Duchovní píseň
Když je Kristus zarmoucen
Byl jednou jeden člověk, řekli bychom věřící,
který se zahleděl na ikonu Krista, byť byl trochu skeptický.
A v očích Krista spatřil stížnost,
pro nesoulad, který panoval v životě křesťana.
(A pak slyšel, jak k němu někdo promlouvá)
Říkáš mi učitel, ale mé rady si k srdci nebereš,
Říkáš mi, že jsem milosrdný, ale mně samému nedůvěřuješ.
Říkáš mi světlo, ale na mě se nedíváš.
Říkáš mi, že jsem cesta, ale po mne nekráčíš.
Říkáš mi, že jsem krásný, ale mě nemiluješ.
Říkáš mi, že jsem život, ale po mě netoužíš.
Vlož mě tedy ve svém životě důsledně do své duše,
staň se mým pravým dítětem a poslouchej mě dobře.
Pokud se slova mění v mýty a skutky ve výmluvy,
Pak je to tím, co tě ode mne odvádí, a láska má pak zabolí.
(A tehdy se v nitru onoho člověka cosi pohnulo a on pravil:)
Budu tě nazývat svým učitelem a tvé rady přijímat.
Budu tě nazývat milosrdným a s důvěrou se tobě svěřovat.
Budu tě nazývat cestou a budu po tobě kráčet.
A tehdy se staneš mým životem, po němž budu toužit.
Zdroj: Το παράπονο του Χριστού
