k tomuto poslání.
Podle sv. Jana Zlatoústého „kněz stojí mezi Bohem a člověkem jako prostředník a vykonavatel (liturg) svatých tajin“.
Kněz je podle svatého Jana Zlatoústého někým, „kdo chodí po zemi, ale uskutečňuje věci nebeské“, „kdo nosí lidskou přirozenost (je člověkem), avšak koná andělskou službu“. Rovněž proto vyžaduje kněžské poslání „čistotu duše“, „mravní dokonalost“, „duchovní ostražitost“, neboť kněz slouží věřícím s cílem dosáhnout spásy (pro ně i pro sebe).
Konkrétně svatý otec Jan uvádí:
„Neboť dílo kněžství je tak vysoké, že je konáno zde na zemi, ale patří k dílu nebeských mocností. A to je velmi přirozené, protože ho nezaložil ani anděl, ani archanděl, ani žádná jiná stvořená moc, ale tento Utěšitel (Paraklét), který také učinil lidi žijící v těle schopnými konat službu andělů. Z tohoto důvodu musí být kněz tak čistý, jako by stál v nebi spolu s andělskými mocnostmi.“
Ve svém díle s názvem „O kněžství“ tento svatý Otec trvá na tom, že dílo kněze překonává dokonce všechny světské úřady a zaměstnání. Ani hodnost vládce, ani hodnost vojevůdce nejsou srovnatelné s „posvěcenou službou“, tj. s hodností kněze, neboť ta se týká spásy věřícího, která je nade všemi možnými tělesnými blahy.
Jak dále říká sv. Jan Zlatoústý, „kněz má moc, kterou nemají ani sami andělé, neboť (on) na zemi koná tajinu božské Eucharistie a má moc odpouštět hříchy ve jménu Kristově“ (δεσμείν και λύειν). Ano, pouze lidem, kteří se stali kněžími, tj. „služebníky Boha Nejvyššího“, byl Duchem Svatým udělen tento dar: konat svatou nekrvavou oběť (sv. Eucharistii) a rovněž odpouštět hříchy (tj. svazovat a rozvazovat zde na zemi, což platí také na nebi).
Tato moc (svazovat a rozvazovat) však nebyla dána kněžím jako nějaké privilegium, nýbrž jako kříž. Kněz nebyl povolán, aby vládl, nýbrž aby sloužil, nebyl povolán, aby uplatňoval svou moc, autoritu, nýbrž aby se obětoval pro dobro svého duchovního stádce, které mu svěřil Bůh.
Toto duchovní poslání vyžaduje neustálou bdělost a duchovní zápas, a také proto každý kněz představuje pro své věřící pravý vzor. Pokud nějaký kněz někoho svým konáním pohoršuje, pak škoda, která vzniká, se nepřenáší pouze na něj, nýbrž na celou církevní obec.
Podle svatého Jana Zlatoústého je nesmírně důležitý rovněž aspekt učitelství a schopnost kněze poučovat ostatní ve víře. „Dobrý Kristův pastýř (tj. kněz) by měl vyučovat pravdě, měl by být autentickým (tj. hodnověrným) vykladačem božských Písem a neomylným průvodcem věřících na jejich cestě ke Kristu.“
Neznalost pastýře a jeho nedostatek poznání ve věcech božského učení (dogmatu) a pravdy může vést stádce věřících do obelstění, zatímco moudrost a schopnost rozlišování (dobra a zla, pravdy a lži) představují nezbytný předpoklad duchovního vedení.
Obzvláště je třeba, aby pravý (ryzí) církevní pastýř chránil své věřící před morem herezí, které zamořovaly Církev už v dobách, kdy žil tento zlatoústý svatý Otec. A proto je nutné, aby kněz byl hluboce vzdělán a měl odpovídající znalosti o základních pravdách a pravoslavné věrouce (dogmatu).
Svatý Jan konkrétně k tomuto tématu uvádí: „Ten, kdo má za úkol učit druhé, musí být především sám zkušený v boji proti heretikům.“
Zároveň musí mít kněz lásku skutečného „pastýře“ a rozlišovací schopnost. Nestačí jen dodržovat pravidla, ale je zapotřebí rozumět lidským nemocem a terapeuticky přistupovat k duchovním ranám. Jinými slovy, kněz musí mít komplexní „pastýřské vědění“ (ποιμαντική επιστήμη).
Kněz je lékařem duší, který je povolán léčit vášně a vést věřící k pokání. K tomu musí mít odpovídající svatost a čistotu duše. Duchovní pastýř má za své nejvyšší poslání pastýřskou péči o Boží lid. To je jeho vrcholné dílo.
