„Čas je velké tajemství a tajemství se lze dotknout pouze prostřednictvím symbolů.“
Mozaiková ikona s názvem „Deisis“ (řecky δέησις – prosba, modlitba, přímluva) z 13. století, která se nachází v Chrámu „Hagia Sofia“ (Chrám Boží Velemoudrosti) v Konstantinopoli, dnešním Istanbulu v Turecku.
Slovo úvodem:
Astronomové již dávno dokázali, že úplně správný kalendář není ve své podstatě vůbec možné sestavit. Jak se zdá, smyslem zavedení nových kalendářů či úprav toho původního církevního kalendáře byla snaha rozejít se s byzantským dědictvím svatých Otců a pravoslavného Východu… Účelem sestavení (pravoslavné) Paschálie byla naopak snaha, aby se Velikonoce slavily všude ve stejnou dobu a aby se přitom vždy přísně dodržovalo Apoštolské pravidlo – neslavit Velikonoce před židovským Pesachem nebo současně s ním. Nejhorší se zdá být takové řešení, které „působí v řadách věřících neshody a zmatek, vede k rozkolu a zhasíná bratrskou lásku“. V Církvi Kristově není nic bezcenného, není nic nedůležitého, neboť v každém zvyku se vtělil Duch Boží, jímž Církev žije a dýchá. Ve vědomí zbožných pravoslavných křesťanů pak každý, kdo se odváží povstat proti zvykům a zákonům Církve, založeným na Posvátné tradici a Písmu svatém, povstává proti Duchu Božímu… Kéž Pán posílí všechny slabé a obrátí zabloudivší zpět na správnou cestu a zahrne své věrné svým božským pokojem, nikoli tím, který dává tento svět, nýbrž tím věčným, pokojem shůry!
Michal Dvořáček
„Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“ (Jn 14,27)
Juliánský kalendář jako ikona času
Po „Vtělení“ Boha Slova se čas pro křesťany stal časem spásy: získal svůj smysl. Čas se dostal do kontaktu s věčností (eschatonem) a byl jím proniknut. Nastalo posvěcení času. Posvátný kalendář středověku byl podřízen nejen času samotnému, ale i celé struktuře života. Počínaje čtvrtým stoletím našeho letopočtu začíná být celý liturgický život Církve neoddělitelně spjat s Juliánským církevním kalendářem. Tento univerzální kalendář byl po více než tisíciletí kalendářem celé západní části známého světa (ekumény)…
V křesťanské chronologii existuje střed času. Tím je 14., 15. a 16. nisan – data, která změnila světový čas. Tato tři data určují celou křesťanskou teologii času. „Ukřižováním Ježíše Krista (14. nisanu) zemřelo starozákonní lidstvo, zatímco jeho zmrtvýchvstáním (16. nisanu) se zrodilo křesťanství.“[1]
Doba Pravoslavné „katholické“ (všeobecné) Církve, doba očekávání Vzkříšení, se již od prvních století křesťanství soustřeďuje kolem hlavního svátku – svaté Paschy (Velikonoc). Proto jsou dějiny Juliánského církevního kalendáře neoddělitelně spjaty s Paschálií (tj. s datací a výpočtem slavení dne Vzkříšení, pozn. překl.).
Pascha je historicky spojena se starozákonním Pesachem, který se slavil za úplňku měsíce nisanu (odpovídá našemu březnu), prvního měsíce starověkého biblického lunárního kalendáře. Náš Spasitel Ježíš Kristus žil během svého pozemského života podle tohoto kalendáře. Za úplňku měsíce nisan přišel Pán Ježíš spolu s celým starozákonním Izraelem do Jeruzaléma na svátek Pesach. Přesně v této době byl také zrazen, souzen, ukřižován a vzkříšen.[2]
V roce smrti našeho Pána na Kříži židovský Pesach připadl na pátek a sobotu. Spasitel byl ukřižován v pátek 14. nisanu, což podle církevních výpočtů [liturgicky] začíná dnes stejně jako tehdy ve čtvrtek večer; v sobotu byl v hrobě a časně ráno prvního dne týdne – 16. nisanu – byl vzkříšen. Proto jsou události umučení, smrti a zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista neoddělitelně spjaty s židovským Pesachem. Již od prvního století křesťanství se stalo zvykem slavit Velikonoce po židovském Pesachu. Toto bylo zachováváno i svatými Apoštoly, kteří předepsali, že křesťanská Pascha se má slavit (až) po židovském Pesachu, po jarní rovnodennosti (Kánon VII. Svatých apoštolů).
318 svatých otců Nicejského sněmu zformulovalo „Ustanovení“ (řecky „Oros“) týkající se Velikonoc, kterým bylo zakázáno slavení Paschy společně se Židy, což naznačuje jasná citace Prvního pravidla Antiochijského sněmu z roku 341 po Kr.:
„Všichni, kdož se odvažují porušovati rozhodnutí svatého a velikého sněmu, který byl v Nicei za přítomnosti zbožného a bohumilého císaře Konstantina na posvátný svátek spasitelné Paschy, buďtež odloučeni z obecenství a vyvrženi z církve, kdyby pokračovali v hádavém protivení proti dobrým ustanovením. Toto je řečeno o laicích. Jestliže někdo z představených církve, biskup nebo kněz nebo jáhen, po tomto rozhodnutí se odváží k rozvracení lidí a k znepokojování církví se oddělovati a s židy slaviti Paschu, toho svatý sněm do budoucna již odsuzuje na vypuzení z církve, poněvadž nestal se příčinou hříchu pouze pro sebe, nýbrž se provinil rozkladem a rozvratem mnohých. A nejen tyto sněm zbavuje duchovní služby, nýbrž i všechny, kdož se odváží býti v obecenství s nimi po jejich vyvržení z kněžství. Vyvržení se zbavují i vnějších poct, jichž se jim dostávalo dle svatého pravidla a Božího kněžství.“[3]
Je dobře známo, že ustanovení Nicejského sněmu ve vztahu ke svaté Pasše nefiguruje mezi dvaceti kánony tohoto sněmu, které se k nám dostaly. Toto konkrétní ustanovení však mezi kánony nefiguruje právě proto, že se nejedná o kánon, ale o dokument důležitějšího významu: jde o tzv. Ustanovení (řecky Oros).“[4]
Konstantin Veliký ve svém Poslání biskupům, kteří na sněmu nebyli přítomni, píše, že „podle obecného mínění bylo za nejlepší slavit“ den Paschy „všemi a všude ve stejný den, pokud jde o záležitost tak důležitou…, a je tedy velmi nevhodné dávat najevo nesouhlas. Spasitel nám [na památku] našeho vysvobození zanechal jeden den. Nechť prozíravost Vaší svatosti přemítá o tom, jak hanebné a nevhodné je, že ve stejných dnech by se někteří měli postit, zatímco jiní oslavovat svátky…“.[5]
Sestavení Paschálie bylo svěřeno Alexandrijské církvi, nejučenější církvi starověku. Problém, se kterým se učenci pracující na Paschálii potýkali, byl výjimečně obtížný. Jeho složitost spočívala v tom, že při sestavování kalendáře museli zohledňovat požadavky liturgického a historického charakteru. Svatí Otcové však tento problém vyřešili bravurně.
S využitím „souboru kalendářně-astronomického dědictví egyptské a babylonské kultury, kterou vybrousila škola renomovaných řeckých astronomů (od Metona po Hipparcha)“[6], vytvořili mistrovské dílo kalendářní práce – Juliánský církevní kalendář, o kterém známý ruský astronom E. A. Predtečenskij řekl, že „byl proveden tak, že dodnes zůstává nepřekonaný“.
Za základ Paschálie jeho sestavovatelé vzali Juliánský kalendář, který byl tak pojmenován na počest římského císaře Julia Caesara, který s pomocí známého astronoma Sozigena zavedl novou chronologii v roce 46 př. Kr.
