Blahá zvěst o Vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista
„Kristus vstal z mrtvých!“
Moji drazí bratři a sestry v Kristu!
Zmrtvýchvstáním našeho Krista jsme vstoupili do jednoho z nejkrásnějších a nejdůležitějších období církevního kalendáře, do období svaté Padesátnice, které začíná světlým a životodárným Vzkříšením našeho Pána Ježíše Krista a končí svatou Padesátnicí, tj. sestoupením a vylitím Ducha Svatého, to jest jeho sestoupením jak na Kristovy učedníky, tak i na Jeho svatou Církev!
„Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval,“ zpívá naše Církev a přenáší naši mysl, ducha a celé naše bytí do reality tohoto poselství, a takto naplňuje naše duše, ale i celé stvoření nevyslovitelnou radostí a jásotem.
„Všechno stvoření ať slaví vzkříšení Kristovo, v němž jest utvrzeno.“ (Kánon vzkříšení).
Je to příležitost pro člověka, aby si uvědomil a znovu prožil velkou evangelijní pravdu: „A jestliže nevstal z mrtvých Kristus, marná jest víra vaše…“ (1 Kor 15,17)
Každý věrný křesťan se během Svatého a Velkého půstu připravuje právě z tohoto důvodu (duchovním i fyzickým) půstem, pokorou a modlitbou. Aby tuto jedinečnou událost Kristova Vzkříšení prožíval co nejvíce v jeho srdci i v jeho osobním životě.
Zbožné modlitby, svátky, události a podobenství, které naši svatí Otcové vhodně ustanovili; bohoslužby, předem posvěcené a božské liturgie, které se konají během Velkého půstu, stejně jako mnohé další, nám mají připomínat klíčová poselství naší víry.
Pomáhat člověku porozumět a uvědomit si nepatrnost a marnost, které charakterizují pomíjivý a materiální svět, který všichni sdílíme, a také pomíjivost tohoto života, a dát mu zároveň pocítit svou vlastní malost, slabost a hříšnost, a tím posílit vysoce významnou potřebu existence Boha v jeho vlastním životě a podnítit jeho touhu sjednotit se s Ním, což je tím nejhlavnějším smyslem našeho života. „Účast na božství“ čili získání (podobnosti s Bohem) – „podle podoby“!
Konečně! Dlouho očekávaná hodina nadešla a my s velkou radostí, úlevou, ale i slzami dojetí v očích všichni společně v noci Vzkříšení zaslechneme slova našeho velkého světce Jana Zlatoústého: „Nikdo se neboj smrti, neboť nás vysvobodila smrt Spasitelova…“ A svatý prorok Izaiáš, předvídaje tyto události, zvolal: „Peklo bylo plno trpkosti, když tebe tam dole potkalo. Bylo plno trpkosti, neboť bylo odstaveno. Bylo plno trpkosti, neboť bylo přemoženo, bylo plno trpkosti, neboť bylo umrtveno; bylo plno trpkosti, neboť bylo sesazeno; bylo plno trpkosti, neboť bylo spoutáno.“ „Kde je, peklo, tvé vítězství? Kristus vstal z mrtvých, a tys svrženo. Kristus vstal z mrtvých, a není nikoho v hrobě.“ (viz Poučné slovo svatého Jana Zlatoústého)
A jinde:
„Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy.“ (Ž 23, 9-10)
Kristova „smrt“ automaticky znamenala pro člověka zrušení smrti. A když říkáme smrt, máme na mysli jednak smrt fyzickou, která přijde po společném Vzkříšení všech lidí, ale také smrt duchovní, která člověka odvádí od Boha už nyní.
Před Vzkříšením našeho Spasitele byly všechny duše padlých lidí v Hádu, v podsvětí. Jednak duše spravedlivých, tak i těch nespravedlivých. Dokonce i velkých patriarchů a velkých starozákonních mužů a proroků!
A to vše se stalo kvůli prvotnímu hříchu Adama a Evy.
