Dlouho očekávaný rozhovor s představeným
naší farnosti o jeho cestě do Ameriky
Iniciátoři „Rozhovoru“, o. Marek a br. Michal, s otcem Jozefem u nové ikony sv. Jana Šanghajského s jeho svatými ostatky v našem chrámu
V předešlých dnech oslavili naši pravoslavní bratři a sestry v Kristu v USA jedno významné výročí. Uplynulo totiž 25 let od kanonizace sv. Jana Šanghajského a San Franciského, velkého divotvůrce nejen ruského zahraničí. Duchovním centrem veškerých oslav se stala Katedrála Ruské pravoslavné církve v zahraničí (dále viz RPCZ) zasvěcená Přesvaté Bohorodici „Všech zarmoucených radost“ v San Francisku. Svatý Jan Šanghajský k sobě přivedl v den svého svátku, 3. července 2019, všechny své ctitele, kteří se shromáždili kolem jeho svatých ostatků, na čele s prvohierarchou RPCZ – metropolitou Východoamerickým a Newyorským Ilarionem. Jelikož se těchto významných oslav zúčastnil na pozvání vladyky Ilariona také náš duchovní otec Jozef Fejsak, využíváme této vzácné příležitosti, abychom mu položili několik otázek souvisejících s jeho cestou do Ameriky, jakož i s jeho dojmy a zážitky z této nevšední církevní události.
Rozhovor s otcem Jozefem Fejsakem při příležitosti jeho návštěvy New Yorku a San Franciska a jeho účasti při výročních oslavách ke cti sv. Jana Šanghajského a San Franciského
V těchto dnech jsme oslavili svátek svatých Apoštolů. V myšlenkách se nám vybavil nezapomenutelný oslavný tropar k jejich památce, který praví: „Po celé zemi se rozléhá zvěst jejich a do všech končin světa hlas jejich.“ Věřím, že se nezmýlíme, když prohlásíme, že podobně jako v případě svatých Apoštolů se věhlas a známost o svatosti sv. Jana Šanghajského také rozlehla do všech světových stran, takže dnes již není v pravoslavném světě místa, kde by o tomto velkém světci a divotvůrci 20. století nevěděli. Dovolte, abychom Vám položili několik otázek, které budou zajímat nejen naše brněnské farníky. Jelikož je o Vás všeobecně známo, že již dlouhá desetiletí chováte srdečné duchovní pouto s ruským zarubežím, zejména s osobností vladyky Lávra, jsme přesvědčeni, že zodpovězení našich dotazů bude pro Vás něčím příjemným a radostným. Obzvláště nyní, když jste se vrátil ze své poslední cesty do Spojených států amerických, kde jste navštívil nejen Svatotrojický monastýr v Jordanville, že ano?
Ikona svatého divotvůrce Jana Šanghajského a Sanfranciského s jeho ostatky věnovanými našemu chrámu sv. Václava
Před rokem jsme na webových stránkách naší farnosti zveřejnili článek o 10. výročí zesnutí vladyky Lávra, kterého jste dobře znal. Na jeho pohřeb v roce 2008 jste se kvůli vízu nedostal. Měl jste nyní možnost přijít k jeho hrobu a rozloučit se s ním tímto způsobem? Potkal jste se v Jordanville, kde se nachází centrum mnišského života ruského zarubeží, ještě s nějakým dalším známým?
Ano, máte pravdu. Od mé poslední cesty do USA uplynulo již mnoho let. Letos jsem byl v Americe počtvrté. Většinou mé kroky vedly do Jordanville ve státě New York. Moje nejsilnější pouto s Jordanville představoval v blažené paměti zesnulý vladyka Lávr, někdejší prvohierarcha RPCZ. Kdykoli v minulosti vladyka Lávr cestoval na návštěvu svých blízkých na východní Slovensko, vždy se před tím zastavil nejprve u nás doma. Když v roce 2008 vladyka zemřel, neměl jsem dostatek času k vyřízení víza, a proto jsem se teprve až dnes, po 11 letech od jeho zesnutí, mohl poklonit jeho svaté památce a pokleknout u jeho hrobu, který se nachází v podzemní kryptě, pod chrámem Svaté Trojice právě v Jordanville.
Během mého letošního krátkého pobytu v Jordanville jsem mohl také vůbec poprvé navštívit místo, kde vladyka Lávr bydlel. Měl takový malý domeček, žádnou rezidenci. Přestěhoval se sem později z New Yorku, kde do té doby působil jako vikární biskup metropolity Filareta, a dal přednost prostým podmínkám jen s tím základním a nezbytným vybavením. Vždy byl skutečným mnichem, kterým zůstal až do smrti.
Abych odpověděl také na další část vaší otázky, tak vězte, že mnoho z těch, které jsem kromě vladyky Lávra znal, již odešli k Pánu, mezi nimiž např. archim. Flór. A já se za nimi přišel rozloučit na místní monastýrský hřbitov v Jordanville. Přicházel jsem na toto místo každé ráno po bohoslužbě a mé vzpomínky ožívaly díky nezapomenutelným chvílím, které jsem s těmito duchovními otci prožil.
Z těch, kteří zde ještě působí a s nimiž se znám, bych rád jmenoval vladyku Luku, který byl při mé poslední návštěvě v Jordanville ještě archimandritou. To bylo ještě v minulém století. Kromě vladyky Luky jsem mezi živými obyvateli monastýru zastihl ještě otce Jova a protodiákona Viktora Lochmatova, blízkého člověka vladyky Lávra. Dnes žije v monastýru přibližně 20 mnichů, nevím to ale přesně. Působí zde také Svatotrojický duchovní seminář, kde studují budoucí bohoslovci. A nedaleko od Svatotrojického mužského monastýru se nachází i ženský Skit sv. kněžny Jelizavety, kam jsem také zavítal.
A konečně, na místním monastýrském hřbitově se mezi jinými nachází rovněž hrob důstojného bratra Jozefa Muňóze, strážce ikony Přesv. Bohorodice Iversko-montrealské, jenž byl zavražděn v Aténách… Také u jeho hrobu jsem se na chvíli zastavil a pomodlil se za spásu jeho duše.
Hlavní monastýrský chrám Sv. Trojice ve Svatotrojickém monastýru v Jordanville
Můžete ve stručnosti popsat, kde jste měl nyní v Americe možnost sloužit, koho nového poznat a jak dnes vypadá život ve farnostech Ruské pravoslavné církve v zahraničí?
Tentokrát jsem přistál v New Yorku, kde je také sídlo Metropolity Ruské pravoslavné církve v zahraničí, kterým je vladyka Ilarion. Byl jsem ubytován v Brooklynu, kde se nachází pravoslavný chrám sv. Jana Křtitele. Později, po příletu do San Franciska, jsem měl možnost sloužit v katedrálním chrámu Přesvaté Bohorodice „Všech zarmoucených radost“, který nechal vybudovat právě svatý Jan Šanghajský a San Franciský. Ve stejnojmenné katedrále probíhaly později oslavy 25. výročí kanonizace tohoto velkého světce a divotvůrce.
A co říci k životu ve farnostech? Jsou mnohonárodnostní. Podobě jako u nás. Když o tom nyní přemýšlím, lze říci, že s nimi máme mnoho společného. Porovnám-li například svátek Paschy u nás v Brně s tím, kolik věřících přijde na paschální bohoslužbu do chrámu sv. Jana Křtitele v Brooklynu, pak se dá v mnohém srovnávat.
Také zde je bohoslužebným jazykem převážně církevní slovanština. Přesto, že většině chrámů zní také angličtina, dominantní je nicméně jazyk posvěcený svatými Cyrilem a Metodějem. Tento jazyk představuje silný sjednocující prvek, umožňuje totiž účast a porozumění slovům liturgie všem pravoslavným křesťanům slovanského původu.
Kromě RPCZ působí přirozeně v celých Spojených státech i další jurisdikce, jmenujme např. Antiochijský patriarchát, Srbský patriarchát, Americkou pravoslavnou církev (OCA), Konstantinopolský patriarchát a další.
Oficiální doklad potvrzující vyznamenání jubilejním řádem ctih. muč. velkokněžny Jelizavety, který prot. Jozefu Fejsakovi předal metropolita Východoamerický a Newyorský Ilarion, prvohieracha Ruské pravoslavné církve v zahraničí
Jak jste nám již předběžně naznačil, během Vašeho pobytu v Americe jste měl příležitost pohovořit také s prvohierarchou RPCZ – metropolitou Ilarionem. Ten Vám slavnostně udělil jedno osobní vyznamenání. Můžete se s námi podělit o tyto zážitky?
Ano, rád se s Vámi podělím o tyto své hluboké zážitky, které jsou velmi radostné. Ba co víc, jsou neopakovatelné. Tyto věci se nedají naplánovat, nedají se ani předvídat. A já, abych pravdu řekl, jsem nic podobného nečekal.
Hned druhý den po svém příletu jsem byl přijat v rezidenci prvohierarchy RPCZ, kde mi byla udělena audience u vladyky Východoamerického a Neyworského Ilariona. K vladykovi mne doprovázel o. Alexandr Belja, představený chrámu sv. Jana Křtitele v Brooklynu, spolu se svým synem Ivanem.
Během tohoto setkání jsme s vladykou hovořili o všem, co jsme spolu prožili v minulosti. Kdysi, při mé první cestě do USA, jsem totiž bydlel s celou svou rodinou v kelii vladyky Ilariona. Už tehdy jsme se spřátelili. Teď jsme tedy měli možnost zavzpomínat na ty, kteří již z tohoto pozemského života odešli jako např. vladyka Lávr, vladyka Antonij (San Franciský) a mnohé další významné osobnosti.
V průběhu rozhovoru mi náhle vladyka Ilarion řekl, že se rozhodl udělit mi vyznamenání ctihodné mučednice Jelizavety. To bylo něco nečekaného. Doslova mne tím vyrazil dech. Opravdu velké překvapení a současně čest.
Nezmohl jsem se na nic jiného než na to, že jsem vladykovi Ilarionovi vyjádřil svou velkou vděčnost za to, že mne pozval na oslavy a výročí kanonizace sv. Jana Šanghajského do San Franciska. Vladyka se pak se mnou na závěr rozloučil a sdělil mi, že se za pár dní uvidíme v San Francisku při oslavách v katedrálním chrámě „Všech zarmoucených radost“. Vladyka Ilarion mě ještě stihl svěřit do péče otce Alexandra, který se pak o mne po celou dobu mého pobytu v Americe vzorně staral.
Jubilejní řád ctih. muč. velkokněžny Jelizavety
Jaké je dnes složení věřících ve farnostech RPCZ? Jaký jazyk se používá při bohoslužbách? Všiml jste si něčeho zvláštního, odlišného od toho, co lze jinak vidět v našich farnostech a církevních obcích (ať už se jedná o církevní zpěv, duchovenstvo, architekturu chrámů, úctu ke svatým apod?)
Co se týče jazyku, to jsem již naznačil v předešlých otázkách. A chrám sv. Jana Křtitele v Brooklynu, který byl vybudován z pronajatého chrámu, patří k novým farnostem. Je otevřen každý den v týdnu, od 9 hod ráno do 9 hod večer. Působí zde několik kněží a diákonů, kteří pocházejí z dnešní Ukrajiny. Duchovní nejsou placeni státem jako u nás, ale přispívají na ně věřící. A mám-li zmínit nějaká specifika, tak je to především místní sbor, jehož krásný a kvalitní hudební projev jsem mohl obdivovat. Obvykle se zde slouží a zpívá v církevní slovanštině.
Ještě bych chtěl vzpomenout na návštěvu jednoho krásného místa, kam jsem mohl během své nedávné cesty do USA zavítat.
Nedaleko New Yorku se nachází ženský klášter Nové Divějevo. V tomto klášteře je uchováván vzácný obraz sv. Serafíma Sárovského, jenž byl namalován ještě za života tohoto světce. Novodivějevský klášter založil vladyka Andrej (Rymarenko), jehož duchovní počátky nás vracejí zpět v čase a vedou až k Optinské poustevně a k posledním velkým starcům, které on ještě osobně zažil, než byla Poustevna komunisty zavřena.
Dnes v tomto Novodivějevském klášteře působí jako duchovník 89. letý otec Alexandr, který mně dělal průvodce. Ukázal mi např. chrám Přesvaté Bohorodice Vladimírské a kromě jiného též pokojíček, kde kdysi bydlel vladyka Andrej. Nemusím asi zdůrazňovat, že to místo byla prostota sama: jeden stůl, ikony, jen to nezbytné vybavení. Jak obyčejně, prosta všeho přepychu, žila generace ruských biskupů RPCZ v době vladyky Jana Šanghajského.
Prot. Jozef Fejsak spolu s prot. Alexandrem Beljou v Ruském církevním gymnáziu sv. Cyrila a Metoděje při katedrálním chrámu Přesvaté Bohorodice „Všech zarmoucených radost“ v San Francisku
A jak na Vás zapůsobila Amerika? Víme, že jste byl v USA již dříve. Jaký dojem na Vás učinila místa a města jako New York a San Francisko dnes?
Abych vám řekl upřímně, tak kromě toho prvotního lesku a technologického pokroku, luxusních staveb a moderních zařízení, která jsou všude k vidění, se můj zrak a zájem soustředil přece jen na jednu jedinou věc. Ve státě New York to byl Monastýr v Jordanville. Mně osobně totiž připomíná vše, co je drahé mému srdci a co je spjato s mou vlastí na východním Slovensku, s Podkarpatskou Rusí, s Lemkovinou v Polsku, s našimi loukami, lesy a přírodou u nás, odkud pocházím. Když se řekne „Jordanville“, tak se mi totiž všechny tyto asociace vybaví a spojí v jedno. Vždyť Svatotrojický monastýr v Jordanville, když se na to podíváme pohledem historickým, je přece jen především pokračovatelem misijního úsilí Bratrstva svatého Jova Počájevského a veškerého následného působení hrstky mnichů na čele s otcem Vitálijem (Maximenkem), který kdysi ve 20. letech minulého století přišel do Ladomirové, aby šířil pravoslaví mezi místním obyvatelstvem a vybudoval tiskárnu k publikaci pravoslavné literatury, bez níž nebylo možné ani sloužit ani se vzdělávat, ale ani duchovně růst. Na počátku zde byl otec Vitálij sám. Podmínky byly nesmírně složité. Za dvacet let působilo v Ladomirové už asi 20 mnichů, k nimž je třeba připočítat i další členy z místních obyvatel a také novice. Jedním z nich byl také budoucí vladyka Lávr (Vasil Škurla, 1.1.1928 – 16.3.2008).
Vladyka Vitálij (Maksimenko), arcibiskup
Východoamerický a New Jersey
Zmínil jste monastýr v Jordanville, který je, řekněme, takovým duchovním srdcem ruského zarubeží v Americe. Jelikož jste zdůraznil jeho význam, mohl byste našim čtenářům připomenout ve zkratce samotný vznik, vývoj a hlavní význam misie Bratrstva svatého Jova Počájevského, jež působila také v Ladomirové na Slovensku, abychom pochopili, v čem spočívá tato nepřerušená kontinuita pravoslavného mnišství a asketického života?
To je dlouhá historie, ačkoli nesmírně zajímavá. Rád se o tom zmíním. Pokusme si ale nejprve představit tu přelomovou dobu, nesmírně složitou, ekonomicky, technicky, společensky. Hovoříme o 20. letech 20. století. Dobře víme, co všechno s sebou neslo hnutí za návrat k pravoslavné víře u nás, na Moravě a v Čechách. O co složitější to muselo být na východním Slovensku, kde se stýkaly nejen mnohé národnosti (Rusínové, Rusové, Poláci, Slováci), ale kde vedle sebe žily také různé církevní proudy: uniaté, římští katolíci a konečně i rodící se hnutí za návrat věřících do Pravoslavné církve.
Právě s cílem misijním, zaměřeným na obnovu pravoslaví v místním kraji, přišel na samém počátku do Ladomirové v roce 1922 otec Vitalij (Maximenko), který dříve působil v Počájevu. S porevolučním vývojem v Rusku, se začátky pronásledování Pravoslavné církve a novým komunistickým zřízením bylo jasné, že nezůstane kámen na kameni. Celá ta vlna ruské emigrace, která se odmítla ztotožnit s novými podmínkami života ve své původní vlasti, se dala do pohybu. Odcházela spěšně z Ruska všemi směry a odvážela si s sebou to nejcennější. Ikony, ostatky svatých, literaturu. A literatury bylo tehdy málo.
V Počájevské lavře působila tiskárna, která do okolí šířila pravoslavnou duchovní osvětu pro malé i dospělé. Uveďme alespoň některé knihy: Liturgie sv. Jana Zlatoústého, Postup bdění, Kalendář, Pravoslavnaja Rus, Katechismus a další. V souvislosti s odchodem mnichů z Počájeva bylo rozhodnuto, že typografická dílna bude převezena do Ladomirové. Právě sem byl přivezen první tiskařský stroj, který byl tehdy uložen dočasně v Polsku. Otec Vitálij sem přišel doslova s holýma rukama, ale s vroucím srdcem a pevnou vírou. Dokázal skutečné zázraky. K tomu bylo ale zapotřebí hodně tvrdé práce. V roce 1934 byl o. Vitálij vysvěcen na biskupa a později se stal arcibiskupem Východoamerickým a New Jersey. Během dalších let (1922–1944) vzniklo v Ladomirovském monastýru několik staveb, předně tiskárna a chrám sv. archanděla Michaela, ale také dílny, ubytování pro mnichy, duchovní seminář pro sirotky a děti z chudých rodin aj. Postupně začalo v Ladomirové působit nově utvořené Bratrstvo, zpočátku jen asi 5 mnichů, většinou to byli ruští emigranti, kteří přišli z různých míst, např. ze Sremských Karlovic v Jugoslávii. Ti zde začali postupně žít plným monastýrským životem se vším, co k tomu patří. Když se ale k Ladomirové blížila v polovině 40. let východní fronta a bylo jasné, že je další existence nezávislého působení Bratrstva v ohrožení, bylo rozhodnuto o odchodu mnichů dále do západní Evropy (Německo, Švýcarsko) a odtud až do Ameriky. Jordanville se stal novým centrem této pravoslavné misie. Bratři s sebou vzali jen to nejdůležitější, mimo jiné také ikonu sv. Jova Počájevského z Ladomirové…
Darovaná částečka svatých ostatků u ikony sv. Jana Šanghajského a Sanfranciského
Je známo, že u nás v Brně se již dříve nacházela ikona s kouskem rjasy (tj. kněžské řízy) svatého Jana Šanghajského. Teď nám a našemu chrámu s požehnáním vladyky Ilariona daroval vladyka Theodosij Seattlský také částečku ostatků sv. Jana Šanghajského. To je jistě velké požehnání. Můžete k tomu prosím něco dodat?
Víte, zde se musím pozastavit. Právě na tomto příkladu se totiž ukáže, jak podivuhodné jsou cesty Páně a jak se Hospodin o člověka stará ještě dříve, než o tom sami začneme uvažovat.
Abych to vysvětlil. Moje cesta do Ameriky byla spojena především s pozváním vladyky Ilariona k účasti na událostech spojených s výročím kanonizace sv. Jana Šanghajského. To byl můj hlavní cíl. Nic jiného jsem nečekal. Doufal jsem jen v Boží milosrdenství a někde ve skrytu své duše toužil navštívit hrob vladyky Lávra. A to se mi splnilo.
A teď se dostávám k tomu podstatnému. Ve stejné době, kdy jsem plánoval svou cestu do San Franciska, jsme pro náš chrám v Brně dostali darem krásnou ikonu svatého Jana Šanghajského. Je tomu teprve nedávno. Napsala ji pro nás ikonografka sestra Zuzana z Getsemanského monastýru sv. Marie Magdalény v Jeruzalémě. Poté mi jedna naše věřící z Moldávie, jejíž jméno nechť zůstane známo pouze Bohu, navrhla, že mi pro tuto ikonu nechá zhotovit kvalitní dřevěný kivot. Takže nyní jsme měli ikonu a kivot… Vůbec by mně nenapadlo, že svatý Jan Šanghajský sám požehná a udělí naší farnosti tak velké požehnání. Část svých svatých ostatků s blahodatí, která na nich spočívá. Vladyka Ilarion totiž sám dal své požehnání, aby mi vladyka Theodosij udělil částečku těchto svatých ostatků, kterou jsme přiložili přímo k ikoně sv. Jana Šanghajského a která byla nyní umístěna na vnitřní stěně chrámové lodi našeho chrámu. Všichni věřící budou moci nyní přistoupit blíže a uctít tuto vekou svatyni, která rozdává na všechny strany svou blahodatnou moc. Odjížděl jsem doslova s prázdnou, a vracel jsem se obohacen dary nevýslovnými. Sláva Bohu za vše!
Potvrzení podepsané vladykou Theodosijem, biskupem Seattleským, vikářem Západoamerické eparchie, o předání svatých ostatků svatého divotvůrce Jana Šanghajského a Sanfranciského jako dar chrámu sv. Václava v Brně
Mohl byste nám prosím popsat nějaký Váš silný duchovní zážitek v souvislosti se svatým Janem Šanghajským? Cítil jste někdy osobně jeho zázračné působení a přímluvy, když jste se k němu v modlitbách obracel?
Svatý Jan Šanghajský je „nádobou vyvolenou“, „svatý Božím“, který díky své velké lásce k našemu Spasiteli překonával i některé zákony přírody. Na mysli mám jeho askezi, chození naboso, spaní pouze v křesle, přísný půst a mnohé další aspekty duchovního zápasu, které on sám před světem, jak jen to bylo možné, skrýval. Svatý Jan byl velmi přísný, zejména sám k sobě. Byl však také nesmírně aktivní a jako člověk s právním vzděláním byl pro RPCZ v USA zcela nepostradatelný. Vždyť jednal i s Kongresem USA o přijetí ruských emigrantů.
Řeknu vám to takto. Všichni jsme vyrůstali v určité době a v určitém církevním klimatu. Věděli jsme dobře, kdo jsou naši svatí, u některých jsme to již za jejich života předpokládali. Já osobně ctím svatého Jana Šanghajského už dlouhé roky a považuji ho za velkého a svatého pastýře naší Pravoslavné církve. To, že Bůh oslavil tohoto člověka a ukázal jeho svatost druhým, je dalším důkazem autentičnosti naší víry v dnešní době.