Tento kalendář Julia Caesara, který je orientován na slunce, se používal poměrně krátkou dobu: od roku 46 př. až do Nicejského sněmu. Po reformách provedených (církevními učenci zabývajícími se Paschálií) se kalendář Julia Caesara proměnil v tzv. Juliánský církevní kalendář, který používal celý křesťanský svět až do gregoriánské reformy (a podle něj se dodnes řídí liturgický život většiny pravoslavných křesťanů ve světě, pozn. překl.).
Náš Pán Ježíš Kristus slavil „Tajemnou večeři“ se svými učedníky v přísném dodržování židovské tradice. Kristův závěrečný starozákonní Pesach, na rozdíl ode všeho, co mu předcházelo, se však neslavil s nekvašeným chlebem, ale s chlebem kvašeným, protože nekvašený chléb byl zákonem povolen až po poledni 14. nisanu. V tu hodinu byl Náš Pán již na Kříži „uprostřed země a pracoval na spáse všech, kdo s nadějí vzývají Jeho svaté jméno“.
Křesťanství, tím že přijalo Juliánský kalendář Římanů, učinilo Velký čtvrtek dnem památky „Tajemné večeře“ a Velký pátek dnem památky svatého a spásného utrpení našeho Pána Ježíše Krista,[7] což odpovídá tradici synoptických evangelií [Matouše, Marka a Lukáše].
Pascha Pánova utrpení se shodovala se starozákonním Pesachem; ale (novozákonní) Pascha, „která potřela moc smrti“, tj. Pascha Vzkříšení, byla dokončena třetího dne po Jeho ukřižování – tj. 16. nisanu. Sled těchto událostí, které jsou ve světové historii jedinečné, nelze změnit. Toto je kanonická otázka velmi velkého významu…
Křesťanské slavení svaté Paschy, které nahradilo starozákonní předpisy, bylo upraveno v souladu s událostmi Nového zákona a ustanoveními sněmů. Avšak i přesto, že křesťanská Pascha zachovala historické paralely se starozákonním Pesachem, svátek (Kristova) Vzkříšení se na něm stal zcela nezávislým.
V této souvislosti budeme citovat slova svatého Jana Zlatoústého:
„Přesnost v pozorování časů není tak důležitá jako urážka pramenící z rozdělení a schizmatu.“[8]
Kromě toho ti, kdo oba kalendáře srovnávají, „často zapomínají, že z čistě vědeckého hlediska nemá Gregoriánský kalendář žádné výhody oproti Juliánskému kalendáři jednoduše proto, že se oba kalendáře liší ve svých principech“.
Oslava Velikonoc (Paschy) nemůže na jaře spadat na obou zemských polokoulích současně ani astronomicky, ani meteorologicky. Jsou to jarní svátky podle ducha, a ne podle litery.
Podle pravidel přijatých Svatou Církví se Pascha slaví v rozmezí od 22. března do 25. dubna včetně (to jest zde podle datace Juliánského kalendáře).
Pravoslavná Paschálie je na jedné straně do jisté míry závislá na datech astronomie a na druhé straně se nedrží absolutní astronomické přesnosti (která je ostatně v praxi nemožná). Nicméně tento komplexní systém, který sloužil více než jeden a půl tisíce let jako posvátný liturgický kalendář pro všechny křesťanské národy, je vzorem krásy a moudrosti. Juliánský církevní kalendář, plod práce Bohem inspirovaných tvůrců, v sobě snoubí podmíněné s nepodmíněným, absolutní s relativním.
Co se týče „Novojuliánského kalendáře“ (či jinak Revidovaného juliánského kalendáře, který dnes používají některé místní církve jako např. Řecká, Bulharská či Rumunská, pozn. překl.), tak za dobu jeho používání lze napočítat desítky odchylek od typikonu, což znamená odklon od patristické tradice a porušení jednoty v modlitbě mezi (místními čili autokefálními) pravoslavnými církvemi, což s sebou v praktickém životě přineslo církevní neshody a rozdělení mezi věřícími.
Otázka církevního kalendáře patří k řadě nejdůležitějších otázek církevně-náboženského významu, které vedou až k rozdělení (místních) církví. „Ať si nikdo nemyslí, že bojujeme kvůli časům, měsícům a dnům a že snášíme strádání a pronásledování kvůli úplňkům a rovnodennostem. Stojíme za Svatou Církví, bráníme ji před silami Hádu, kteří proti ní povstali,“ píše ve svém otevřeném dopise arcibiskup (následně metropolita) Innokentij Pekingský.[9]
Po smutném Konstantinopolském „všepravoslavném“ sněmu v roce 1923 bylo zavedení Nového kalendáře často realizováno ve spěchu a za pronásledování (věřících). Moderní reformátoři církevního kalendáře s arogancí pohlížejí k tradici a rozhodnutí 318 svatých Otců prvního Všeobecného sněmu o Svaté Pasše, které potvrdil místní Antiochijský sněm a všechny následující Všeobecné sněmy. Nesmíme však zapomínat ani na to, že kletby východních patriarchů a hierarchů, které byly vyhlášeny v letech 1583 a 1756, doléhají na ty, kteří používají Nový kalendář. Podle znění Encykliky z roku 1848, podepsané čtyřmi patriarchy, „novokalendaristé“, kteří porušují psanou i nepsanou Tradici, „dobrovolně oblékají kletbu jako oděv“.[10]
„Poněvadž miloval zlořečení, nechať přijde na něj; neměl líbosti v požehnání, nechať se vzdálí od něho.“ (Ž 109,17)
Také Všeruský sněm v letech 1917–1918 rozhodně odmítl Nový styl a uzákonil, že Juliánský církevní kalendář bude zachován pro církevní užívání.
Také rozhodnutí čtyř sněmů hierarchů Ruské pravoslavné církve v zahraničí, které se konaly v letech 1923, 1924, 1926 a 1931, znamenalo odmítnutí Nového stylu vzhledem k tomu, že na něj byly v letech 1583 a 1756 uvaleny kletby východních patriarchů, a nadále na něm (tyto kletby) leží, „neboť nebyly žádným sněmem ani odňaty, ani zrušeny“.[11]
V naší době naprosté sekularizace by bylo utopické navrhovat návrat k Juliánskému církevnímu kalendáři pro civilní použití ve společnosti. To by se slovy metropolity Vitalije (Ustinova) rovnalo snaze vrátit celý současný západní svět do prvních křesťanských časů. Je však nutné vědomě se postavit proti všem zásahům do pravoslavného kalendáře. „A vy, pravoslavní a zbožní křesťané, zůstaňte v tom, co jste se naučili, v tom, v čem jste se narodili a byli jste vychováni, a když to bude vyžadovat nutnost, prolijte i svou krev, abyste zachovali patristickou víru a vyznání; chraňte se a buďte pozorní, aby vám pomohl i náš Pán Ježíš Kristus“.[12]
Většina pravoslavného světa se ve snaze zachovat dědictví svatých Otců pevně drží Juliánského církevního kalendáře a navzdory mnoha tlakům odmítá přijmout Nový styl.
Metropolita Innokentij Pekingský napsal, že „každý pokus ‚napravit‘ nebo nahradit naši Paschálii je třeba považovat za pokus vyjmout z církevní pokladnice jednu z jejích velkých cenností, kterými se (Církev) může právem chlubit před vzdělanci naší doby“.[13]
V. Bolotov se při účasti v Komisi pro otázku reformy kalendáře v Rusku vyjádřil k této otázce takto: „Stejně jako dříve zůstávám rozhodujícím ctitelem Juliánského kalendáře. Jeho výjimečná jednoduchost představuje jeho vědeckou výhodu oproti všem reformovaným kalendářům.“[14]
Gregoriánská reforma kalendáře je skutečně „novostylním“ svědectvím o novém, racionalistickém přístupu člověka ke kategorii času. Už od počátku renesance se člověk chce stát pánem času. Čas pro něj ztrácí mystický rozměr; přestává být časem očekávání, stává se časem pokroku. „Ale pokrok viditelný, zrychlený pokrok je vždy příznakem konce.“[15] A možná pak už ani nezůstane čas na pokání.
