„Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří. (Žalm 1,3)
„Jednou kdosi svatému Makáriovi poslal čerstvé hrozny. On je chtěl původně sníst, ale projevil vůli sebeovládání a poslal je místo toho jistému bratrovi, který byl nemocný a sám měl hrozny velmi rád. Když je bratr dostal, byl z toho daru nadšený, ale jelikož také on chtěl projevit sebeovládání, poslal je jinému bratrovi a předstíral, že nemá na žádné jídlo chuť. Když další bratr dostal hrozny, udělal totéž, ačkoli i on měl velkou touhu je sníst.
Když byly konečně hrozny takto předány velkému počtu bratří, aniž by se je někdo z nich rozhodl sníst, poslední, kdo je přijal, je opět poslal zpět Makáriovi v domnění, že mu dává bohatý dar. Makários je poznal a poté, co se podrobně vyptal na to, co se stalo, užasl a děkoval Hospodinu za takový projev sebeovládání svých bratří. A nakonec ani on hrozny neochutnal.“ (Ze života pouštních otců)
Foto: Sinajský otec Michael a místní beduínský pomocník v zahradách kláštera
V roce 383 po Kr. se (věhlasná poutnice) Egeria vydala na pouť ze svého rodného Španělska do Jeruzaléma, po které pokračovala dál na Sinaj. Cesta jí trvala dvaadvacet dní podél Středozemního moře, podél západního pobřeží Sinajského poloostrova a poté na východ k Faranu a hoře Sinaj.
Jak sama píše: (…)
„Bylo nutné, abychom vyšli na vrchol údolí, protože tam bylo mnoho kelií svatých mužů a chrám na místě, kde je (Mojžíšův) keř (který hořel, ale neshořel), který je dodnes živý a vydává nové výhonky. …
Když jsme vycházeli z chrámu, místní kněží nám jako „evlogii“ [požehnání] dali plody, které na hoře rostou. Ačkoli je Svatá hora Sinaj skrz naskrz skalnatá, takže na ní není ani keř, přesto dole, blízko úpatí hor, kolem buď centrálního vrcholu, nebo těch, které ji obklopují, je malý kousek země, kde svatí mniši pilně sázejí malé stromy a sady a zřizují v jejich blízkosti „oratoře“ (oddělená místa) s keliemi určená k modlitbě, aby mohli sbírat plody, které zjevně vypěstovali vlastníma rukama z půdy samotné hory.“
Podle vyprávění otce Justina Sinajského, současného obyvatele Kláštera sv. Kateřiny na Sinaji:
„Když Egeria kolem roku 383 navštívila Sinaj, mniši přinesli ze svých zahrad ovoce a zeleninu pro poutníky. Je pravděpodobné, že i tehdy v oblasti, kterou jsem fotografoval, žili poustevníci.
V 6. a 7. století žilo na jižním Sinajském poloostrově mnoho mnichů a poustevníků. Po 7. století jejich počet začal klesat, protože Sinaj se stala izolovanější. Ale i ve 13. století trávil svatý Řehoř Sinajský v této oblasti čas od času v samotě. V poslední době mniši v těchto poustevnách žili jen na omezenou dobu, nikoli po celé roky.
V této oblasti roste mnoho mandloní. Vidím, že se mandloním daří dobře ve velmi specifických teplotních rozsazích. V naší vlastní zahradě pěstujeme mnoho ovocných stromů, např. jabloně, meruňky, fíkovníky, vinnou révu a moruše. Máme zde také opuncie a pěstujeme rovněž hlávkový salát a další salátovou zeleninu. Rajčata, okurky a melouny se v dnešní době dovážejí z nilské delty nebo Horního Egypta.“
…
Podle blogu otce Justina Sinajského (https://www.fatherjustinsblog.info/)
Zdroj: Friends of Mount Sinai Monastery
připravil Michal Dvořáček
Užitečný odkaz:
Zdroj fotografií:
https://www.tuljak.com/blog/saint-catherine-monastery-a-paradigm-of-peace
Fotogalerie:
