Starec Paisij a jeho poslední svátek Paschy
Archim. Arsenios Katerelos
Nyní, pokud jde o starce Paisije, vzpomínám, jak jsem v rámci svého působení na Teologické fakultě (v Soluni), zejména v období let 1993-94, pravidelně dojížděl do Souroti a v té době jsem tam sloužil několik bohoslužeb, vč. svatých liturgií apod.
Pamatuji si, že když jsme konali svatou tajinu Pomazání olejem, tak on, ve chvíli, když jsem se já, nehodný, chystal pomazat starce Paisije, tak on z úcty k mému kněžství a ze své pokory, se sklonil a políbil mou hříšnou ruku. Já jsem se pak začervenal, zaváhal a jediný způsob, jak jsem mohl oprávněně reagovat, bylo spontánně přijmout jeho osobní požehnání, protože jsem měl před sebou svatého člověka, a zároveň ho obejmout za ruku. Avšak spolu s pohybem, který jsem udělal, abych se k němu natáhl a políbil jeho ruku, došlo ke střetu našich hlav (které se srazily)!
Jenom s tím rozdílem, že jeho hlava byla plná rozumu, lépe řečeno – plná Boží blahodati, a ta druhá – moje hlava – byla dutá, tzn. prázdná jak rozumem, tak Boží blahodatí, a to bylo také patrné onou srážkou, k níž došlo – samozřejmě řečeno s jistou nadsázkou.
Vrcholem celé této situace, která se děla v rámci mé činnosti na Teologické fakultě (v Soluni), kam mě před tím poslal starec Paisij, bylo mé vyslání do kláštera v Souroti, kde jsem měl vést paschální bohoslužby v roce 1994, to znamená, že mělo jít o poslední svátek Paschy, kterou ve svém životě starec Paisij prožil.
Jak jsem vůbec dostal povolení od svého biskupa v Lamii a jak může vůbec biskup dát knězi na svátek Paschy dovolenou, to je mi záhadou a dodnes věcí těžko vysvětlitelnou. Ve skutečnosti mi Jeho tehdejší Vysokopřeosvícenost biskup Damaskin řekl: „Okamžitě odejdi, nechci, abys mi něco vysvětloval.“ (A udělil mi samozřejmě požadované volno.) A pak, protože měl rád vtipy, jsem mu řekl: „Odcházím, vladyko, než si to rozmyslíte a než toho budete litovat…“
Opravdu jsem tehdy rychle odešel, protože jsem se bál, že toho bude litovat a že ho ještě něco v té věci negativně ovlivní. Měl jsem však již předem připraveno mnoho argumentů pro případ, že by mě do Souroti nepustil, ale nebylo to nutné.
A vzpomínám si na všechno, co se ten Svatý týden stalo, na ty nejdojemnější věci ze Souroti a zvláště na Velký čtvrtek ráno, na svaté liturgii, a pak během bohoslužby Vzkříšení, která se samozřejmě konala bez lidí. Byl tam přítomen pouze starec (Paisij) a osazenstvo mnišek z kláštera. V kapli svatých Archandělů.
Co bych měl zmínit jako první, z toho, co je samozřejmě povoleno říci, je především způsob, jakým starec Paisij (ode mně jako od kněze) přijímal „Svaté Světlo“ (na přelomu Půlnoční a Jitřní bohoslužby v okamžik svaté Paschy), zatímco zpíval tak tiše, že jste si mysleli, že volá k Pánu Ježíši (jako by On byl přítomen).
Jako když Bůh řekl Mojžíšovi: „Proč ke mně voláš?“, také Mojžíš mluvil z hloubky svého nitra.
Dále si vzpomínám na to, jak starec mlčel po zbytek celé bohoslužby…
A na způsob, jakým pronesl slova: „Vpravdě vstal z mrtvých!“
Jeho úcta. Jeho konání znamení kříže. Jeho způsoby, úkony, pohyby, jeho všechno. To, jak přijímal svaté Dary ode mě nehodného. Celý jsem se třásl… Jeho trpělivost, kterou projevoval tváří v tvář bolesti. Nebo např. celé jeho bolestné vzezření, neboť v té době jeho tělo vážilo už jen 25-30 kg.
Samozřejmě nikdy nezapomenu na naše poslední setkání po „Večeři lásky“ (dopoledne v Neděli Vzkříšení), kde mi starec mimo jiné řekl, co mu řekli lékaři. Doktoři mu řekli, že rakovina bude metastázovat a bude se šířit z jednoho orgánu na druhý (z A na B, z B na C atd.), až zachvátí všechny orgány. To mu řekli doktoři, protože chtěl znát pravdu. A pak starec Paisij odpověděl zcela radostně, s pocitem vzkříšení, a velmi příjemně:
„Ať si rakovina jde, kam chce, dokud nejde sem,“ řekl a ukázal na svou hlavu. To znamená, že měl na mysli, že dokud nebude napadena nemocí jeho mysl, bude mít stále možnost dobrého zodpovídání se (před Bohem).
A tehdy mi řekl:
„Nezáleží na tom, kdy odejdeme. Je důležité být vždy připraveni.“
Poté lékařům řekl:
„Udělali jsi ze mě astronauta, s kyslíkem, s tou a ještě s jinou (připojenou) věcí (tj. lékařským vybavením)… Ale teď je vaše mise u konce. Nyní začíná Boží dílo.“
A pak mi starec řekl i další věci…
Ale skončím tam, kde jsem začal. Kdybych neudělal iracionální poslušnost a nezačal působit na Teologické fakultě, pravděpodobně bych neměl tolik dalších požehnání a duchovní útěchy, které jsem získal, pravda – vždy nezaslouženě. Ale já doufám v modlitby starce Paisije.
Podobná nesmazatelná vyobrazení našeho dědečka – starce Paisije máme samozřejmě také ze Svaté Hory Athos, kde starec žil jako hořící svíce.
Odtud mám například kazetu, ze služby Vzkříšení, v kelii o. Izáka, kde starec Paisij vždy slavil svátek Paschy. V té době jsem byl ještě poslušníkem (tj. novicem), ale také při jiných příležitostech jsem tam jako student měl možnost prožít svátky Velikonoc. Všichni jsme byli dojati přítomností starce Paisije, který přicházel od rána Bílé soboty a vyprávěl příjemné a (duši) prospěšné příhody.
Starec Paisij, když zpíval, zpíval z hloubi srdce. Když mu to někteří lidé řekli:
„Starče, taky nám něco zazpívej“ starec odpovídal:
„Ach, já nechci zpívat jen „něco“, já chci zpívat „neustále“. Vskutku, tam, v kelii starce Izáka, starec Paisij tiše zpíval po celou dobu služby svaté liturgie.
Tehdy tam byl spolu s námi také jeden Libanonec – protože nás bylo asi pětadvacet, z nichž dva byli Libanonci – a starec Paisij mu řekl: „Přečti Skutky také v arabštině.“ A Libanonci starci odpověděli: „Ale starče, to není správné, protože vy všichni jste Řekové, nebudete arabsky ničemu rozumět.“
A starec na to odpověděl:
„Pak lépe pro nás, abychom v Soudný den nemuseli nést odpovědnost.“
Starec vůbec vyprávěl tyto i jiné roztomilé věci.
V jednu chvíli mu opět ten Libanonec řekl:
„Starče, mohu si tě jednou vyfotit (mohu učinit „jednu“ fotografii)?“
A starec mu na to odvětil: „Ach, ty (vychytralý) uličníku, „jedna“ (1) v arabštině znamená 100!“
…
Pak zase jindy jsem zažil tuto událost.
Bylo jaro, venku bylo slyšet cvrlikat ptáčky a starec Paisij se mě zeptal:
„Co teď ptáci říkají?“
„Jak to mohu vědět, starče?“ říkám mu.
„Ach ty požehnaný, říkají přece ‚Kristus vstal z mrtvých!‘“
Z knihy: „Události a rozhovory ο starcích Paisijovi a Izákovi Svatohorcích“, vyd. Orthodoxos Kypseli
Zdroj: Γεώργιος Κονισπολιάτης
připravil Michal Dvořáček