Církev Kristova spojuje to, co je dočasné, s tím, co je věčné. To se uskutečňuje především v tajemství svaté Eucharistie. Církev setrvává v čase a skrze skutečnou přítomnost Krista proměňuje čas, stejně jako proměňuje svět. Čas modlitby je vstupem do věčnosti, do Božího království, kde „Kristus je vším a ve všem“. Ti, kdo žijí v modlitbě, ze zkušenosti vědí, že při bohoslužbách nebo soukromých modlitbách, při čtení Evangelia nebo Žaltáře jsou hranice času jakoby smazány. K tomu dochází při vědomí jednoty s Bohem, když nás něžný Pán nějakým zvláštním způsobem navštěvuje. Potom srdce zareaguje na tento božský výkřik lásky, a když se ocitne mimo čas, na všechno zapomene. Tuto mystickou zkušenost Církve nacházíme v dílech svatých Otců; zvláště živě to ve svých kázáních a hymnech vyjadřuje svatý Simeon Nový Teolog.
Co se týče neshod a protichůdných názorů ohledně Juliánského kalendáře, zdá se, že argumentem v jeho prospěch je každoroční sestoupení Blahodatného ohně na Kristově hrobě – zázrak, ke kterému dochází před očima mnoha tisíců poutníků na Velkou sobotu podle Juliánského kalendáře…
Dovolím si tento text zakončit slovy pravoslavného mnicha:
„Čas je velké tajemství a tajemství se lze dotknout pouze prostřednictvím symbolů. Juliánský kalendář je ikonou času. Chceme-li koncept času naturalizovat a proměnit ho na ikonu, podobně jako tomu bylo v případě samotné ikony, pak se tedy ptáme, proč je třeba se přeorientovat na Gregoriánský styl? Existují přece ještě přesnější kalendáře. Existuje kalendář Inků, existuje kalendář Omara Khayyama, který má skvělé matematické přednosti, a možná že se zítra objeví nějaký nový kalendář, který bude astronomicky ještě přesnější. Nesmíme se však obracet na observatoře doslova v prosebném gestu (jako k nějakému jedinému řešení). My, Církev, máme tajemství týkající se času, která jsou zapsána Písmu svatém (tj. v Bibli) a v patristických dílech. Jsme nositeli těchto tajemství a musíme je světu odhalit.“
Narození Krista, New York (1988)
Pozn.:
Výše zveřejněný a do češtiny přeložený text je pouze výběrem důležitých myšlenek původního, rozsáhlého článku. Přeložena a zde publikována byla tedy jen jeho část.
Autor původního článku:
Ludmila Perepjolkina, „Juliánský kalendář. Tisíciletá ikona času v Rusku a v celém pravoslavném světě“.
Publikováno v ruštině: „Pravoslavnyj Puť“ (1988)
Anglický překlad: Daniel Olson
Odkaz:
https://www.orthodox.cn/calendar/lperepiolkina/index_en.html
podle výše uvedených zdrojů vybral a přeložil
Michal Dvořáček
Poznámky pod čarou:
[1] Srov. A. N. Zelinsky, „Sanctified Time“ (in Russian), Herald of the Russian Western European Patriarchal Exarchate (in Russian), No. 113, Paris, 1983, s. 215.
[2] Srov. Innocent, Archbishop of Peking, „An Open Letter to All the Faithful Children of Christ’s Church, Who Maintain the Orthodox Calendar and the Traditions of the Holy Catholic Church“ (in Russian) in the book The Teaching of the Orthodox Church on Sacred Tradition and Its Relationship to the New Style (in Russian), compiled by Athonite Zealots of Orthodox Piety, Saint Job of Pochaev Press, Holy Trinity Monastery, Jordanville, NY 13361,1959, s. 48.