Mým dlouholetým snem bylo poklonit se jeho svatým ostatkům, což se mi nikdy dříve nepoštěstilo. Až nyní. Z Boží milosti jsem byl učiněn hodným ocitnout se uprostřed církevního obecenství v San Francisku, v samotném centru liturgického dění této slavnosti, kde byly v katedrálním chrámu vystaveny svaté ostatky sv. Jana Šanghajského. Velká Boží blahodať. Velké duchovní dojetí!
Při mém pobytu v San Francisku jsem si mohl prohlédnout také Gymnázium sv. Cyrila a Metoděje, kde získává církevní vzdělání pravoslavná mládež. V Sanfranciské eparchii jsem rovněž nahlédl do Domu sv. Tichona Zadonského, kde je dodnes stále ještě zachována autentická pracovna sv. Jana Šanghajského. Zcela nedotčená časem. Vypadá přesně jako kdysi, když v ní působil sv. Jan (dnes funguje spíše jako malé muzeum). Její vybavení je původní a velmi prosté. Jen psací stůl, ikony a pověstné křeslo, na kterém odpočíval tento svatý biskup, aniž by si kdy dovolil lehnout do postele.
Prot. Jozef Fejsak spolu s prot. Alexandrem Beljou v chrámu Přesvaté Bohorodice „Všech zarmoucených radost“ v San Francisku stojící před svatými ostatky sv. Jana
S ohledem na život a dílo tohoto velkého světce, kterého Bůh proslavil a učinil známým po celém světě, mohl byste nám, věřícím, bez ohledu na náš věk, národnost či stupeň duchovního života, poradit, jaký příklad ze života sv. Jana si můžeme vzít k srdci, čím se podle něj řídit, jak prohlubovat naši víru ve světle tohoto světce, které dopadá na svět, v němž dnes žijeme?
Rád bych při této příležitosti vzpomněl na jednu osobnost, kterou jsem osobně znal. Jde o archimandritu Vasilije Pronina (1911–1997). Tento vzácný a vznešený člověk vystudoval Duchovní seminář v Bitole a jeho učitelem byl právě sv. Jan Šanghajský. Hovoříme o 20. letech minulého století. Otec Vasilij byl vysoce kultivovaným a vzdělaným člověkem, mineralogem a teologem, který hovořil 14 světovými jazyky. Později se stal duchovníkem ženského Monastýru sv. Mikuláše v Mukačevu. Odtržením Podkarpatské Rusi od Československa po 2. světové válce se otec Vasilij ocitl v jurisdikci Moskevského patriarchátu.
o. Vasilij (Pronin)
Přese všechny politické změny si otec Vasilij nadále a často dopisoval se sv. Janem Šanghajským. Když jsem ho v mukačevském monastýru navštívil, říkal mi, že má u sebe stále ještě dopisy, které mu vladyka Jan posílal a v nichž mu poskytoval rady ohledně různých otázek duchovního života.
Na ukázku si dovolím citovat z telegramu, který nově postřiženému mnichu Vasilijovi poslal svatý biskup Jan Šanghajský:
„Upřímně vám blahopřeji k přijetí mnišského postřihu a kněžství. Když jsem četl váš dopis, zaradoval jsem se celým svým srdcem. Tím, že jste vstoupil do monastýru a začal jste pracovat pro blaho Církve v této mnoho trpící karpatoruské zemi, učinil jste správnou volbu, užitečnou jak pro vás, tak pro mnoho dalších (lidí)… Karpatská země je totiž velmi blízká mému srdci jako starobylá ruská země.
Biskup Jan vedl s otcem Vasilijem i nadále častou korespondenci a vždy se zajímal o situaci na Podkarpatské Rusi.
I dnes existují lidé, a není jich málo, kteří potvrzují, že když se ke svatému Janovi Šanghajskému obraceli o pomoc, tak on je vyslyšel. To jsou silná svědectví. Obdrželi od Boha zázračnou pomoc na přímluvy sv. Jana Šanghajského. A nezapomeňme, že to nemusely být nutně pouze zázraky, které sv. Jan působil. Vždy skutky milosrdenství jsou věci přirozené a rovněž svědčí o Božím milosrdenství v tomto světě, a sv. Jan pomáhal, zachraňoval, pečoval a obětoval se pro druhé, ať už pro děti v sirotčincích či dospělé všude tam, kudy kdy chodil. Jsme-li totiž schopni učinit skutek milosrdenství, začínáme pomalu, ale jistě proměňovat naše kamenné srdce a napodobovat tak našeho Spasitele a jeho svaté učedníky, kteří po tomto světě chodí v podobě nových Božích svatých až dodnes.
Prot. Jozef Fejsak v pracovně sv. Jana v domovním chrámu sv. Tichona Zadonského v San Francisku
A ptáte-li se na to, v čem je možné, ba přímo nezbytné, napodobovat sv. Jana Šanghajského, pak zmíním „trojici“ jeho velkých ctností, díky nimž dosáhl svatosti.
Jedná se o pravdivou pokoru, vroucí modlitbu a skutečné milosrdenství. Jeho asketický podvih je pro nás nedostižný. Náš Pán si ale od nás žádá především soucitné srdce. Hlavním předpokladem svatosti je pokora, a vše ostatní je jen cesta, jak pokoru získat a zachovat.
Kéž nám svatý Jan Šanghajský pomůže, požehná a přivede nás k poznání pravdy a k dosažení pravé lásky v Kristu!
otázky kladli o. Marek Malík a br. Michal Dvořáček
Poděkování
Rád bych využil této milé příležitosti a poděkoval vladykovi Ilarionovi za jeho vzácné pozvání ke kanonizačním oslavám a za jeho srdečné přijetí, jakož i za udělení cenného vyznamenání.
Mé díky patří také vladykovi Theodosijovi za velký dar a požehnání v podobě svatých ostatků sv. Jana Šanghajského pro náš chrám, který nám bude navždy připomínat silné duchovní pouto, jež nás pojí s ruským zarubežím a s jeho velkými svatyněmi.