Nezapomeňme vzpomenout také na první stvořené lidi, na naše Prarodiče v Ráji. Byli stvořeni Bohem, neporušitelní, věční, nesmrtelní, „podle Jeho obrazu a Jeho podoby“, bezstarostně si užívající velké blaženosti pozemského Ráje a zejména obecenství se samotným Životem, samotným jejich Stvořitelem.
Navzdory tomu všemu a navzdory výslovnému Božímu ujištění, že v den, kdy neuposlechnou Jeho příkaz a okusí zakázané ovoce, zemřou: „Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti“ (Gn 2,17), přes to všechno stačil jediný okamžik, aby je přemohla sebeláska, sobecká touha a pýcha a tento Ráj definitivně ztratili. Bohužel se člověk rozhodl zradit Boha sám.
Do historické reality člověka vstupuje do té doby neznámá smrt. Smutná a skutečná událost, která odteď bude vždy následovat a poznamená jeho další život.
Když se tedy duše oddělila od těla, duše odešla na temné místo zvané Hádes, tj. podsvětí. Hádes, dalo by se říci, byl něco jako peklo, protože tam nebyla žádná útěcha…
Na tomto místě se tedy shromáždily všechny lidské duše a zůstaly zde od založení světa po staletí bez paprsku světla, pomoci nebo útěchy, čekajíce na nějaké světlo, čekajíce na naplnění slova Páně: „Nebo lid tento chodě v temnostech, uzří světlo veliké…“ (Iz 9,2), čekali, až přijde dávnými proroky prorokovaný Mesiáš, Vykupitel a Spasitel!
Předobrý Bůh totiž ze své lidumilnosti a své nekonečné lásky ke svému stvoření
(k člověku), když přišla plnost času, poslal na svět svého Jednorozeného Syna: „Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy…, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.“ (Gal 4,4-5) Jedná se o událost, která je ve světových dějinách neoddiskutovatelná, jedinečná a neopakovatelná.
Bůh se stává člověkem a dobrovolně snáší smrt, aby zachránil člověka od tlení, hříchu a smrti a aby z člověka učinil díky své milosti malého boha.
Takže po svých božských strastech (utrpení), které nás zanechává dojaté a zdrcené příkladem Jeho krajního ponížení, sestupuje (náš Spasitel) do Hádu a zůstává tam tři dny a tři noci (pátek – sobota – neděle) čili 33 hodin, přesně tolik let, kolik žil na zemi.
Potom Kristus vstává z mrtvých – protože není možné, aby smrt někdy udržela v zajetí a svázala samotný Život – a On vstává z mrtvých a povznáší s sebou praotce Adama, Evu a všechny ty, kteří byli v zajetí v Hádu.
Navíc spolu se Vzkříšením Bohočlověka Ježíše Krista byla naše padlá lidská přirozenost, kterou přijal, také spolu s Ním vzkříšena, a následně poté, co byla zbožštěna, byla umístěna díky Jeho Nanebevstoupení po pravici Otce!
Naše lidská přirozenost, vzešlá z prachu země, přirozenost bezvýznamná, hříšná a pokorná, znovuzrozená, zbavená tlení a rozpadu, očištěná a zbožštěná, nacházející se v blízkosti trůnu Všemohoucího Boha!
Jaká velká záhada! Jaké velké požehnání! Jaká nepochopitelná dobročinnost!
Jak bychom mohli nezvolat:
„Kdo je velký jako Bůh náš? Ty jsi Bůh, který jediný činí divy!“
A dále:
„Čím se odplatíme Pánu za všechno, co pro nás učinil?“
K zobrazení této velké a radostné události jsou nejpřiléhavější právě tropary naší Církve!
„Když sestoupil jsi až do hrobu, Nesmrtelný, tehdy zničil si moc pekla. Když pak vstal jsi z mrtvých jako vítěz, Kriste Bože, Ženám myronosicím jsi zvěstoval: Radujte se! Svým apoštolům udělil jsi pokoj, a kleslým skýtáš vzkříšení.“
A rovněž tento tropar:
„Vzkříšení den, povznesme se slavností a druh druha obejmem. Rceme bratři i těm, kdož nenávidí nás, odpusťme vše pro Vzkříšení a takto zvolejme: Vstal Kristus z mrtvých, smrti smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval!“
„Dnes se raduje a jásá všechno stvoření, neboť Kristus vstal z mrtvých a peklo bylo zahanbeno.“
„Tento významný a svatý den, jediný král a pán všech svátků, je svátkem nad svátky a slavností nad všecky slavnosti; v něm oslavujeme Krista na věky.“
„Jest vzkříšení den, zaskvějme se slavností, lidé! Pascha je, Hospodinova pascha, neboť Kristus Bůh nás vyvedl ze smrti do života a ze země k nebi, nás, kteří zpíváme vítěznou píseň.“
„Vzkříšení Kristovo spatřivše, pokloňme se svatému Pánu Ježíši, jedinému bezhříšnému.“
„Ježíš vstal z hrobu, jak řekl, a dal nám život věčný a velké milosrdenství.“
Událost Vzkříšení obsahuje, abych tak řekl, celou kvintesenci naší víry.
Jak osamělý a bezmocný by byl člověk bez Kristova vzkříšení, jak prázdný a bezvýznamný by byl jeho život! Bez útěchy, bez cíle, bez odvahy a síly, bez světla, bez vedení, bez lásky, bez laskavosti, bez čehokoli!
„Ó Bože, pokud bys nevstal z mrtvých, naše víra by byla marná.“
Jak pravdivá jsou slova apoštola!
Bez Kristova Vzkříšení by naše víra byla skutečně marná.
Bez Vzkříšení není naděje!
Bez Vzkříšení není spásy!
Bez Vzkříšení není života!
Bez Vzkříšení není radosti!
Neexistuje žádný důvod pro existenci člověka bez Vzkříšení, ani žádný jiný účel. Vše získává svůj smysl a hodnotu skrze Vzkříšení!
Neboť jak by mohla být bez Kristova Vzkříšení vzkříšena lidská srdce?
Jak by mohly být bez Kristova Vzkříšení zušlechtěny lidské duše?
Jak bude vlastně člověk bez Kristova Vzkříšení přistupovat k Bohu s pokorou a v slzách prosit o Jeho milosrdenství?
Jak bude bez Kristova Vzkříšení člověk sjednocen s Bohem?
Jak pozná člověk bez Kristova Vzkříšení Lásku a jak učiní svůj svět ještě krásnějším a život ještě příjemnějším?
Jak můžeme být spaseni a jít k Němu bez Vzkříšení Boha?
„Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval.“
Kéž je tato realita vždy silně vryta do našich duší.
Kéž celá tato Pravda vždy doprovází naši existenci. A cokoli nás může rozčílit, zarmoutit, způsobit těžkosti anebo únavu, nechť nám tato „Hymna Vzkříšení“ připomene, že bychom nikdy neměli být z jakéhokoli důvodu zklamáni, protože:
„Kristus vstal z mrtvých, a peklo je svrženo!“
„Kristus vstal z mrtvých, a démonové padli.“
„Kristus vstal z mrtvých, a andělé se radují.“
„Kristus vstal z mrtvých, a život vládne.“
„Kristus vstal z mrtvých, a není nikoho v hrobě.“
…
„Kristus vstal z mrtvých!“ – „Vpravdě vstal z mrtvých!”
https://agioskosmas.gr/themata.asp?isue=76&artid=4150
Text: Mnich Maxim, „Blahá zvěst o Vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista“
Zdroj: Spolek „Svatý Kosmas Etolský“
Otec Maxim je zakladatelem a igumenem nově zřízeného Svatého kláštera „Svatého Kosmy Etolského“, který se nachází v Kyllini, v prefektuře Korintu, poblíž historického jezera Stymfalia. Je rovněž předsedou a zakladatelem pravoslavného misijního spolku „Svatý Kosmas Etolský“.
připravil a přeložil Michal Dvořáček