[3] Acts of the Ecumenical Councils, edition in Russian translation by the Kazan Theological Academy, 2nd ed., Kazan, 1887, v. 1, s. 76, document 16.
[4] The Nicean definition „horos“ on Pascha was not placed among the canons inasmuch as the discussion there was not about indicating the means of averting some violation which could always appear, but about a definition, by which means an important ecclesiastical question is decided once and for all. A similar definition is also the Nicean Council’s enactment that persons who have entered into marriage may also receive a priestly rank. This definition does not figure among the canons of the Nicean Council either. In the report of the Greek Orthodox Church, published in 1971 in connection with preparations for a „Pan-Orthodox Council,“ it is said that „both of these definitions (on Pascha and on married clergy) are a confirmation of the ancient Apostolic tradition and a refusal to subordinate the Church to that intentional premeditation to which the Roman Church subsequently adhered by introducing obligatory celibacy for the clergy and the new Gregorian Paschalia.“ The Nicean enactment on Pascha is confirmed by the first canon of the Local Council of Antioch, which took place later, only sixteen years after the Nicean Council. The indicated first canon of the Council of Antioch calls this enactment a definition (horos) and subjects to immediate excommunication („henceforth already“) everyone who celebrates Christ’s Pascha at the same time (on the same day) as the Jewish Passover. Such a severe sentence, which stipulates excommunication from the Church without a preliminary investigation of the act committed on the part of the local ecclesiastical authorities, is encountered exceptionally rarely in the canons. This testifies to the categoricalness of the Nicean definition (horos) concerning the time of celebrating Holy Pascha, that is, never „together with the Jews.“
The very expression „to not celebrate Pascha together with the Jews,“ contrary to the unsubstantiated assertion of certain contemporary modernist theologians, does not signify the mode of celebrating, but has a purely temporal meaning. In addition, it is well-known that with Christians their own practice of celebrating Pascha was already fully formed by the 4th century (cf. Archimandrite Nikon Patrinakos in Syriodica V. Edit. du Centre orthodoxe, Chambesy-Geneve, 1981, s. 43).
[5] Eusebius, Life of Constantine, 3, 18—19.
[6] Zelinsky, „Constructive Principles of the Ancient Russian Calendar“ (in Russian), s. 70.
[7] See Zelinsky, „Constructive Principles of the Ancient Russian Calendar,“ (in Russian) s. 74.
[8] Saint John Chrysostom, Works (in Russian), v. I, bk. 2, Saint Petersburg,
[9] Innocent, Archbishop of Peking, cit. dílo, s. 52.
[10] „Teaching of the Orthodox Church“ (in Russian), s. 45.
[11] Viz Church News (in Russian) for the years indicated.
[12] „Sigilion of the Local Council of Constantinople in the year 1583,“ cit. in Church News (in Russian), Nos. 15 and 16, 1924, s. 18.
[13] Archbishop Innocent, cit. dílo, s. 50.
[14] Prof. V. V. Bolotov, Minutes of the 8th Session of the Commission on the Question of the Reform of the Calendar (in Russian), 21 February 1900.
[15] V. S. Soloviev, „Three Conversations,“ (in Russian) Collected Works, v. X, Saint Petersburg, 1897—1900, s. 159.
Užitečné odkazy:
Prečo slávia východní kresťania Vianoce až 6. januára?
Duchovný otec Peter Savčák ze Slovenska priblížil význam pravoslávneho kalendára
Další doporučená literatura:
Vladyka Innokentij (Figurovskij), Metropolita Pekingský a Čínský (1863–1931)
Název originálního článku:
„Otevřený dopis všem věrným dětem Církve Kristovy, které zachovávají Pravoslavný kalendář a tradice Svaté Kristovy Církve“
Publikováno: Církevní bulletin (1929)
Odkaz:
https://afonit.info/biblioteka/publication/o-novom-stile
Fotografie v tomto příspěvku byly použity podle:
www.flickr.com/photos/profzucker/