Nemohu nezmínit také velkou lásku a pomoc, které se mi dostalo od otců Viktora Lochmatova a Pavla Ivanova.
A na samý závěr bych rád vyjádřil své upřímné a velké poděkování za obětavou pomoc, doprovod, pohostinnost a vpravdě křesťanskou lásku, jíž mne zahrnula rodina Beljových: otec Alexandr, mátuška Kristýna a jejich syn Ivan.
Sláva Bohu za vše!
V pravé Kristově lásce o. Jozef
Použité zdroje:
http://orthodoxengland.org.uk/pronin.htm
http://orthochristian.com/122188.html
https://www.facebook.com/groups/1766389510138999/permalink/2159277264183553/
http://www.orthodoxia.cz/bohorodice/montreal-yverska-ikona.htm
Místa a osobnosti zmíněné v Rozhovoru
s otcem Jozefem Fejsakem:
Katedrála Ruské zahraniční církve zasvěcená Přesvaté Bohorodici „Všech zarmoucených radost“ v San Francisku
Katedrální chrám Sanfranciské a Západoamerické eparchie RPCZ je největším chrámem ruského zahraničí a duchovní centrum ruského pravoslaví na západním pobřeží USA. Bohoslužby jsou v katedrálním chrámu slouženy denně. Založen byl 25. června 1961, stavba byla dokončena roku 1964 pod vedením sv. Jana Šanghajského a Sanfranciského. Katedrální chrám v té době nahradil starší chrám na Fulton Street, kam se již věřící nevešli. První bohoslužba byla odsloužena 14. března 1965 v Neděli Vítězství Pravoslaví. Velké vysvěcení chrámu se uskutečnilo 31. ledna 1977. Rozpisu chrámu se věnoval ikonopisec archim. Kyprián (Pyžov). V roce 2006 v tomto chrámu proběhl IV. Všezahraniční sněm RPCZ. http://www.sfsobor.com/
Svatotrojický monastýr v Jordanville
Svatotrojický monastýr (Свято-Троицкий монастырь) je mužský monastýr RPCZ, který se nachází v Jordanville, ve státu New York, a největší a nejstarší monastýr RPCZ v USA. Při monastýru funguje duchovní seminář (Свято-Троицкая духовная семинария), vydavatelství, ikonografické studio, knihovna a historické muzeum. Zakladatelem monastýru byl archimandrita Pantelejmon (Nižnik, 1895–1985). https://www.jordanville.org/
Svatotrojický duchovní seminář
Svatotrojický duchovní seminář (Свято-Троицкая духовная семинария) je vyšší odborná škola RPCZ. Nachází se na území Svatotrojického monastýru v Jordanville. Má vlastní vydavatelskou činnost a velkou knihovnu s archívem. Při semináři probíhají regentské kurzy a je zde možné získat bakalářský a magisterský titul. Hlavním úkolem Svatotrojického duchovního semináře je pokračování teologického a duchovního odkazu Ruské pravoslavné církve a příprava budoucích pastýřů a duchovenstva pro potřeby RPCZ a dalších pravoslavných církví.
https://www.hts.edu/
Skit ctihodné nové mučednice velkokněžny Jelizavety
Ženský Skit sv. kněžny Jelizavety se nachází v blízkosti Svatotrojického monastýru v Jordanville. Zakladatelkou byla mniška Joanna (Pomazansky, 1918–2011), která nejprve přišla v roce 1984 na pozvání arcibiskupa Lávra vyučovat do Svatotrojického duchovního semináře ruský jazyk a historii. V roce 1987 přijala jak ona, tak i nynější představená Skitu Jelizaveta (Czwikla), mnišství, a tím založili s duchovní pomocí a podporou Svatotrojického monastýru novou ženskou mnišskou komunitu. Sestry skitu šijí oblečení, píší ikony, vyrábějí svíčky a ladan.
https://saintelizabethskete.org/
Ženský monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice „Nové Divějevo“
Ženský monastýr Nové Divějevo, náležející pod správu RPCZ, se nachází poblíž Nanuet, Spring Valley, na předměstí Manhattanu ve státě New York. Monastýr byl založen počátkem 50. let protopresbyterem Adriánem Rymarenkem (budoucím vladykou Andrejem, arcibiskupem Rocklandským), učedníkem posledních optinských starců: ctih. Anatolija a Nektárija. Hlavními svatyněmi monastýru jsou: obraz ctih. Serafíma Sárovského, namalovaný ještě za jeho života, dále kříž z Ipatějova domu a divotvorná ikona Vladimirské Matky Boží z Optinské poustevny. Při monastýru působí domov důchodců a také ruský hřbitov Nové Divějevo, jeden z největších ruských hřbitovů v USA, kde se nachází na 7 000 hrobů.
http://novo-diveevo.org/
Monastýr ctih. Joba Počájevského v Ladomirové
Mužský pravoslavný monastýr ctih. Joba Počájevského v Ladomirové existoval v letech 1923–1946 ve vesnici Ladomirová (dnes okres Svidník, Slovensko). Monastýr (jinak též Bratrstvo ctih. Joba Počájevského) se formálně nacházel v juridiskci Mukačevsko-prešovské eparchie Srbské pravoslavné církve, fakticky však spadal pod RPCZ a byl pod duchovním vedením archimandrity Vitálije (Maximenka). Na počátku 20. let 20. stol. se obyvatelstvo východního Slovenska vracelo z „unie (s Římem)“ do Pravoslavné církve, přičemž iniciátory byli místní věřící, kteří se během svého pracovního pobytu v Americe vrátili do Pravoslavné církve a poté chtěli zůstat věrní i ve své domovině. V té době zde, na východě Slovenska, však nebylo pravoslavných kněží. Jedním, kdo se o tom dozvěděl, byl archim. Vitálij, který byl vyhnán polskou vládní mocí z Počájevské Lávry. Do Ladomirové přijel 25. března 1923 spolu s několika mnichy, aby zde založil monastýru a typografii. Monastýr byl znám svojí energickou a rozsáhlou vydavatelskou činností a šířením náboženské literatury.