Svatý otec Jan Zlatoústý v tomto ohledu říká:
„Kdo pečuje o své osobní mravní vzdělání, prospívá jen sobě, ale zisk z pastýřské práce je předáván všem lidem. Podobně když někdo dává peníze chudým nebo nějakým způsobem pomáhá ukřivděným, jistě takto prospívá svým bližním, ale ve srovnání s dílem kněze je (tato jeho péče) vždy na nižší úrovni v souladu s tím, jak se tělo liší od duše.“
Jelikož dílo kněze musí projít výhní zkoušek zde na zemi, existují mnohá nebezpečenství, která na kněze doléhají. Ta nejhorší se týkají jeho charakteru a schopnosti žít podle svatých Kristových přikázání. Neméně nebezpečná je vášeň „prázdné či marné slávy“ čili povýšenost. Kněžství je obecně zahrnováno poctami a úctou ze strany lidí, a proto se může snadno stát, že takové světské pocty mohou být příčinou duchovního pádu kněze, který na to není připraven.
Pravý pastýř se proto musí vyhýbat ctižádostivosti a hledat pouze Boží slávu.
Svatý Jan Zlatoústý k tomuto tématu konkrétně praví: „Nic totiž tak neznepokojuje a nepřemáhá duši kněze jako nemoc marnivé slávy (marnivosti), neboť kazí jak jeho vykonané dobré skutky, tak i odměnu za jeho (budoucí) dobré skutky.“
Jedním slovem: kněžství je podle svatého Jana Zlatoústého „velké a hrozné tajemství“ (řec. μυστήριο φοβερό και μέγα), které vyžaduje svatost života, pokoru a neustálý duchovní zápas.
Kněz není pouze „vykonavatelem tajin“, nýbrž je především „pastýřem a otcem Božího lidu“, který vede ke spáse. Tato služba, jelikož zjevuje vznešenost božské blahodati, současně odhaluje také potřebu neustálého pokání a duchovního bdění ze strany Božího služebníka.
„A tak vnímání hodnosti kněžství podle svatého Zlatoústého představuje vysoký étos v rámci církevní diakonie (služby), v němž je moc ztotožňována s obětí a úcta se zodpovědností. Kněžská služba se tak stává cestou kříže, ale také cestou posvěcení, skrze kterou člověk spolupracuje na Božím spásném díle ve světě.“
Michal Dvořáček
V Brně a v Hodoníně dne 26. července 2026
Svátek svatých Otců 6 všeobecných sněmů
Místo doslovu
Drahý otče Matúši,
srdečně Ti blahopřejeme k dnešnímu výročí Tvé kněžské chirotonie a radujeme se spolu s Tebou a věřícími Tvé hodonínské farnosti.
Tvá duchovenská cesta začala před lety v našem historickém Chrámu sv. Václava v Brně a nyní pokračuje další svou etapou v Chrámu sv. Metoděje v Hodoníně.
Nadále kráčíš ve šlépějích a díle svatých Apoštolů a svatých Otců: „zvěstuješ evangelium a řádně hlásáš slovo pravdy“. A nejen to, vedeš Bohem Ti svěřený církevní lid osvědčenou duchovní cestou k dokonalému poznání smyslu života, k upřímnému pokání, ke sjednocení s Bohem ve Svaté Trojici a k oslavě „velikého tajemství zbožnosti“, tedy velkého tajemství naší boholidské víry ve Spasitele Ježíše Krista, neboť v Něm se nachází celé tajemství Církve, jak osvíceně učí svatý otec Justin Čelijský.
Mnohá a blahá léta a hodně sil k Tvé kněžské službě od Hospodina!
„A v pravdě je veliké tajemství zbožnosti, že Bůh zjeven jest v těle, ospravedlněn v Duchu, ukázal se andělům, kázán jest pohanům, uvěřeno jemu na světě, vzhůru přijat jest ve slávu.“ (1 Tim 3,16)
Citováno podle:
Ορθόδοξη Μαρτυρία. Έκδοση Πανγκυπρίου Σύλλογου Ορθοδόξου Παραδόσεως „Οι Φίλοι του Αγίου Όρους“, č. 139, Άνοιξη/Καλοκαίρι 2026. ISSN 1011-1719.
Άγιος Γρηγόριος ο Θεολόγος. Απολογητικός της εις Πόντον φυγής ένεκεν, και αύθις επανόδου εκείθεν μετά την του πρεσβυτέρου χειροτονίαν, εν ω τι το της Ιερωσύνης επάγγελμα. 16, ΕΠΕ 1, 94.
Άγιος Ιωάννης Χρυσόστομος. Περι Ιερωσύνης. Λόγος Β, Γ., sv. 28. ΕΠΕ, Θεσσαλονίκη 1978, s. 99; 121-125; 237; 296-298.