Ruské církevní gymnázium sv. Cyrila a Metoděje při katedrálním chrámu Přesvaté Bohorodice „Všech zarmoucených radost“ v San Francisku
Počátky ruského církevního gymnázia sv. Cyrila a Metoděje (Свято-Кирилло-Мефодиевская Русская Церковная Гимназия) sahají zpět do roku 1927, kdy při domovním chrámu na ulici Sacramento se setkalo několik rodičů, kteří si přáli vychovávat a učit své děti Božímu Zákonu (takto byl vždy nazýván předmět výuky náboženství na školách) a ruskému jazyku. Byla tedy založena ruská škola, dětí však bylo málo a výuka probíhala nepravidelně. V roce 1930 byl zakoupen chrám na ulici Fulton a ruská škola byla přemístěna do budovy při chrámu. V roce 1947 se do práce ve škole zapojil archim. Athanásij (Stukov), který svou pílí a láskou tuto školu proměnil na gymnázium podle příkladu ruských dorevolučních gymnázií. První maturita zde byla složena v roce 1952. Dnes už školu navštěvují vnoučata prvních absolventů. V roce 1967 se škola přemístila k nově postavenému katedrálním chrámu Přesvaté Bohorodice „Všech zarmoucených radost“, kde se nachází dodnes.
http://www.gymnazia.org/
Osobnosti:
Arcibiskup Vitálij (Maximenko, 1873–1960)
Vitálij (Maximenko) byl arcibiskupem Východoamerickým a New Jersey a současně členem synodu RPCZ. Narodil se v rodině diákona ve vesnici Glafirofka Taganrogského okruhu. V osmi letech osiřel. Absolvoval Mariupolskou školu, Jekatěrinoslavský duchovní seminář a Kyjevskou duchovní akademii. Za účast ve studentských bouřích v roce 1896 byl vyhozen z 2. ročníku Kyjevské duchovní akademie bez práva návratu na školu. Poté se však mladý Vasilij (tak se jmenoval světským jménem) seznámil s rektorem Kazaňské duchovní akademie – biskupem Čeboksarským Antonijem (Chrapovickým), který se ho ujal. Díky vladykovi Antonijovi byl přijat do 2. ročníku Kazaňské duchovní akademie. V roce 1899 získal titul kandidát bohosloví za práci „Učení tří světitelů o modlitbě“, ve stejném roce přijal mnišský postřih z rukou vladyky Antonije a v témže roce byl také rukopoložen na jerodiákona a jeromonacha. V té době se stal členem mnišského bratrstva Moskevského donského monastýru. V letech 1900–1902 učil v Alexandrovském Ardonském misionářském semináři (Vladikavkazská eparchie). V roce 1902 byl převeden na příkaz vladyky Antonije (tehdy biskupa Volyňského) do Počájevské lávry, kde se staral o monastýrskou typografii. V témže roce mu byla udělena hodnost archimandrity a stal se členem Duchovního sněmu lávry. Pod jeho vedením se Počájevská typografie rozrůstala a byla vybavena novými tiskařskými stroji, což dovolovalo pravidelné vydávání bohoslužebných knih, školních učebnic, misionářské literatury a dalších periodik, díky nimž se stala Počájevská lávra jedním z největších center duchovní obnovy. Péčí archimandrity Vitálije začal vycházet roku 1910 časopis Ruskij Inok a od roku 1913 noviny Volyňská země. Jako archimandrita byl aktivním i v politickém a společenském životě Volyňské země, byl jedním z iniciátorů sdružení Počájevské národní banky, jejímž cílem bylo umožnit zemědělcům půjčky ke koupi půdy a zemědělských potřeb. V roce 1918 byl však spolu s metropolitou Antonijem a s arcibiskupem Evlogijem (Georgijevským) a dalšími uvězněn. V roce 1922 emigroval do Srbska, kde byl ustanoven ředitelem typografie v monastýru Grgetek. Roku 1923 odjel do Československa, kde sloužil nejprve jako kněz v Prešově, poté spolu s několika mnichy započal zakládat nový monastýr, jehož hlavním cílem měla být misijní činnost a šíření pravoslaví na prešovské Rusi. Kromě toho dostal za úkol, dle nařízení Archijerejského synodu, aby vytvořil typografii (tiskařské centrum) RPCZ, která by pokračovala v Počájevské tradici. Kromě bohoslužebných knih byly vydávány rovněž noviny Karpatská Rus, od roku 1935 pod názvem Pravoslavná Rus. V roce 1934 bylo na zasedání synodu RPCZ rozhodnuto o rukopoložení archimandrity Vitálija na archijereje a o jeho vyslání do Detroitské eparchie. V témže roce byl ustanoven arcibiskupem Severoamerickým a Kanadským. Se jménem vladyky Vitálija je v Americe spojena historie založení a rozvoje Svatotrojického monastýru v Jordanville, do jehož bratrstva vstoupil ihned po svém příjezdu do USA. V roce 1947 RPCZ ustanovila v Americe svou eparchii a arcibiskup Vitálij byl ustanoven arcibiskupem Východoamerickým a města New Jersey. V prosinci roku 1946 se na jeho pozvání přestěhovalo do Svatotrojického monastýru Bratrstvo ctih. Jova Počájevského z Ladomirové. V letech 1947–1950 byl díky snaze a starosti vladyky postaven monastýrský chrám sv. Trojice. V roce 1948 byl v Jordanville založen duchovní seminář, jehož se stal prvním rektorem. V témže roce byl ustanoven i představeným monastýru. Od roku se stal stálým členem Archijerejského synodu RPCZ. Díky jeho nesmírné aktivitě bylo k jaru roku 1953 založeno v Severní Americe a Kanadě okolo 110 církevních obcí. Zesnul 21. března roku 1960 v New Yorku. Podle jeho přání byl pochován v jím postaveném chrámu – v památníku sv. knížeti Vladimíru ve městě Jackson, stát New Jersey.
Arcibiskup Andrej (Rymarenko, 1893-1978)
Andrej (Rymarenko), arcibiskup Rocklandský, vikář Newyorské eparchie RPCZ. Narodil se ve městě Romny v Poltavské gubernii v rodině obchodníka. Zakončil střední školu a Vysoké učení technické (1917) v Petrohradě. Byl učedník posledních Optinských starců ctih. Anatolija (Potapova) a Nektarija (Tichonova). V roce 1921 přijal diákonské a kněžské svěcení. Byl ustanoven knězem chrámu sv. knížete Alexandra Něvského v Romny. Roku 1930 byl nejprve uvězněn, avšak z důvodu těžké nemoci byl následně propuštěn. V době 2. světové války byl duchovníkem kyjevského duchovenstva a sesterstva ženského monastýru Záštity Přesvaté Bohorodice v Kyjevě. V roce 1945 emigroval se skupinou věřících na jih Německa, kde sloužil ve Stuttgartu a ve Wendlingenu. Roku 1949 odešel spolu s celou církevní obcí do USA. V roce 1955, už jako mitroforní protojerej, založil a postavil ženský monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice – Nové Divějevo, v jurisdikci RPCZ, o nějž také duchovně dále pečoval. V roce 1963 ovdověl a v únoru 1968 přijal mnišský postřih. Rukopoložen byl na biskupa Rocklandského, vikáře Newyorské eparchie. V roce 1973, ve svých 80 letech, mu byl udělen titul arcibiskupa. Zesnul v červnu roku 1978 v jím založeném monastýru.
Archimandrita Vasilij (Pronin, 1914–1997)
Narodil se 8. září 1914 v Kyjevě jako Vladimír Pronin v ruské zbožné dvořanské rodině. Po bolševické revoluci rodina odcestovala do Srbska a potom do Rumunska. V roce 1929 ukončil Vladimír Gymnázium v Kišiněvu, kde byli později pochováni také jeho rodiče. Ve stejném roce začal studovat také na Duchovním semináři sv. Jana Teologa v Bitole, kde se setkal se svatým Janem Šanghajským a Sanfranciským, který zde jako jeromonach vyučoval a s nímž si dopisoval až do smrti svatého Jana Šanghajského. V letech 1934–1937 se učil na Teologické fakultě Bělehradské univerzity. 10. března 1939 přijal mnišský postřih se jménem Vasilij na památku blaženého Vasilije jurodivého, divotvůrce moskevského. Za nějaký čas odcestoval jako misionář do Mukačevsko–prešovské eparchie, která tehdy spadala pod správu Srbské pravoslavné církve. Zde byl rukopoložen vladykou Vladimírem (Rajićem), biskupem Mukačevským, který velmi pomáhal mladému jeromonachovi. Roku 1945 byla Zakarpatská oblast sjednocena se SSSR a Mukačevská eparchie přešla pod jurisdikci Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu. Jeromonach Vasilij sloužil v různých chrámech Zakarpatí, v roce 1950 byl pak převeden do monastýru svatého Mikuláše v Mukačevu, kde byl knězem, duchovníkem a také se zde staral o monastýrskou knihovnu. Otec Vasilij (Pronin) byl velmi vzdělaným člověkem, ovládal 14 cizích jazyků. V roce 1958 mu byl udělen titul kandidáta bohosloví na Moskevské duchovní akademii za jeho práci „Historie Mukačevské eparchie“. Později napsal i další díla: Mnišský ústav, Obřady Mukačevského monastýru, Bible a matematika, Znovuzrození a Vzkříšení. Kromě jiného sestavil Akathist ctih. Mojžíši Uherskému a napsal další vědeckou práci s názvem Lingvistika Zakarpatí. Kromě toho se rovněž zabýval malbou. Je autorem obrazu Zjevení Anděla na řece Latorica knížeti Fjodoru Korjatovičovi. Archimandrita Vasilij zesnul 5. ledna roku 1997 v Mukačevském monastýru svatého Mikuláše.
Podrobné poznámky k místům a osobnostem
vážícím se k tématu vydaného Rozhovoru
připravil o. Marek M.
Fotogalerie:
Jedna z pamětních desek na hřbitově v Novém Divějevu
Ruský hřbitov v Novém Divějevu
Pohled na některé z hrobů na monastýrském hřbitově v Jordanville
V ženském monastýru „Zesnutí Přesv. Bohorodice“ v Novém Divějevu
Náhrobní deska hrobu metropolity Lávra v kryptě chrámu sv. Trojice ve Svatotrojickém monastýru v Jordanville
Náhrobní deska hrobu arcibiskupa Averkija v kryptě chrámu sv. Trojice
ve Svatotrojickém monastýru
Hrob metropolity Lávra v kryptě chrámu sv. Trojice ve Svatotrojickém monastýru
Prot. Jozef Fejsak s biskupem Theodosijem v chrámu sv. Tichona Zadonského
Prot. Jozef Fejsak a prot. Alexandr Belja spolu s biskupem Nižnětagilským a Nevjanským Jevgenijem (Kulbergem) v chrámu sv. Tichona Zadonského
Pozvání Synodu RPCZ, podepsané metropolitou Ilarionem, určené pro otce Jozefa k jeho návštěvě chrámů a monastýrů v USA a spojené s uctěním svatých ostatků
sv. Jana Šanghajského a San Franciského
